FF: „Autonehoda Snů“-Prolog a 1.Kapitola

Zdravím všechny a tak jak jsem slíbila, mám tu pro vás prolog a první kapitolu své nové povídky nazvané „Autonehoda snů“. Takže doufám, že se vám bude líbit a ať už ano, nebo ne, byla bych moc ráda, kdybyste mi zanechali komentář, abych znala vaše názory. Další díl bude opět v neděli a ve středu se zase těšte na Volbu. Ještě jednou díky, že moje díla čtete :-)

Prolog

„Přejete si platit, pane?“ Naklonila se atraktivní plavovlasá barmanka přes pult, k záhadně vyhlížejícímu mladíkovi v kožené bundě a svůj dotaz doplnila zářivým úsměvem a nenápadným pomrknutím, které však jejího pozdního návštěvníka příliš nezaujalo. Jo, možná kdysi… Kdysi by tuhle kočičku bez mrknutí oka ovlivnil, odvedl stranou a využil jako dobrovolnou dárkyni krve i rozkoše v jednom, ale ty doby byly dávno pryč. Damon Salvatore už nebyl tím, kým býval kdysi a tak nyní využil svou upíří schopnost ovládnutí mysli jen a pouze k tomu, aby té holce namluvil, že on už přece platil. Bylo to možná přízemní, ale účinné a on tak mohl naposledy smutně pohlédnut na prázdné místo po svém boku, na kterém kdysi sedával jeho přítel Rick a odkráčet z Grillu bez zaplacení jediného dolaru. Ne, že by na tu lahev whisky, co do sebe dnes večer nalil, neměl, ale proč dělat věci, jako člověk, když člověk nejste? A on jím nebyl už víc jak 150 let, což mělo tu a tam i své výhody. Například teď. Nejen, že unikl účtu za sedmičku prvotřídního alkoholu, ale dokonce ani nebyl opilý a v temnotě, která venku před grilem panovala, viděl naprosto dokonale. Smysly nočního predátora se holt nehodí jen při lovu, ale nejsou k zahození, ani když se zdržíte na baru. Jenže tentokrát, se Damon nejspíš zdržet neměl…

Kdyby totiž odešel dřív a kdyby se nerozhodl zkrátit si cestu ke svému vozu (který musel kvůli nějakým výkopům před Grillem nechat o několik ulic dál), tou tmavou, zapadlou uličkou, nejspíš by ho nepotkalo nic z toho, co mělo následovat. Jenže osud je osud a tak na své cestě nočním Mystic Falls potkal někoho, koho tu rozhodně nečekal. „Ahoj, Damone…“ Ozvalo se za ním totiž právě v okamžiku, kdy míjel zadní vchod do nějaké opuštěné, oprýskané budovy a on sebou poplašeně trhl. Zřídkakdy ho někdo dokázal překvapit, ale tentokrát byl skutečně tak zabraný do úvah o sobě, o Eleně, o Stefanovi a celém tom poprasku, kolem léku na upírství, že si vůbec neuvědomil, že ho někdo sleduje. A nebyl to jen tak někdo…. „Grace?!“ vyhrkl, protože ten hlas by poznal kdekoliv a skutečně se nemýlil.

Ze tmy se totiž náhle vynořila snědá, pohledná žena, zhruba kolem třicítky a on šokovaně zalapal po dechu. Tuhle tvář neviděl roky! Změnila se, ale… Ne zas tak moc, aby jí nepoznal. Ji… Dívku, se kterou měl kdysi víc než jen nevinné pletky a která ho přitahovala nejen svou divokostí a nespoutaností ale i svou enormní magickou silou, kterou uměla velmi zajímavě využít. A to jak v bílé, tak černé magii, jejíž kouzla se upírovi mohou zatraceně hodit. Jenže… Tak nějak doufal, že už jí nikdy nepotká, protože když jí viděl naposledy, hledala v nějaké hodně staré zatuchlé bichli tu nejstrašnější a nejmučivější kletbu, kterou by na něj mohla seslat a on před ní nestíhal prchat. No jo, být nevěrný psychicky labilní čarodějce, která na vás příšerně visí, asi nebyl ten nejlepší nápad, ale to se tak někdy holt přihodí. A on jí rozhodně nechtěl ublížit, jen ho prostě přestala přitahovat, když zjistil jak šílená a pomstychtivá umí být. A právě tahle její poslední špatná vlastnost mu momentálně dělal trochu starosti, protože Grace na něj hleděla se zjevným opovržením a on opravdu netušil, co od ní může čekat, ale že to nebude nic dobrého, na to by klidně vsadil svůj život. A rozhodně se nemýlil… „Tak tady ses přede mnou schoval.“ Odfrkla znechuceně a prohlížela si ho, jako by byl nějaký hodně obtížný hmyz, který je nutné hodně rychle rozmáčknout. A to se mu ani v nejmenším nelíbilo! Ne od někoho, jako byla ona… „Neschovávám se. Jen…“ Začal, aniž přesně věděl, jak chce tu větu dokončit (neboť mu momentálně nějak došel sarkasmus), ale ona ani neměla v plánu ho to nechat doříct. „Nesnaž se! Vím, co bych od tebe slyšela. Jen další výmluvy a na ty nejsem zvědavá. Hnusně jsi mě podvedl a opustil a já jsem teď tady, abych se ti konečně pomstila.“ Zasyčela nepříčetně a on konečně našel ztracenou řeč. „Pomstila? Ale jdi, Grace! Vždyť je to už hrozně dávno! Kolik vlastně? Osm, deset let? Neříkej, že tě ta touha po pomstě ještě nepustila…“ Snažil se z toho vybruslit svým typickým úsměvem, ale tentokrát se ošklivě přepočítal. „Ne, miláčku…“ Prskla to oslovení, jako by po něm plivala jed a pak se povýšeně usmála. „…ještě mě ta touha neopustila a navíc jsem konečně našla kouzlo, které ti způsobí takovou bolest, jakou jsi ty způsobil mě!“ Ztišila hlas do zlověstného šepotu a Damona zamrazilo. Tohle vážně neznělo dobře! Nejspíš by měl něco udělat… Vrhnout se po ní, nebo klidně i utéct pryč (protože se nadarmo neříká, že není nic horšího, než hněv zhrzené ženy), ale na jakoukoliv akci bylo bohužel už pozdě. Grace se zhluboka nadechla, vztáhla k Damonovi ruku ověšenou mnoha náramky a pronesla jakási tajemná, nesrozumitelná slova, která ho praštila do uší stonásobnou ozvěnou. A pak… Ho náhle pohltila tma! Velmi zlověstná tma…

1.

„Damone! Slyšíš mě?“ „Brácho, no tak… Zkus se probudit, prosím?“ „Miláčku?“ Ty hlasy k němu přicházeli z obrovské dálky a on nejdřív nemohl rozeznat, zda je to sen, nebo realita, ale pak jako by mu cosi v hlavě zapadlo na to správné místo a on omámeně vydechl a marně se pokusil otevřít oči. Kruci, co se to stalo? Nemohl si vzpomenout skoro na nic, jen na Grace a na její nesrozumitelné zaříkání, ale hlavní bylo, že ho ta potrhlá čarodějka nezabila! Klidně mohla, ale pokud tohle nebylo nebe, či peklo (a to nejspíš ne, protože do toho prvního by se nikdy nedostal a i kdyby ano, nebylo by mu tak mizerně a v tom druhém by zase bylo mnohem větší horko), neudělala to. Proč to netušil, ale rozhodně ho zajímalo, co to s ním vlastně provedla a proč byl evidentně v bezvědomí, ze kterého se teď s třeštící hlavou probíral a tak se znovu pokusil zmobilizovat všechny síly a konečně se mu podařilo pootevřít oči. Moc toho ovšem neviděl, jen oslepující bílé světlo, které působilo na bolest jeho hlavy, jako benzín na lesní požár a on měl co dělat, aby tiše nevykřikl. Ale udržel se a po chvíli dokonce začal rozeznávat nejasné obrysy dvou tváří, které se k němu skláněly a které pochopitelně znal. No jistě, proto mu ty hlasy byly tak povědomé. „Eleno? Stefane?“ Promluvil chraplavě a vlastní hlas mu zněl podivně cize a vzdáleně, což ale těm dvěma evidentně vůbec nevadilo. Oba se totiž jako na povel rozzářily a Damon nějak nechápal, z čeho mají takovou radost. „Co se…“ začal omámeně, jenže nedořekl ani jedinou větu, protože Elena se mu z ničeho nic vrhla kolem krku a on jen překvapeně zalapal po dechu. „Ach Damone, tolik jsem se o tebe bála!“ Vzlykla mu vzápětí do ucha a on musel uznat, že její objetí je skutečně příjemné. i když nejspíš by mu neměla své city dávat tak nepokrytě najevo zrovna před Stefanem. Napadlo ho nervózně, protože jejich vzájemná situace byla dost složitá i bez tohohle divadýlka, jenže… Stefanovi to z nějakého nejasného důvodu vůbec nevadilo! Naopak! Vypadal perfektně vyrovnaně a podivně odpočatě, což Damona, kdo ví proč, značně znepokojovalo. Co je to s ním? Jako by konečně hodil za hlavu všechny ty roky a desetiletí svých depresí a hlavně těch posledních několik dnů, během kterých se s Elenou rozešel, zjistil, že je pod vlivem sire-bond, že miluje jeho staršího bratra a že s ním dokonce spí a to všechno aniž by měl čas to pořádně přijmout, ale tomu se Damonovi nějak nechtělo věřit. Akorát, že teď vypadal jeho mladší bratr vážně naprosto spokojeně a dokonce se na něj vstřícně usmál a povzbudivě ho poplácal po rameni a pomohl mu se vrávoravě posadit. „Pěkně jsi nás vyděsil, brácho. To už nikdy nedělej, ano?“ Zakřenil se pak, jako by byl vážně štěstím bez sebe, že je Damon zase vzhůru (Mimochodem o čem to mluvil? Co že jim to nemá jako dělat?) a jeho bratr jen nechápavě vykulil oči. „Ehm, můžete mi vy dva říct, co se stalo?“ Zajímal se potom opatrně, a s povděkem se nadechl, protože Elena konečně trochu uvolnila své sevření, kolem jeho krku a se zářivým úsměvem, který u ní sice znal, ale moc často nevídal, se od něj odtáhla.  A on měl náhle neodbytný pocit, že mu tu cosi podstatného uniká. Protože Elenino chování a výraz ho sice těšili, ale připadaly mu dost podivně! V bezvědomí byl přeci už x-krát a rozhodně si tedy nevzpomínala, že by ho někdy potom objímala se slzami v očích a chovala se tak, jak se chovala. Že by vliv sire-bond? OK, ale co je to se Stefanem? Ten přeci pod vlivem žádného pouta není a přesto na něj hledí jako na svatý obrázek, což je po těch dnech nenávisti sice zajímavá, ale zcela nepochopitelná změna. A to stále nebylo vše…!

„Ach ne, ty si to nepamatuješ?“ Ozvala se totiž jako první Elena a on se zmohl jen na zavrcení hlavou. „No jo, doktor Carmeck říkal, že si to možná nebudeš pamatovat, ale to nic. Určitě si časem vzpomeneš. Hlavně, že jsi vzhůru. Vážně jsme se o tebe báli.“ Začal ho Stefan okamžitě utěšovat, ale on byl totálně mimo. „Jaký doktor?“ Vypadlo z něj nechápavě, protože o žádném doktoru Carmeckovi v životě neslyšel, ale Stefan jen protočil oči. „No tak doktor Carmeck přeci, vždyť víš.“ „No, nevím, ale to je fuk. i když… proč do toho vůbec pleteš nějakého doktora? A kde to vlastně k čertu jsem?“ Napadlo ho prvně od procitnutí mrknout trochu kolem sebe a nestíhal se divit. Ležel na posteli v nějaké stroze zařízené bílé místnosti a všude kolem něj byli… Medicínské přístroje! Pane bože, on je vážně… „Tohle je nemocnice?!“ Vypravil ze sebe šokovaně a Stefan na něj vykulil oči. „Samozřejmě, že je to nemocnice. A co jsi čekal? Dysneyland? Po tom, co se ti stalo, můžeš být rád, že jsi skončil tady a ne někde na áru!“ Dodal ještě a on toho měl právě akorát tak dost. „Na áru? Zbláznil ses! To přece…“ začal prudce, ale Elena se k němu okamžitě sklonila a něžně ho pohladila po vlasech. „Pššt, jen klid, miláčku. Doktor Carmeck říkal, že se nesmíš rozčilovat.“ Snažila se ho uklidnit, ale jeho to dohřálo ještě víc. „Mě je úplně fuk, co říkal nějaký doktor Carmeck, já ho neznám a hotovo! A budu se rozčilovat, kdy budu chtít, protože pořád ničemu nerozumím! Co se mi vlastně sakra, stalo?“ Dostal se konečně k otázce, na kterou si myslel, že zná jen částečnou odpověď, a tak pořád ještě nevěděl, jak, čím ani na jak dlouho ho Grace vlastně sejmula. Ale ani ve snu by ho nenapadlo, že uslyší to, co mu Stefan vzápětí s tragickou tváří sdělil. „Já vím, promiň, ale Elena má pravdu. Nesmíš se rozčilovat. Měl jsi ošklivou autonehodu, nevzpomínáš si?“ Informoval ho zcela vážně a Damon jen šokovaně otevřel pusu. „Nehodu?“ Opakoval po Stefanovi zděšeně, protože teď už nerozuměl vůbec ničemu, ale Elena vážně přikývla. „Ano, lásko. Tvému autu selhaly brzdy. Ale… Možná je dobře, že si to nepamatuješ, bylo to dost ošklivé.“ Dodala a tentokrát naopak vážně přikývl Stefan a zatvářil se doslova tragicky. „Je to tak brácho, tvoje milované Camaro je na odpis. Příšerný…“ „Stefane!“ Napomenula ho však Elena znechuceně a on jen pokrčil rameny. „Co je, vždyť je to pravda. Víš vůbec, kolik to auto stálo?“ Posteskl si utrápeně a Damon jen šokovaně těkal pohledem z jednoho na druhého. Jaké Camaro, jaké brzdy? Nechápal vůbec nic, ale rozhodl se začít tím, čím si byl jist. „Já vůbec nechápu o čem to vy dva mluvíte, ale víte co? Ani to nechci chápat, hlavně mi řekněte, kde je Grace, ať jí můžu přetrhnout vejpůl a můžeme se zase věnovat něčemu důležitějšímu?“ Dořekl a čekal na odpověď, ale tentokrát na něj zírali šokovaně pro změnu oni dva. „Kdo je Grace?“ Ozvala se jako první Elena a Damon měl na jednu hroznou vteřinu pocit, že v jejím hlase slyší ostrý žárlivý podtón, ale to se mu určitě jen zdálo. Ale pokud o ní Elena ani Stefan pořádně nevědí, tak tu ta mrcha ještě někde běhá a on jí musí najít, než provede něco dalšího. A oni mu musí pomoct!

„No tak lidi, seberte se. Grace je moje stará čarodějná známá, co za tenhle můj stav může. Sundala mě nějakým kouzlem proti upírům vzadu v uličce za Grillem a já jí to hodlám vrátit i s úroky!“ Zasmál se pro sebe, ale pak mu smích zamrzl na rtech, protože tak zděšený pohled, jaký mu po jeho slovech předvedl Stefan, u svého bratra snad ještě nikdy neviděl. Vypadal, jako by právě viděl nejméně armádu duchů a Elena na tom nebyla o moc líp. „Co je?“ Zaváhal Damon při pohledu na jejich pobledlé obličeje a Stefan jen naprázdno polkl. „Proboha, brácho o čem to mluvíš? Jaké kouzlo? Jací upíři? Je ti dobře?“ „Nijak zvlášť, ale…“ Zarazil se Damon uprostřed odpovědi a měl pocit, že už je zase úplně mimo, protože Eleně se náhle v očích zaleskly slzy a ona si vyděšeně zakryla pusu dlaní. „Bože, obávám se, že je to s ním horší, než jsme si mysleli…“ Vzlykla pak a on jí jen ohromeně sledoval, jak si ho zoufale prohlíží. Co je to s ní? Proč proboha pláče? „Hej, co je? Proč ty slzy?“ Měl tendenci jí začít utěšovat, ale Stefan mu to nedovolil, protože ho náhle pevně uchopil za ramena a donutil ho pohlédnout mu zpříma do očí. „Tak dost! Okamžitě mi řekni, jak se jmenuješ?“ Poručil mu naléhavě a z očí mu čišely takové obavy, že Damon radši neodporoval. „Damone Salvatore.“ Odpověděl mechanicky a Stefan si viditelně oddechl. „Fajn a já jsem kdo?“ „Můj mladší a značně otravný bratr Stefan.“ Odvětil Damon sarkasticky, ale Stefanovi to stále nestačilo. „A tohle je?“ Ukázal na Elenu. „Elena Gilbertová a nech už toho, to si hraješ na kvíz, nebo co?“ „Jen zkouším, kam až to tvoje podivné chování sahá. Takže…. Víš, kdo jsme?“ „Ovšem, že vím!“ „Super takže zas tak mimo nejsi, ale co to proboha vykládáš o upírech a kouzlení?“ Povzdechl si Stefan a Damon ho sjel konsternovaným pohledem. To se jako ptá vážně? Po stopadesátil letech? No fajn… „Ale my přeci jsme upíři. My všichni. Ty, já Elena… No tak, to má být nějaký vtip? Jestli jo, tak je pěkně ubohej a přesto, že chápu, že vy dva byste radši upíři nebyli, tak s tím zatím moc nenaděláte. Alespoň dokud nebudeme mít od Silase ten zatracený lék!“ Skončil rozhodně, ale to co následovalo, bylo jako hodně zlý sen. Stefan totiž zcela zbledl a Elena se znovu rozplakala (tentokrát ale mnohem víc!). „Ty ses úplně pomátl.“ Vydechl Stefan, když byl konečně po chvíli schopný promluvit a Damon v jeho prohlášení bohužel necítil ani stopu ironie. „Kruci, brácha, seber se! Já vím, že když jsme byli malí, tak jsi mi před spaním tajně čítával Drákulu od Stokera, a že jsi ho miloval, ale to je jen knížka! Žádní upíři přeci nejsou!“ „Jak nejsou?!“ Nemohl se Damon nějak srovnat s tím, co mu tu Stefan vykládá a začínal mít pocit, že se všichni kolem něj zbláznili. Jenže pravdou bylo, že oni si to o něm evidentně mysleli také. „Možná…možná, bys měl radši zavolat sestru. Nebo doktora.“ Zašeptala totiž Elena Stefanovi mezi tichými vzlyky a on byl kupodivu pro. „Jo, taky to jinak nevidím. Mám obavy, že ten úraz hlavy mu nezpůsobil jen bezvědomí, ale něco mnohem horšího.“ Odvětil přiškrceně a krátce stiskl zvonek u postele. Damona se tímhle svým chováním ale oba dost citelně dotkli. „Přestaňte o mně mluvit, jako bych tu nebyl!“ Odfrkl podrážděně, jenže Stefan mu okamžitě věnoval tak přehnaně uklidňující úsměv, že ho tím ještě dorazil. „To nic, jen klid. Myslím, že bys měl odpočívat. Zavolám doktora a… Ty si s ním můžeš o všech těch upírech, lécích a kouzlech promluvit, co ty na to?“ „Co já na to?“ Opakoval po něm nevěřícně a dál těkal pohledem z jednoho na druhého. Vážně si chvíli myslel, že je to celé nějaký hodně špatný vtip, ale teď už si tím nebyl tak docela jistý. Elena i Stefan vypadali upřímně rozrušeně a starostlivě a Eleniny slzy rozhodně nebyly předstírané. Ale o co tu sakra jde? A proč mu nevěří naprosto jasné věci a dívají se na ně, jako by jim o sobě tvrdil, že je Napoleon! Ani trochu se mu to totiž nelíbilo! „Já ti povím, co já na to!“ Zvýšil proto znovu hlas a Stefan se ho marně snažil utišit. „Příšerně mě bolí hlava, mám vztek a nemám náladu na vtipy, nebo co to tu vy dva na mě vlastně hrajete. Jediné, co chci, je najít Grace a vykopnout jí ze svého života, tak jak jsem to měl udělat už před lety! Anebo víš co? Já ji radši rovnou zabiju a bude pokoj, protože se mnou si tedy zahrávat nebude! A od vás dvou bych docela ocenil, kdybyste na mě přestali koukat jako na šílence, pustili mě odtud a začali se zase chovat normálně!“ Na konci přeci jen ubral na důraznosti, protože Elena stále usedavě plakala a on se na ní v tomhle stavu nemohl dívat, jenže Stefan místo toho, aby se s ním začal dohadovat, poučovat ho, nebo mu rovnou jednu vrazil, za to, že na něj řve a chce někoho zabít, se zachoval tak, jak by to ani ve snu nečekal! Opět totiž nasadil ten svůj odporně soucitný výraz a dokonce se k němu důvěrně naklonil a pokusil se ho stlačit zpět do lehu. „Pššt, jasně já vím. Musíš najít Grace, abys jí… mohl zabít. To chápu. Já jí sice neznám, ale slibuju, že ti jí najdu, ano? Jenže teď musíš odpočívat.“ Pronesl jemně a než mohl Damon cokoliv říct, nečekaně přidal na síle a skutečně se mu podařilo ho donutit klesnout zpět na lůžko.

„Au, co to děláš? Pusť mě!“ bránil se Damon, jenže mu to nebylo moc platné. Stefan ho pustil až za hodnou chvíli a z očí mu čišely takové obavy, že Damon raději spolkl několik výčitek, které měl v plánu mu vmést do tváře. Jenže než mohl vymyslet místo nich něco jiného, co by mu řekl, otevřely se dveře a do pokoje vstoupil postarší muž v bílém plášti, kterého Damon zcela jistě ještě nikdy v životě neviděl. Ale on jeho nejspíš znal, protože se při pohledu na něj bodře usmál a pro Elenu a Stefana také nebyl cizí, protože k němu vzhlédli s viditelnou úlevou. „Doktore Carmecku, jsme moc rádi, že jste přišel…“ Uvítala ho vděčně Elena a on na ní spiklenecky mrkl. „Také vás rád vidím, slečno Gilbertová. A vidím, že se nám starší pan Salvatore konečně ráčil probudit. No, dal jste si načas, mladý muži, to se musí nechat. Ale hlavně, že jste opět mezi námi, takže… Jak se cítíte? Co vaše hlava? Bolí, že ano…“ Přistoupil těsně k Damonovu lůžku a než ten mohl začít protestovat, sevřel jeho levé zápěstí a stočil pohled ke svým hodinkám. Bezva, to poslední co teď potřeboval, bylo měření tepu! Je známo, že upírům tluče srdce v poněkud odlišném rytmu, než obyčejným lidem, takže by bylo lepší, kdyby se to tenhle doktor Carmek, kterého konečně osobně poznal, nikdy nedozvěděl. Ale co, v nejhorším ho ovlivní a bude to. Nejspíš to už stejně Stefan, nebo Elena museli udělat, jinak by si ho tu těžko nechával. Upíři do nemocnice nepatří, přičemž by vážně rád věděl, proč tu vlastně je a proč ho tu Stefan s Elenou drží a vykládají mu všechny ty nesmysly. Asi už jim to napětí v jejich vzájemném vztahu leze pěkně na mozek. Nicméně zvláštní bylo, že doktor Carmeck po chvíli jeho zápěstí pustil, odtrhl oči od hodinek a zatvářil se… Zcela normálně! „No, tep máte v pořádku, mladíku, takže co ta hlava?“ Usmál se vstřícně, jenže slova se náhle chopil Stefan. „Myslím, že s tou hlavou je to horší.“ Zamumlal zkroušeně a doktor se zamračil. „Ano? A copak, bolí to moc?“ „Ani ne…“ Lhal honem Damon, protože nějak nevěděl, co jiného by měl říct, ani proč tu vlastně ten felčar zavazí, ale Stefan ještě neskončil. „O bolest ani tak nejde, ale já mám pocit, že můj bratr je… Značně zmatený.“ Poslední slova řekl dost specifickým tónem, který jasně naznačovalo, že ani zdaleka nepokrývají celý Damonův problém a Elena po jeho boku tragicky přikývla. „Ano, je to tak, pane doktore. Prosím, řekněte, že ho to přejde.“ Znovu vší silou potlačila slzy a lékař se zkoumavě obrátil zpět k Damonovi. „Tak copak to slyším, hochu. Jste zmatený? Jak zmatený? Snad nějaké problémy s pamětí? Amnézie bývá po podobných úrazech celkem běžná…“ „Ne, doktore, tohle není amnézie. On nemá problémy s pamětí, jen si nevzpomíná na tu nehodu, ale o to nejde. Amnézii jsme brali už v prvním ročníku a takhle…“ Přerušil ho Stefan a ukázal na Damona. „…se skutečně neprojevuje!“ „Takhle jak?“ Zaváhal doktor a Damon na ně na všechny jen zděšeně zíral. Copak se svět úplně zbláznil!? Co to kruci, Stefan plácá o amnézii a o prváku? Přeci mu Grace tím svým hokuspokusem nezpůsobila záchvat šílenství, ale tak přesně si připadal! Jako šílenec! Ale on se přeci nezbláznil! Upíři se snad ani zbláznit nemůžou! No, vlastně možná můžou, ale to nebylo podstatné… On se cítil duševně zcela zdráv, ale Stefan to evidentně viděl jinak (a Elena bohužel také, což ho mrzelo nejvíc!). Každopádně slova se chopil jeho bratr a jal se lékaři podrobně vysvětlovat to, o čem byl evidentně skálopevně přesvědčen: „On… Mluví úplně z cesty! Nejdřív jsem si myslel, že si jen nevzpomíná na tu nehodu a je v šoku, nebo tak něco, ale pak z něj začaly padat naprosté nesmysly.“ „Například?“ Pozvedl doktor Carmeck zvědavě obočí a Stefan odevzdaně rozpřáhl ruce. „Například začal mluvit o nějaké Grace, která ale vůbec neexistuje a o tom, že je čarodějka a že na něj seslala kouzlo a že jí za to musí… Ublížit. No a pak…“ Zaváhal a doktor ho musel povzbudit nepatrným pokývnutím. „Pak nám oznámil, že je upír a já a Elena taky a že musíme najít lék, který nás z toho dostane, nebo co?“ Jeho hlas zněl tak tragicky, až ho bylo Damonovi upřímně líto, ale přitom měl co dělat, aby se nesmál. Stefan to shrnul dost výstižně a navíc měl ve všem pravdu, ale to, jakým tónem o tom chudáka doktora, který na chvíli ztuhl, informoval… No, to opravdu znělo jako by to byla jen snůška totálních nesmyslů, ale pochopitelně nebyla! I když…

To co se dělo pak, ho doslova přimrazilo k nemocničnímu lůžku, na kterém se opět posadil a ze kterého měl v plánu co nejrychleji vstát. Jenže najednou byl docela rád, že sedí, protože to, že si z něj dělali legraci Stefan a Elena (pokud to tedy legrace byla, ale co by to bylo jiného?), by ještě bral, i když nechápal, co tím sledují. Ale když se k němu náhle naklonil doktor Carmeck a on podle jeho zcela jasných, nezamlžených očí snadno poznal, že není ani trochu ovlivněný, zatrnulo mu. A pak mu lékař řekl něco, co bylo… Prostě šílené! „Opravdu mě mrzí, že si tohle myslíte, mladíku, ale teď mě velice pečlivě poslouchejte, ano? Vy nejste upír a nikdy jste nebyl. Věřte mi, vím to, protože jsem vás po té nehodě dával dohromady a fyzicky jste zcela stoprocentní člověk a nikdo tady v místnosti na tom není jinak. Nikdo z nás není upír a to dokonce ani já, přesto, že svým podřízeným jistě piju krev docela často. Takže se na to zkuste podívat racionálně a laskavě se soustřeďte, protože bych vás vážně nerad poslal na psychiatrii!“ Dokončil s nepatrnou výhrůžkou v hlase a Damon si byl zcela jistý jen jednou jedinou věcí… Že ještě nikdy na nikoho nezíral tak zděšeně, jako teď na tohohle doktora, který mu právě několika krátkými větami nejspíš zcela změnil život…



4 reakce na FF: „Autonehoda Snů“-Prolog a 1.Kapitola

  1. barča napsal:

    ako aj Voľba, aj táto poviedka bude zjavne úplne super :) hrozne sa na ňu teším, škoda, že vychádza iba v nedeľu… vyzerá to tak, že Elena bude chodiť s Damonom a Stefan s ňou nikdy nič nemal… čo je príjemná zmena :D dúfam,že to tak aj zostane :) len si neviem predstaviť,ako si Damon zvykne na normálny život a koľko vlastne tento jeho „stav“ bude trvať… HROZNE sa teším na najbližšiu časť :)

  2. Lellinka napsal:

    barča-přesně tak :D

  3. mona 1995 napsal:

    Velmi zaújimave už sa tešim na pokračovanie.

  4. elisa napsal:

    naprosto super :) strašně se mi to líbilo. už se nemůžu dočkat další kapitolky :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Vždy odpouštějme svým nepřátelům, nic je nedokáže víc rozzuřit.“ Oscar Wilde