FF: „Autonehoda Snů“-9.Kapitola

Zdravím všechny! Mám tu pro vás další kapitolu své povídky „Autonehoda snů“. Doufám, že se vám bude líbit a byla bych opravdu moc ráda, kdybyste mi zanechali komentář, abych znala vaše názory. Moc mi to pomáhá při psaní. Další díl bude zase v neděli a ve středu se opět těšte na Volbu.  :-)

9.

Damon se definitivně propadl k té reálné straně svého vědomí a když se mu obraz před očima jakž takž ustálil, zmateně zamrkal. Všechno bylo tak hrozně neostré a zamlžené, stejně jako celé jeho vnímání a navíc…. Uff… Kruci, bylo mu strašně! Ale vážně, vážně, vážně strašně! V životě se necítil tak šíleně omámený a i když byl opilý už tisíckrát a to jak v lidské tak upíří podobě, tohle bylo nejméně o dvěstě procent horší! Ale i tak dokázal vzdáleně vnímat, co se kolem něj děje a uvědomil si, že leží ve své ložnici na posteli, a Elena ho u toho podpírá a vyděšeně mu hledí do očí. Ach ne, musela ho tu najít… Měl asi zamknout dveře! Ale na to bylo pozdě a ona mu to teď zkazila! Nechtěl být tady, chtěl být tam! Jenže s tím nemohl nic dělat, i když naprosto přesně vnímal, že je jen krůček od nevědomí. Ale krůček stačil…

„Damone no tak, to jsem já Elena! Vnímáš mě?“ „Hm…“ „Ach díky bohu! Budím tě už nejméně dvacet minut! Cos to sakra, provedl?“ „Hm…“ Na víc se nezmohl, ale Eleně to evidentně nestačilo a navíc se jí do očí vloudil kromě zděšení i vztek. „Kruci, vnímej mě! Cos to vyváděl s těmi léky?!“ „Nic…“ „Nic? Tohle nebylo nic! Ne! Sakra, neomdlívej zase! Musíš zůstat při vědomí!“ Znovu s ním hystericky zatřásla a jemu se její obraz, který se na kratičký okamžik opět přeměnil na obraz nemocničního pokoje, zase ustálil před očima. Jenže on s tím nesouhlasil… „Já…Nechci.“ Vydechl omámeně a Eleně zatrnulo. „Jak nechceš? Proč nechceš? Musíš!“ Vytáhla ho ještě víc do sedu a pevně ovinula své třesoucí se paže kolem jeho těla. „No tak, Damone, prosím…“ Donutila se ztišit hlas a použít jemný, uklidňující tón, ale on věděl, co chce. Chtěl zpátky k Rickovi! Hned! „Nechci… Nech mě… být…“ Zašeptal a jí bylo do pláče. Proč jí tohle dělá!  A navíc už ho zase ztrácela! Musela na to jinak… „Ne! Počkej! No tak, kolik jsi toho do sebe necpal? Těch prášků?“ „Hm…“ Kolik, Damone!“ Vykašlala se na uklidňování a znovu s ním dost necitelně zatřásla. „Hod…ně…“ Vypravil ze sebe už zase napůl v bezvědomí a Elena naprázdno polkla. „Kolik je hodně?“ Nic, jen ticho… „NE! Slyšíš mě?! Kolik je hodně? Kolik bylo v té lahvičce? A prosím neříkej, že byla plná!“ Vzlykla bezmocně a Damon už téměř bez sebe přikývl. „Skoro…“ „Ach ne!“ Ujelo Eleně, protože její nejhorší obavy se právě potvrdily a navíc jí Damon znovu bezvládně klesl do náručí a definitivně omdlel. A tentokrát jí bylo jasné, že na jeho buzení musí jinak. Ale jak? Zoufale těkala očima po místnosti, až jí pohled padl na vstup do opulentní koupelny. Ano! To by mohlo vyjít, jen ještě musí… Nechala Damonovo tělo sklouznout zpět na postel a vyrazila ke dveřím. Musela se dostat do kuchyně!

„Damone?“ „Pane Salvatores, slyšíte mě? Jen klid, všechno je v pořádku.“ „Miláčku, probuď se, no tak…“ Mluvilo na něj najednou několik hlasů, a on se z toho všeho cítil pekelně zmatený, ale už mu nebylo tak příšerně zle, jako před chvílí. Proč…? Aha, no ovšem, protože už byl zase v nemocnici. Ležel na zádech na nemocničním lůžku a těsně nad ním se skláněla ustaraná tvář doktora Carmecka. „Myslím, že se probírá…“ Oznámil kamsi za sebe, kde Damon podle hlasů tušil Stefana a Elenu a pak pozvedl drobnou, lékařskou svítilnu a namířil mu jí do oka. „Jak se cítíte, mladíku?“ „Já…nevím. Dobře.“ Odvětil omámeně a Elena, která se konečně přesunula do jeho zorného pole, vydechla úlevou. „Díky bohu. Příšerně jsi nás vyděsil.“ „Říkal jsem, že to nic nebude, nejspíš jen malá nevolnost.“ Uklidnil jí doktor, ale ve skutečnosti se pořád netvářil nijak nadšeně. Spíš dost zaraženě a Damon vzápětí pochopil proč. „Všechny testy i výsledky vyšetření jsou v pořádku. Čili, to nejspíš bude psychosomatického původu, takže… Je tu váš psycholog, hochu. Nechtěl byste si s ním promluvit?“ Vypadlo totiž z doktora Carmeka vzápětí a Damon jen zalapal po dechu. „Psycholog?“ „Ano, je venku…“ Ukázal na dveře a Damon zděšeně pohlédla na Elenu a Stefana, ale ti se tvářili zcela normálně. Jako by promluva s psychologem nebyla u něj ničím výjimečným. A asi nebyla, když ho doktor Carmeck uvedl slovy „váš psycholog“. Uff, tak to tedy nečekal. A ještě míň čekal to, co se událo vzápětí, protože dveře do jeho pokoje se náhle otevřely a dovnitř vstoupil někdo, koho tu rozhodně nečekal. „Elijah?“ Vyhrkl Damon při pohledu na příchozího, který vypadal přesně tak, jako vždycky-perfektně upravený v dokonale padnoucím obleku… Prostě prototyp váženého odborníka, což se ale Damonovi vůbec nelíbilo. Tohle přeci nemůže být jeho psycholog! Nebo ano? Kruci, nejspíš byl, protože doktor Carmeck se k němu ihned vrhl a rázně mu potřásl rukou. „Doktore Mikaelsone, díky že jste přišel.“ „Nemáte zač děkovat, pan Salvatore je můj vzácný a dlouholetý klient a navíc můj bratr mi včera volal, že bych se za ním měl zastavit.“ Usmál se Elijah svým typickým polovičním úsměvem a Damonovi zatrnulo. Dlouholetý klient? Ale ne… To vůbec neznělo dobře. A Elijah se navíc vydal přímo k němu a bez váhání se posadil na volnou židli vedle jeho postele. „Prosím, mohl bych být se svým klientem chvíli o samotě?“ Požádal pak ještě všechny přítomné a oni k Damonově hrůze souhlasili. „Ovšem.“ „Jistě.“ „Prosím, doktore.“ Vydali se obratem ke dveřím a on náhle zůstal s Elijahem docela sám. „Ehm, ahoj…“ Vypravil ze sebe pitomě, když zapadli dveře i za doktorem Carmeckem a Elijah nepatrně kývl hlavou. „Ahoj. Tak co, jak se cítíš?“ „Já…Myslím, že momentálně docela dobře.“  „Tak to je skvělé. Ale Nick mi včera volal a zmiňoval se o tom, že jsi tak… tročku zmatený.“ Prokoukl Elijah snadno jeho nepříliš podařenou lež a Damon raději sklopil oči. Nemohl ten jeho pátravý pohled vystát! Dlouholetý klient, ach bože! Nejspíš byl v téhle realitě tak trochu cvok ještě před tou nehodou… Jenže ani tato myšlenka ho nemohla připravit na to, co se měl od Elijaha v příštích minutách dozvědět. Pan doktor si totiž náhle povzdychl a důvěrně se k němu naklonil. „A pak, když jsem si přímo tady v nemocnici zjistil podrobnosti, tak…“ Zaváhal a zatvářil se soucitně. „Ty tvoje noční můry a představy se zase vrátily, viď.“ Zašeptal a Damon k němu chtě nechtě musel zvednout šokované oči. „Noční můry a představy?“ Opakoval po něm nechápavě, ale Elijah vážně přikývl.

„Ano a navíc… Mám pocit, že ti ta nehoda nadělal v hlavě pořádný zmatek, protože podle toho, co jsi prý těsně po probuzení říkal, typuju, že máš tak trochu potíže rozlišit realitu od smyšlenek.“ Dodal mírně a Damon na něj jen zaraženě zíral. „Co tím…chceš říct?“ „Že ty tvoje sny a představy o upírech a nadpřirozených věcech se ti začínají míchat do reálného života.“ Odvětil Elijah a Damonovi bylo, jako by ho praštil po hlavě kladivem. Cože? Jak… Jak může Elijah vědět, že… Ale počkat, to vůbec nedávalo smysl! Vždyť nemohl vědět, o upírech, protože celá tahle Graceina šaškárna přeci začala tou jeho domnělou autonehodou. Tedy v tomto světě! Ale to, co Elijah řekl, to znělo, jako by… Jako by už o upírech mluvil dávno předtím a to do konceptu celé téhle snové reality vůbec nezapadalo! Ne, určitě je to nějaký omyl! Nějaká hříčka jeho podvědomí. Možná… Možná za to můžou ty léky na spaní, co si v realitě vzal! Ano, to bude určitě ono! Přemlouval v duchu sám sebe k nějakému racionálnímu řešení, a Elijah vedle něj trpělivě čekal, tak jak by správný psycholog měl. A nakonec se dočkal… „Co o těch mých představách víš?“ vypadlo z něj totiž po chvilce zaskočeného mlčení a Elijah si povzdychl. „Amnézie, že ano? No to nic, to je v pořádku. Rád ti to povím, ale myslím si, že to stejně někde hluboko uvnitř víš.“ „Nic hluboko uvnitř nevím, takže mluv!“ Zavrčel Damon otráveně, protože ho ten Elijahův mírný tón pěkně štval, a ten zvedl ruce v obranném gestu. „Ovšem, jen klid. Takže… Jsi můj klient už mnoho let Damone, a kliniku, kde pracuji, navštěvuješ dokonce již od smrti své matky, vzpomínáš?“ „Ehm…ne.“ Připustil podle pravdy, ale s každým Elijahovým slovem mu víc a víc tuhla krev v žilách. „To nevadí, ale je to tak. Když tvá matka zemřela, začal jsi mít noční můry. Kvůli tomu tě otec poslal k psychologovi. Několik jsi jich vystřídal a pak zakotvil u mě.“ Znovu se odmlčel, ale Damon na to neřekl vůbec nic, protože jednak neměl tušení, co by k tomu měl dodat, a jednak mu kdo ví proč, z toho všeho, co zatím zjistil, běhal mráz po zádech. A Elijah ještě zdaleka neskončil. „Od té doby se spolu pravidelně vídáme, a tak toho o tobě i o všech těch tvých snech a představách, vím docela dost.“ „Například?“ vydechl Damon a Elijah na okamžik zaváhal. „Například ty tvoje noční můry o upírech a čarodějnicích. Nikdy jsem sice plně nepochopil, proč si tvá mysl zvolila zrovna tohle bizarní téma, ale nejspíš to vychází z toho, že jsi už jako kluk se svou matkou sdílel vášeň ohledně hororů a knih s podobnou tématikou.

To ale není zas až tak důležité. Důležité je, že tvá mysl používá tyhle tvoje…představy, jako jakýsi únik do světa fantazie. Ale zpravidla v závislosti na reálných událostech a osobách. Je to velice fascinující případ…“ Nadchl se a v očích mu problesklo téměř fanatické zaujetí, které ale hned úspěšně potlačil a vrátil se zpět ke svému konejšivému tónu. „A mluvili jsme spolu o tom už mnohokrát, jenže…“ Odmlčel se a jeho oči posmutněly. „Jenže mám dojem, že tentokrát už to překročilo únosnou mez, Damona. Představy a sny to je jedna věc, ale halucinace či psychosomatické bezvědomí, které si podle mě i podle doktora Carmecka svými bludy vyvoláváš, to už není legrace. Možná… Možná jsem něco zanedbal. Možná jsme tu tvou přehnanou fantazii měli spolu řešit dřív.“ Zatvářil se provinile, ale rychle pokračoval. „Ale společně to zase napravíme, uvidíš. Bude to dobré…“ Chlácholivě stiskl Damonovi ruku, ale on na něj jen dál šokovaně zíral. Psychosomatické bezvědomí? Bludy? Noční můry? Úniky do fantazie? Znělo to naprosto příšerně a nejhorší na tom bylo, že mu to připadalo až děsivě… pravděpodobné! Něco takového by se klidně mohlo stát, ale… Ne jemu! On přeci ví, co je reálné! Ví, co je skutečné a tohle skutečné není! Přeci se úplně nezbláznil! Ne! Tohle je jen další vliv toho zatraceného kouzla, nic víc. Tenhle Elijah není skutečný a i když to všechno co říká, zní věrohodně, není to pravdivé! Je to lež! Jen sprostá lež! Trik jeho podvědomí, jak ho zmást… A nebo snad…

„Chceš říct, že jsem cvok?“ Zašeptal téměř neslyšně a zvuk jeho hlasu ho vyděsil. Zněl naprosto zděšeně a cize, ale Elijah okamžitě zavrtěl hlavou. „Ne! To rozhodně říct nechci, Damone. Nejsi cvok, jsi jen… zmatený. A navíc…“ pousmál se laskavě. „Pojem „cvok“ není v medicínském slovníku.“ Ale Damon jeho pokus o odlehčení situace ignoroval. „To je fuk! Protože já nejsem cvok! Vím, co je skutečné! Tohle všechno, co říkáš, to… to není…není…“ Nechal hlas vyznít do ztracena, protože nevěděl, jak přesně to formulovat, ale Elijaha jeho výbuch evidentně nezaskočil. Jen znovu pokýval hlavou a pevněji mu stiskl paži. „Pššt, jen klid. Jestli chceš, můžeme si spolu o tom všem promluvit. Klidně hned teď…“ Navrhl opatrně, ale Damon se od něj okamžitě odtáhl. „Ne nechci! Nechci o tom mluvit a rozhodně ne s tebou!“ Zavrčel nepřátelsky a Elijah zaskočeně zamrkal. „Ale nepovídej? A proč se mnou ne?“ Nezdál se dotčený, jen udivený. „Protože…“ Zaváhal Damon a snažil se vymyslet nějaký přijatelný důvod, protože pochopitelně nemohl Elijahovi říct, že s ním nechce nic řešit, protože v reálném světě rozhodně nejsou přátelé, ale nakonec ani nic vymýšlet nemusel. Elijahovi se totiž náhle rozšířily oči poznáním a po tváři mu znovu přeběhl ten fascinovaný výraz. „Protože jsem tam taky, viď?“ Zašeptal téměř nábožně a Damon na něj znovu vykulil oči. Jak to sakra mohl uhodnout? Tohle se mu vážně vůbec nelíbilo! „Tentokrát tam tvé podvědomí zapojilo i mě, mám pravdu? Tak co tam podle tebe jsem? Upír? Nebo čaroděj?“ Vypadal jako malý kluk před výkladem hračkářství. „No tak, povídej. To je totiž naprosto unikátní, nikdy jsem v tvých představách a snech nebyl! Jen tví nejbližší… Elena a Stefan, občas i Rick nebo Jeremy, ale já? To… Je skvělé, ale vlastně to není důležité!“ Okřikl sám sebe a znovu se vší silou vrátil k nezúčastněnému klidnému tónu. „Damone, když si o tom se mnou promluvíš, bude ti líp. Věř mi.“ „Je mi fajn…“ Lhal Damon, ale ve skutečnosti mu bylo úplně všechno, jen ne fajn. A Elijah to pochopitelně věděl, ale jako správný psycholog na něj nenaléhal, jen mu musel všechno vysvětlit. „Dobře, jak myslíš. Ale já myslím, že ti fajn není a je to kvůli té nehodě. Musel jsi během ní prožít veliký šok a ten někdy může s člověkem a jeho psychikou hodně zamávat. Takže mi nepřipadá moudré se bránit mé pomoci…“

„Ale já nechci tvou pomoc! Nestojím o ni! Nejsem blázen, chápeš! Vím, co je skutečné a co není!“ Přerušil ho Damon možná až zbytečně hlasitě a s hrůzou zaznamenala ve svém hlase hysterické podtón. Ach ne, proč tak vyvádí? Všechno je přeci v pořádku. Nic není skutečné… Jenže Elijah mu jeho uklidňující vnitřní monolog opět překazil. „Ovšem, že víš, co je skutečné. Hluboko uvnitř to cítíš. A kdybys byl na pochybách, tak prostě poslouchej své srdce. To ví, co je reálné a co ne a poradí ti, jak se probojovat k pravdě.“ Poradil mu upřímně a Damon měl náhle pocit, že se s ním točí celý svět. Vážně by to měl cítit? Asi by měl, ale on… Byl najedou skutečně zmatený! Ale opravdu hodně zmatený, tak jako nejspíš ještě nikdy v životě. Bože, vůbec se nevyznal se v tom, co cítí! Nebo možná ano, ale to… přeci nebylo možné! Doma se cítil tady! Tady v nemocnici! V tomhle světě, ne tam odkud tak hloupě utekl pomocí alkoholu a prášků na spaní! Ale tohle byl jen sen, realita byla úplně jiná! Muselo to tak být! Zíral zaraženě před sebe a Elijah se na něj chystal znovu promluvit, ale náhle se něco změnilo. Nečekaně se totiž znovu objevila na scéně bolest! Příšerná, mučivá bolest, která Damonovi projela skrz oba spánky současně a on zděšeně vyjekl. Co se to sakra zase děje! Opět mu bylo mdlo a stěží se dokázal udržet při vědomí a to i přesto, že Elijah ho okamžitě podepřel. „Jen klid, dýchej. No tak, není to skutečné! Damone! Slyšíš mě? Neusínej!“ Pokoušel se ho udržet vzhůru, ale bolest byla příliš silná. A navíc se k ní přidalo ještě něco zcela neznámého… Chlad! Podivný, nepříjemný chlad šířící se po celém jeho těle, který jako by nesouvisel s tím, co se kolem něj zrovna dělo. Nebo snad souvisel? „Ne…“ zamumlal znovu, ale pak se mu obraz nemocničního pokoje i Elijahovy tváře bez varování rozostřil a on místo něj opět spatřil Elenu. „Damone! No tak, prober se! Prosím!“ Ach ne, už zase? To ne! Nechtěl se tam vrátit! Znovu už ne! Sice se mu to, co Elijah říkal, nelíbilo, ale to neznamenalo, že by odtud chtěl pryč. Nechtěl! Vši silou se snažil dýchat, tak, jak mu Elijah poradil, ale bohužel to nezabíralo. Chlad i bolest neustále sílily a on už s nimi nedokázal dál bojovat. Musel to bohužel vzdát…



2 reakce na FF: „Autonehoda Snů“-9.Kapitola

  1. Charliess napsal:

    Tahle povídka se mi moc líbí – má dobrý námět a ještě lepší zpracování. To, jak pracuješ s jednotlivými postavami je až neuvěřitelné – v polovině povídky jsem se cítila úplně jako Damon! :D Nevěděla jsem, co se má považovat za realitu a co ne. Těším se na další díly, K.

  2. Andreva napsal:

    Famózní!!! Mám stejný pocit jako Charliess! Jak jsem si do ted byla jistá, co je realita a co ne, tak ted jsem uplne mimo:-) pripomina mi to film Proklety ostrov! Podobny namet- nevis co je realita:-) pokud si ho nevidela tak doporucuju!!!!! Ale povidka skvele napsana! Jen tak dal:-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„O chytré ženské je nouze. Konečně o chytré mužské zrovna tak.“ Jan Werich