FF: „Volba-část III“-29.Kapitola

Tak a máme tu středu a jak jsem slíbila zveřejňuju další v pořadí dvacátoudevátou kapitolu FF Volba. Přeju pěkné počtení a budu moc vděčná za komentáře :-)

29.

„Na, tohle ti půjčím, ať se tu nenudíš. Je to celkem zajímavý příběh.“ Usmál se trochu nuceně Stefan a strčil Damonovi do rukou knihu, kterou si den předtím přinesl zezdola z knihovny. Šlo o nějaký historický román a skutečně to bylo celkem zábavné čtení, ale přesto, že mu Damon úsměv unaveně opětoval, Stefanovi ihned došlo, že mu ta kniha bude asi na nic. Jeho bratr totiž vypadal, že každou chvíli usne, nebo omdlí a to se s četbou moc neslučovalo. Sice se dokázal sem do vedlejší ložnice dostat sám, ale zdálo se, že tahle kratičká cesta ho vyčerpala snad víc, než včerejší pobíhání po vřesovištích.

Stefanovi ho bylo hrozně líto, když viděl, jak se bezmocně opírá o polštáře na lůžku a stěží popadá dech. A navíc ho tenhle jeho stav upřímně děsil! Tohle přeci není normální! Upíři samozřejmě můžou být nemocní (a koneckonců i Damonova zvýšená touha po krvi, kterou dnes předvedl, by tomu odpovídala), ale přeci nemohl onemocnět ze dne na den! Nebo spíš z hodiny na hodinu! Nemluvě o tom, že by se musel někde nakazit a to bylo dost nepravděpodobné. On i Elena, která si právě odskočila do koupelny, se cítili naprosto normálně, a když nepočítá rodinu správce, nepřišel ani jeden z nich do styku s žádnými cizími lidmi už dost dlouho. Rozhodně déle, než byla standartní inkubační doba jakékoliv nemoci, které může upíry postihnout, nehledě na to, že se většinou přenáší právě jen mezi upíry a s žádnými cizími příslušníky jejich druhu do kontaktu nepřišli! Tak oč jde? Nevěděl a nic ho nenapadalo a navíc mu Damon ani nedal čas o tom pořádně uvažovat.

„Netvař se tak tragicky.“ Ozval se totiž přesně ve chvíli, kdy Stefan dospěl k závěru, že je to vážně podivné a odvedl tak jeho pozornost jinam. „Jasně.“ Vypadlo z něj a dokonce se pokusil vší silou usmát. Nejspíš se mu to ale moc nepovedlo, protože Damon si jen povzdechl. „To vážně vypadám tak hrozně?“ Odfrkl a Stefan chvíli bojoval sám se sebou a s tím, zda má lhát, nebo ne, ale nakonec se rozhodl říct pravdu. „Po pravdě řečeno, ano.“ Zamumlal a zlehka položil dlaň na bratrovu paži. „Ale už je mi líp, vážně…“ Pokoušel se ho Damon alespoň nějak povzbudit, ikdyž to byla lež, ale Stefan náhle neměl na další mlžení náladu. „Není. Nebo myslíš, že to nevidím? Hele, víš co? Přestaneme si hrát na schovávanou, Elena tu není, z koupelny tě neuslyší, tak to vybal na rovinu. Jak jsi na tom? Ale pravdu!“ Odhodlal se jít na to tvrději a Damona tím trochu zaskočil. Už zase měl na jazyku další milosrdnou lež, ale pak jí spolkl a sklopil oči. „Mizerně…“ Odvětil tiše a Stefan pevně semkl rty. Podobnou odpověď čekal, ale když mu teď bratr potvrdil jeho nejčernější obavy, bylo mu ještě hůř, než před chvílí. No, alespoň už z něj vypáčil pravdu! „Konečně nelžeš. Tak dál.  Jak moc mizerně, ti je?“ Pokračoval opatrně ve výslechu a dočkal se další nepříjemné odpovědi. „Hodně.“ „Aha a nemohl bys být trochu konkrétnější?“ Snažil se, aby to znělo úderně, ale nemohl se zbavit soucitného podtónu, který se mu do poslední otázky vloudil. Čili se rozhodl pokračovat v podobném duchu. „Bolí tě něco?“ Dodal jemněji, ale Damon jen nešťastně pokrčil rameny.

„Právě že ne.“  Povzdechl si zoufale, ale pak se opravil. „Tedy ano, bolí mě úplně všechno, ale to je spíš důsledek té pitomé únavy, které mě pořád pronásleduje.“ „Takže žádná primární bolest? Hlava, záda, křeče v břiše, nic?“ Pokoušel se mu Stefan pomoci, ale on jen vrtěl hlavou. „Ne.“ „Hm, tak to je…“ Chtěl původně říct, že je to dobře, ale pak si to rozmyslel. „…zvláštní.“ Dokončil posmutněle a Damon se jen nevesele pousmál. „To mi povídej.“ Ale Stefan byl vážně v koncích. Tohle se nepodobalo ničemu, co znal. Sice na vlastní kůži žádnou tu upíří nemoc neprodělal, ale něco málo o nich věděl a tohle se jim vůbec nepodobalo! Nejen tedy, že jeho bratr těžko mohl někde něco chytit, ale on vlastně neměl ani příznaky. Veškeré tyhle choroby provázely úporné bolesti a horečky, ale Damon evidentně neměl ani jedno. Jen tu žízeň, které se nejspíš zase vrátila, protože Stefan zachytil jeho lačný pohled směrem k chladicímu boxu.

„Jestli chceš…“ Naznačil posunkem, že mu klidně pro tu krev do kouta dojde, ale Damon prudce zavrtěl hlavou. „Ne, nechci. Tedy…“ Znovu se zatvářil nešťastně. „Chci, ale nemůžu! Vypil jsem jí dneska už hrozně moc.“ „Ale no tak, to je snad jedno, ne?“ Pousmál se Stefan, a povzbudivě stiskl bratrovi bezvládnou paži. „Jestli chceš, tak si klidně dej, zítra seženu další várku. Ikdyž se mi tedy moc nechce nechávat tě tu jen s Elenou, ale udělám to.“ „Díky, ale o to nejde. Do mě už se další krev vážně nevejde, a přitom mám pořád pocit, že jsem na pokraji kolapsu z jejího nedostatku.“ Osvětlil mu Damon situaci a Stefana konečně něco z toho co řekl, zaujalo. Alespoň nějaká informace! Bohužel to ale byl další fakt, který se s jakýmikoliv chorobami, které by přicházely v úvahu, moc neslučoval. Upíři trpící nějakou nemocí sice mívají zvýšený apetit, ale takhle se to rozhodně neprojevuje. Bude o tom muset zauvažovat, ale teď už ne. Damon potřebuje klid a kdo ví, třeba mu bude do rána zase dobře. Kéž by…

Naposledy stiskl bratrovu paži a vyloudil ze sebe vstřícný úsměv. „Dobře, jak chceš. Tak odpočívej a snaž se usnout. Kdybys něco potřeboval, tak budu hned vedle, ano? Stačí zavolat. A kdybys chtěl… No, klidně tu s tebou může Elena zůstat. Mě to vadit nebude a ona to tak stejně bude asi chtít.“ Damona jeho nabídka potěšila, a musel přiznat, že zní lákavě, protože se mu skutečně nechtělo zůstávat v tomhle stavu o samotě, ale pak rozhodně zavrtěl hlavou. „Ne, díky. Vysvětlím jí, že to není nutné.“ „Ale vážně by mi to nevadilo.“ „Já vím, brácho, děkuju, ale ne.“ „Fajn, jak chceš.“ Přikývl Stefan přesně ve chvíli, kdy se otevřely dveře a dovnitř vklouzla Elena. Na sobě už měla jen noční košilku a Damon musel i ve stavu v jakém byl obdivovat její krásu. A Stefan si jeho pohledu samozřejmě všiml, takže mu došlo, že je čas vyklidit pole. „No nic, tak dobrou noc a ať je ti zítra líp.“ Věnoval svému sourozenci poslední úsměv a ten mu ho statečně opětoval. „Díky. Dobru noc.“

Elena počkala, až za Stefanem zaklapnou dveře a posadila se na okraj manželského lože. „Jak jsi na tom?“ Zajímala se starostlivě a Damonovi bylo jasné, že jí pravdu rozhodně neřekne. „Už mnohem líp. Vážně.“ „Tak to je dobře.“ Odvětila pomalu a pak udělal něco, co nečekal. Bez varování sklouzla k němu na lůžko a položila mi hlavu na rameno. Damon jí automaticky objal (s vypětím všech sil, bohužel) a musel uznat, že se mu líbí, jak se k němu jeho láska tiskne, ale pak si připomněl to, co řekl Stefanovi a něžně políbil Elenu na tvář. „Měla bys jít vedle. Stefan na tebe čeká.“ Zašeptal, ale ona jen zavrtěla hlavou. Přesně jak očekával… „Stefan to pochopí, zůstanu s tebou.“ „To není nutné.“ „Ale je.“ „Ne, lásko, není.“ Řekl už trochu razantněji a dokonce sebral energii k tomu, aby se k ní pootočil. „Běž za Stefanem, já stejně za chvíli usnu.“ „Ale…“ „Bez odmlouvání.“ Napodobil s unaveným úsměvem její nesmlouvavý tón, kterým ho nutila zůstat v klidu a ona se chtě nechtě musela smát. „No dobře, ale kdyby se ti udělalo hůř, nebo kdybys něco potřeboval, tak zavolej, ano?“ „Slibuju a přísahám“ „Fajn, tak dobrou noc, miláčku.“ Něžně ho políbila na rty a pak už konečně vstala a opustila ložnici.

Damon v místnosti osaměl a téměř okamžitě litoval toho, že jí nechal odejít. Bylo mu skutečně pod psa a když byla s ním, cítil se líp. Ale věděl, že udělal správně. Stefan si s Elenou zaslouží být chvíli sám a i kdyby ne, tak čemu by pomohlo, kdyby jí tu u sebe držel? Akorát by se zbytečně stresovala při pohledu na to, jak je mu mizerně. A on by měl stejně zkusit spát, třeba mu to pomůže… Ale přesto, že byl unavený jako snad nikdy v celém svém upířím i lidském životě, usnout se mu nedařilo. Spánek se k němu připlížil až po hodně dlouhé době, a že by byl poklidný, to se říct vážně nedalo. Nejen, že ho trápily noční můry, ve kterých stále slyšel protivný ženský smích, ale ještě dlouho po prvním usnutí byl skoro každých pět minut znovu vzhůru a pokaždé akorát zjistil, že je mu hůř. Nakonec usnul na delší dobu, ale ani to mu moc neprospělo. A smích mu zněl v otupělé mysli pořád dál a dál…

 

„Nebuď smutná…“ Šeptal Stefan Eleně láskyplně do ucha, ale zatímco on jí pevně objímal a tiskl k sobě, ona jen mlčky zavrtěla hlavou. „Já nejsem.“ „Jsi.“ Odporoval tiše a znovu jí něžně políbil na tvář. „Promiň, ale pořád musím myslet na…“ „Já vím…“ Ani nemusela jméno jeho bratra vyslovit, protože on na tom byl podobně. Sice byl rád, že tu s ním Elena je a milování s ní bylo opět nádherné a dokonalé, ale teď, když se k sobě už jen tiskli a pokoušeli se usnout, znovu se jim do myslí vkradly obavy. Damon se sice snažil tvářit, že mu skoro nic není a oni ho v tom podporovali, ale přitom všichni tři znali pravdu. Dobře mu rozhodně nebylo a dle všeho se zdálo, že je to pořád horší a horší. A teď oba akorát špicovali uši, aby zaslechli z jeho ložnice co nejvíc a jediné, co se k nim doneslo, byl jeho mělký, přerývaný dech a nepravidelný tlukot srdce, které jasně napovídalo, že s ním něco závažného není v pořádku.

„Chceš jít za ním?“ Nabídl Stefan Eleně po další chvilce ticha, ale ona znovu zavrtěla hlavou. „Ne, nechci. Tedy, chtěla bych, ale on mě tam nechce.“ „Ale chce, jen chtěl, abychom byli spolu i my dva.“ Odporoval tiše, ale přitom věděl, že má Elena nejspíš pravdu. Damon jí u sebe skutečně nechtěl, a on to chápal. Byl by na tom stejně, protože mu nemohla pomoct, jen by se zbytečně trápila. Bylo lepší, když byla někde jinde a nemusela se na něj dívat. Ale nabídnout jí to musel. Přesto byl rád, že odmítla a ještě pevněji jí objal. „Zkus usnout, ano?“ „Já se snažím.“ „Já vím.“ „Stefane?“ „Ano?“ „Jak to bude zítra?“ Změna tématu ho potěšila, protože už se bál, co z jeho milované vypadne a tak jí rád předložil svůj plán. „Vyrazím brzy ráno, přeci jen je to kus cesty. A vrátím se, co nejdřív to půjde.“ „Dobře.“ „A teď už spi.“ „Dobrou noc. „Dobrou noc, lásko.“ Rozhostilo se další ticho a přesto, že jim trvalo ještě dlouho, než skutečně usnuli, ani jeden už nepromluvil. Bohužel ale mlčení jen umocňovalo zvuky, které při nastražení uší slyšeli z vedlejší ložnice a které jasně napovídaly, že Damon rozhodně nespí nijak klidně. Ale pak se i tam rozhostilo ticho a spánek je ovládl všechny. Přesto, ale Heat House neusnul docela…

Obrovský sál v přízemí domu byl tichý a prázdný, tak jako každou noc, přesto, ale bylo tentokrát něco jinak. Možná za to mohl měsíc, jehož tlumené, chladné světlo šikmo dopadalo na leštěnou podlahu místnosti, nebo snad vítr, který v pravidelných intervalech narážel do francouzských oken, ale faktem bylo, že kdyby teď do sálu někdo vstoupil, nejspíš by brzy zase odešel. Panovala v něm totiž tak podivná, nepřátelská a zlomyslná atmosféra, až se to zdálo nemožné. Ale bylo to tak… Přímo z ovzduší, jako by sálala temná, zlovolná energie, které vše kolem sebe prostupovala a stíny, kterých se dotkla se zdály ještě temnější…

A pak z ničeho nic, jako by se ten jeden stín oddělil od ostatních a doprovázení tichým zlomyslným ženským smíchem, který se vznášel kdesi u kazetového stropu, se přesunul přímo do středu obrovské místnosti, kde začal pozvolna nabývat hmatatelnějších obrysů. Obrysů, které se až příliš brzy zformovaly do křehké ženské postavy, které ale nebyla jen pouhým nehmotným přízrakem. Tedy byla, ale zdaleka ne tolik jako dřív. Jako celé ty roky desetiletí a staletí, které tu strávila o samotě jen se svou lítostí, bolestí a zlobou. Ale to všechno byla minulost. Tak jako už mnohokrát po tu nekonečně dlouhou dobu získala novou, životní energii a byla tak mnohem silnější, než dřív… Možná, než kdykoliv dřív, protože tahle energie byla jiná. Nadpřirozená a neznámá, ale přesto, že by měla být temná a prodchnutá smrtí, nebylo tomu tak. Pocházela sice od nedobrovolného dárce, který by měl správně být spíše mrtvý, než živý, ale realita byla taková, že životní síla, která z něj unikala a vpíjela se přímo do nenápadné ženské postavy v dlouhých starodávných šatech, jí dávala pocit nepřemožitelnosti. Byla tak dokonalá a lákavá a rozhodně nedojde tak brzy, jako ty všechny před ní! Tedy snad ne…

Ale i kdyby ano, ona tuhle šanci nemínila promarnit! A čím bude on slabší, tím bude ona silnější! A pak… Ne, nevěděla přesně, co bude pak, ale její bolest a nenávist k těm, kteří se usídlili v jejím domě a předváděli se před ní se svou zvrácenou láskou, jež jí byla kdysi odepřena, byla téměř nesnesitelná! Původně si s nimi chtěla jen hrát tak jako s těmi všemi předtím (než je využila), ale když pak pocítila obrovskou sílu, kterou jí jeden z nich mohl dát, s hraním byl konec! Ona jim ukáže, jak končí láska! Jak skončila ta její! V slzách a utrpení a když nemělo být štěstí dopřáno jí, tak nikomu! A jim už vůbec ne! O to se postará a když,  její malé žertíky a pokusy rozeštvat je nezabraly, tak přitvrdí. Bude krutá a nemilosrdná, jako byl kdysi svět k ní a postará se, aby všichni tři trpěli! U jednoho už se jí to jako vedlejší efekt vlastního vzestupu daří a přesto že nemá dost sil, aby je dostala podobně všechny, tak tohle zatím postačí. Téměř hmatatelně cítí obavy těch zbylých dvou o jeho život a skutečně si je užívala. A bude hůř… Mnohem hůř… O to se postará a sama se pak stane silnou a neporazitelnou! A její smích už bude znít pod krovem tohoto domu navždy, tak jako dnes v noci! Ale k tomu bude potřebovat ještě trochu víc…

V obou ložnicích v prvním patře bylo ticho rušené jen téměř neslyšným vrzáním krovů a pravidelným dechem spících osob, ale to se mělo brzy změnit. Temný stín, který teprve před několika vteřinami opustil sál v přízemí se pomalu, ale jistě přesunul do vedlejší ložnice a stanul vedle manželského lože, na kterém tiše spal jeho nedobrovolný spojenec. Jeho skomírající životní energie už několik dlouhých hodin nepatřila jen jemu, ale pořád to ještě nestačilo! Ženská postava skrytá v temnotě jí potřebovala víc! Chtěla jí víc… Mnohem víc, ale on jí ji momentálně nemohl dát, ani kdyby chtěl. Stěží mi stačila na to, aby udržela jeho jindy nesmrtelné a téměř nezničitelné tělo v chodu a i tak byl jeho dech velmi mělký a srdce mu tlouklo s jasně slyšitelným vypětím!

Ale to jeho mučitelku momentálně nezajímalo! Dostane to, co chce, a ví, jak to z jeho těla vymámit! Potřebuje jen maličko popostrčit… Jen trochu… Soustředila svou moc a sílu na jeho mysl, která ale byla příliš slabá a omámená, než aby si zvládla něco uvědomit. Jenže to nevadilo… Nepotřebovala jeho souhlas ani spolupráci a tak nehrálo žádnou roli to, že stále hluboce spal. Spal a nevnímal vůbec nic, z toho, co se kolem něj (nebo spíš s ním) dělo. Neměl tudíž ani nejmenší tušení, že v jakémsi podivném stavu náměsíčnosti řízené z temného stínu v nohou jeho lůžka, vstal a beze spěchu se vydal do rohu místnosti, kde bylo to, co jeho tělo potřebovalo… To, co ona potřebovala! A co skrze něj a karmínovou tekutinou, skrytou v několika průhledných plastových sáčcích dostane! A taky, že dostala…

„O chytré ženské je nouze. Konečně o chytré mužské zrovna tak.“ Jan Werich