FF: „Volba-část IV“-14.Kapitola

Omlouvám se, že sem dávám další díl povídky Volba tak pozdě, ale dřív jsem to bohužel nestihla. takže přeji všem hezké počtení, komentujte a užijte si to. Další díl zase v neděli! :-)

14.

„To je vážně katastrofa! To ti povím! Nechápu, jak jsi mohla na svou svatbu pozvat Klause!“ Lamentovala Caroline snad už po sté, ale Elena jí okázale ignorovala. Co víc, než to, že to tak bude lepší, jí na to mohla říct? Nebyla z Klausovy účasti na své svatbě nijak nadšená, protože bylo naprosto jasné, že přijde velice rád, ale jinak to opravdu nešlo! A ona už se o tom nemínila znovu bavit, zvlášť když se zdálo, že Caroline informace o Klausově účasti zaujala mnohem víc, než to, že si jí vybrala za hlavní družičku. „Jasně, já vím, že to tak vidíš, ale teď toho prosím nech a soustřeď se na ty pozvánky! Na to tě přeci mám.“ Zdůraznila co přesně od ní, jako od hlavní družičky očekává a Caroline se trochu zastyděla. „Jasně, já vím, promiň. Jen jsem ti chtěla dát najevo, co si o tom myslím.“ „Já vím, co si o tom myslíš. Mě to totiž stačí říct jednou, víš? A teď se pojď prosím podívat na tohle.“

Sklopila oči ke vzorníku s fotografiemi svatebních pozvánek a oznámení, který jí včera přišel z nejbližší pobočky renomované svatební agentury „Dazzling affairs“ a Caroline raději už nic nenamítala. „Dobře, ty jsi tu šéf.“ Usmála se svým nejsladším a nejnevinnějším úsměvem, ale vzápětí se viditelně zachmuřila. „Jenže těch možností je tolik! Ani jsem netušila, že na svatební pozvánky něco jako vzorník existuje.“ „Hm, to já taky ne, dokud mi ho z té agentury neposlali.“ Přiznala Elena a bezradně v něm listovala. „Vlastně podle toho telefonického rozhovoru, co jsem s jejich sekretářkou vedla, tam mají vzorníky skoro na všechno. Na květiny, ubrousky, nádobí, dekorace, dorty, a ještě asi tak milion dalších věcí.“ Povzdechla si a Caroline zvědavostí skoro ani nedýchala, protože svatba bylo něco, co ještě nikdy zařizovat nepomáhala a tak si to mínila skutečně užít. „Ale neměl by ti s tím tedy pomoci svatební koordinátor?“ Vylovila z paměti něco málo, co před pár lety zaslechla o svatbě jedné své sestřenice, jenže Elena zvedla oči vsloup. „Nechci svatebního koordinátora! Nabízeli mi ho, ale nechci. Zvládnu to. A navíc…“ potutelně na kamarádku mrkla. „Mám přeci tebe.“ „No, to sice máš, ale já na tohle odborník rozhodně nejsem. Možná bysme si měli nejdřív sepsat všechno, co musíme vybrat a objednat a až pak řešit detaily.“ Výmluvně poklepala prstem na vzorník, ale Elena s ní v tomhle rozhodně nesouhlasila. „Pozvánky nejsou detail! Jsou velice důležité, aby všichni věděli, že se vlastně nějaká svatba vůbec chystá. A hlavně kdy a kde a to všechno! Do zvoleného data zbývá už hrozně málo času, takže je musíme vybrat co nejdříve.“ Zněla skutečně naléhavě a Caroline se jí rozhodla raději ustoupit. „No dobrá, jak myslíš. Jen chci, aby všechno ladilo. Výzdoba, pozvánky, květiny… To není jen tak a v tom by ti právě svatební koordinátor jistě pomohl.“ „Díky, ale ne. Nějak to zvládneme. A ten soupis není špatný nápad, nejdřív ale ty pozvánky, ano?“ Dala jí Elena jasně najevo svůj postoj a Caroline ho naštěstí vzala na vědomí.

„Fajn, takže…“ Sklopila oči ke vzorníku a usrkla trochu kávy, kterou jim číšník před chvílí přinesl. Seděli spolu totiž v Grillu, protože penzion nepřišla Eleně jako vhodné místo na oficiální svatební schůzku s její hlavní družičkou a navíc tam úřadovali Damon se Stefanem, kteří si teď, kdo ví proč, usmysleli, že budou přebírat tamní rozsáhlou knihovnu a u toho opravdu být nemusela. Nechápala, proč se do toho museli pouštět zrovna teď, když ona kvůli svatbě neví, kam dřív skočit a tak trochu se na ně proto zlobila. Ale do očí jim to pochopitelně neřekla! Ta zbytečná hádka s Damonem, která proběhla v kuchyni penzionu před pár dny, jí úplně stačilo. Ale mohli by jí pomoct! Rozhodně by jich neubilo, kdyby se o přípravu svatby taky trošku zasloužili! Pomyslela si nazlobeně, jenže vzápětí její chmurné myšlenky přerušil Carolinin zvědavý hlas. „Který vzor se ti líbí?“ Zajímala se živě její hlavní družička a ona znovu pokrčila rameny.

„To je právě to! Je jich tu vážně hrozně moc. Jak si mám vybrat?“ „No, jde o to, jakou svatbu si vlastně přeješ? Jestli moderní, nebo klasickou, staromódní, nebo nějakou mladistvou?“ vyjmenovávala Caroline a Elena na ní vykulila oči. „Já nevím, prostě… krásnou.“ Zasnila se a Caroline se nad její naivitou musela pousmát. „Krásná rozhodně bude, ale musíš se pro nějaký styl rozhodnout. Mimochodem co Stefan? Tomu je to jedno?“ Nadhodila nenápadně, ale Elena jen mávla rukou. „Stefan mi na otázku ohledně svatby řekl, cituji: „Pokud mě nebudeš nutit k obřadu v balonu, na padáku, či pod vodou, vyber si, co chceš. Máš mou plnou podporu.““ „Hm, to zní…romanticky.“ Uchichtla se Caroline, ale Elena ještě neskončila. „A Damon mi zase řekl, že je mu jedno, co si vyberu, hlavně ať ho neranní mrtvice, až mu za to předložím účet.“ „Hamoun jeden…“ Odfrkla Caroline, ale Elena jí sjela káravým pohledem. „Ale no tak, on to tak nemyslel.“ Zalitovala toho, že to Caroline vůbec říkala, ale ta jen pohodila hlavou. „Když myslíš… No, ale co tedy bude s tou volbou stylu?“ „Já fakt nevím, asi bych chtěla, aby to byla taková moderní klasika. Žádný extrém, ale zase nic moc kýčovitého, takže…“ Listovala dál vzorníkem. „Hlavně žádná srdíčka, holubičky, prstýnky a podobné křečovité motivy.“ Zamítala jeden vzor pozvánky za druhým, až pak konečně… „Tohle se mi líbí.“ Ukázala na fotografii luxusní, zlatě olemované kartičky, která byla v pravém horním a levém dolním rohu zdobená zlatavými lístečky a krvavě rudými poupátky planých růží. Vypadalo to velice vkusně a ten motiv tomu navíc dodával jistý punc nadčasovosti. A navíc ta krvavá barva… Byla v tom vtipná symbolika, kterou pochopí jen zasvěcení. „Hm, to je docela pěkné.“ Souhlasila kupodivu Caroline a Elena na sebe byla tak trochu hrdá, že se hned s prvním návrhem trefila do kamarádčina vkusu. Ikdyž Caroline měla předtím pravdu, bylo to hlavně na ní, jako na nevěstě, co a jak vybere, a ona si touhle pozvánkou byla najednou neochvějně jistá.

„Taky se mi líbí, takže bych jí vzala, co ty na to?“ zvedla ke kamarádce oči a ta přikývla. „Jasně, ber jí. A co text?“ Ukázala doprostřed vzorové kartičky, kde se luxusním zlato rudým písmem skvěl pouze nápis „Sem přijde váš text“ a Elena zaváhala. „No, já nevím… Asi jen naše jména a praktické informace, jako co, kdy a kde. To společně složíme… Hlavně žádnou kýčovitou básničku!“ Odfrkla a Caroline chápavě přikývla. „No jasně, to chápu. Ale co třeba nějaký citát?“ Navrhla nesměle, jenže Eleně se ani tenhle nápad moc nezdál. „Nevím, jestli bych tam chtěla mít nějaká prázdná slova, která řekl někdo, kdo je už dávno po smrti.“ Povzdechla si, ale aby alespoň projevila zájem o Carolin návrh, přelistovala až téměř na konec vzorníku, kde byla byla přiložená široká nabídka různých vhodných básniček mott a citátů. Jako by si snad zákazníci neuměli vymyslet, či vybrat něco sami. Ale co, podívat se může, ne? Napadlo jí a začala pečlivě pročítat seznam, čítající desítky různých možností. Některá byly vyloženě sentimentální, jiné přehnaně sladké a většina prázdná a zcela zbytečná. Ale nakonec jí přeci jen jeden kratičký citát zaujal a ona se nadšeně rozzářila. „Co?“ Zajímala se Caroline, která jí zvědavě nahlížela přes rameno a tu a tam upozornila na něco, co jí zaujalo a Elena s úsměvem ukázala na příslušný řádek s citátem starořeckého dramatika Eurípida, který jí připadal, že se k její a Stefanově svatbě dokonale hodí. „Hm, to je…“ Zamyslela se Caroline, jak by tento citát popsala, ale nakonec řekla to, co jí napadlo jako první. „…velice jednoduché.“ Dokončila s úsměvem a Elena nadšeně přikývla. „Ano, to přesně se mi na tom líbí a taky to, že je to pro mě a pro Stefana velice charakteristické. A pro Damona samozřejmě taky.“ Dodala schválně, protože Carolinin odmítavý postoj vůči jejímu druhému partnerovi jí docela vytáčel a její kamarádky to z ní nejspíš nějak vycítila, protože tentokrát se zdržela veškerých jedovatých poznámek a místo toho nasadila neutrálně milý výraz. „Jak myslíš a teď k těm praktickým informacím, o kterých jsi mluvila. Jak bys to chtěla napsat?“ Nadhodila zvědavě a Elena se pustila do vymýšlení…

„Hele, budeš na tu knihu ještě dlouho zírat, nebo mi ji podáš, abych jí mohl správně zařadit?“ Popíchl Stefan svého bratra, který trochu nepřítomně převracel v rukou jakousi starou, francouzsky psanou bichli a ten mu jí mechanicky podal. „Co je s tebou?“ Pokračoval Stefan, když svazek, který se ukázal být druhým dílem Dumasových třech mušketýrů (pochopitelně v originále), zasunul do police, vedle toho prvního, ale Damon jen pokrčil rameny. „Nic.“ „Aha, takže takhle zaraženě se tváříš, když ti nic není?“ Povzdechl si Stefan a Damon jen vzpurně pohodil hlavou. „Jo, přesně takhle!“ „Hm, aha. No, když myslíš. A naštvaný jsi na mě momentálně proč?“ Pokračoval Stefan ve výslechu, přestože mu bylo dávno jasné, kam tohle všechno míří, ale Damon netušil, že ho bratr dávno prokoukl. „Nejsem na tebe naštvaný.“ „Ale jsi.“ „Ne nejsem!“ To už znělo vyloženě vztekle a Stefan musel otráveně zakroutit hlavou. „No tak ne. Nejspíš na mě řveš jen tak ze sportu, co?“ „Já neřvu… Já…“ Zarazil se Damon a hledal další výmluvu, jenže nejen, že žádnou nenašel, ale konečně si uvědomil, že bratr má pravdu. Křičel na něj a navíc se ze Stefanových očí dalo vyčíst, že velice dobře ví proč. „Řvu, promiň.“ Povzdechl si kajícně a klesl na koženou pohovku vedle hromady neroztříděných knih, kam ho Stefan okamžitě následoval.

„To nic, věř mi, vím jak ti je.“ Poplácal bratra povzbudivě po rameni, ale Damon měl přesto nepřekonatelnou potřebu mu své pocity popsat. Bylo to trochu zvláštní, protože sám o sobě a o tom co cítí, nikdy s nikým nemluvil, ale se Stefanem to v poslední době šlo podivuhodně snadno. „A to je ten… šílený pocit absolutní frustrace při krevní dietě běžný?“ Zamumlal utrápeně a Stefan smutně přikývl. „Bohužel…“ „A přejde to někdy?“ Pokračoval Damon tiše a tentokrát se od bratra naštěstí dočkal povzbudivého úsměvu. „Ovšem, že přejde. Bude to pořád lepší a lepší a jednoho dne to…“ luskl výmluvně prsty. „Bude prostě fuč.“ „Doufám, že to fuč…“ napodobil Damon sarkasticky Stefanovo gesto, „…bude už brzy!“ „Neboj, dočkáš se. Hlavní je, že se zatím držíš velice dobře.“ Pochválil ho Stefan za ty uplynulé dny, kdy mu Damon poctivě sděloval, kolik krve vypije a snažil se to držet jakž takž na únosné míře, ale bratr si akorát znova povzdechl. „To sice jo, ale těžké je to pořád stejně!“ „Však ano, tak to prostě je. Výsledky se hned tak nedostaví, to jsem ti přeci říkal.“ „Já vím, ale doufal jsem… Že to prostě půjde rychleji!“ „Já vím, ale jak říkám, chce to čas. A taky upřímnost, takže…“ nasadil o něco přísnější výraz. „Mi pověz, jak se teď cítíš, ale tentokrát pravdu.“ Trpělivě čekal na Damonovu odpověď a přesně jak si myslel, ho vůbec nepotěšila. „Příšerně! Mám takovou žízeň, že bych klidně vysál i veverku, kdybych měl sílu nějakou ulovit!“ Zavrčel a Stefan by se rád zasmál, ale bylo mu bratra tak líto, že to nedokázal. Moc dobře znal tyhle počáteční abstinenční fáze a nebylo vážně o co stát! „Já vím, ale proto tohle přeci děláme.“ Mávl rukou k rozkrámované knihovně. „Abys zapomněl na krev.“ „Nevím, jestli na ní ještě někdy zapomenu! Dřív mi to přišlo normální na ní nemyslet, ale teď…“ Posteskl si Damon a najednou zněl ještě zoufaleji, než předtím.

„Teď co?“ Pobídl ho Stefan jemně, protože vycítil, že mu bratr chce říct něco důležitého, ale přitom bolestného a nemýlil se. „Teď na ní musím myslet pořád!“ Zasténal a schoval obličej do dlaní, protože to co se chystal říct, bylo tak potupné, že se přitom na Stefana nechtěl radši ani podívat. Ale říct mu to musel! A taky chtěl, protože když ne jemu, tak komu? A proto se zhluboka nadechl a zastřeně pokračoval. „A když říkám pořád, tak myslím vážně pořád! V noci, ve dne, ať dělám cokoliv, ať jsem s kýmkoliv, ta žízeň tu pořád je! Číhá na okraji mého vědomí, jako dravá šelma a otravuje mi život! Třeba… třeba…“ odmlčel se a snažil se vší silou ovládnout třesoucí hlas, protože se právě dostal k té nejtrapnější části. „Třeba dneska v noci, když jsem byl s Elenou, tak… Líbal jsem jí a najednou z ničeho nic… Se mi živě vybavila vůně její krve, když byla ještě člověk a já…“ Hlas mu znovu zakolísal. „A já měl co dělat, abych jí nepokousal! Chápeš to! Ji! Já vím, že bych jí tím neublížil, ale víš jak hrozně trapné a příšerné by to bylo?!“ Zmlkl a Stefanovi po jeho boku se sevřelo srdce. To, co Damon říkal, bylo vážně strašné, ale on mu to v žádném případě nevyčítal a hlavně to tak upřímně chápal! Tohle nejspíš nikdy nepochopí nikdo, kdo takové problémy neměl. A upírů co je měli, nebylo asi zase tak moc. Vlastně spíš hodně málo a navíc se s tím musel každý nakonec stejně poprat sám. On mohl bratrovi jen pomáhat a utěšovat ho a to druhé teď Damon viditelně potřeboval, protože si pořád ještě schovával tvář v dlaních a mlčel. „No tak, jen klid.“ Pohladil ho opatrně po vztažených pažích a pokusil se mu dlaně z obličeje odtáhnout, ale moc mu to nevyšlo. „No tak… Já vím, že ti to připadá příšerné, ale to je v takovéhle situaci normální. A ber to z té lepší stránky.“ Podařilo se mu konečně probojovat k bratrově tváři a Damon tedy ruce odevzdaně spustil. „Ono to má nějakou lepší stránku?“ Zašeptal zdrceně a Stefan honem přikývl. „Jasně! Chápu, že ten zážitek s Elenou tebou asi značně otřásl, ale uvědom si, že tys jí vážně nemohl ublížit. Trapné by to pochopitelně bylo, ale nebezpečné pro ni ani omylem. Ale já, když jsem s ní ze začátku chodil, tak…“ Odmlčel se a taky se musel zhluboka nadechnout, aby to byl schopný říct nahlas, protože to bylo něco, s čím se ještě nikomu nikdy naplno nesvěřil. „jsem to cítil a vnímal úplně stejně jako teď ty a ona navíc byla člověk, takže jsem po její krvi vážně toužil a opravdu jí mohl ublížit a to bylo mnohem horší.“ Odmlčel se a Damon na něj šokovaně hleděl, protože až teď mu došlo, že to tak skutečně bylo a co tedy vlastně musel Stefan pro lásku k Eleně absolvovat.

„Páni… nechápu, jak jsi to dokázal, nenapít se z ní! Máš můj hluboký obdiv.“ Zamumlal, ale Stefan se jen hořce usmál. „Obdiv? Měl bys mě spíš na místě zmlátit za to, že jsem to já idiot vůbec riskoval!“ Bylo na něm vidět, že má sám na sebe vztek, protože to, co řekl, mu znovu bolestně připomnělo, jak moc lehkovážný vlastně byl ale Damon na něj vztek neměl. Možná kdysi by měl, ale teď už ne… „Miloval jsi jí, já to chápu.“ Usmál se ale pak jeho úsměv znovu zmizel. „Jo, miloval jsi ji a proto jsi to kvůli ní překonal, to já bych nedokázal Teď už… to vím.“ Znovu se mu mírně zachvěl hlas a Stefan měl toho právě dost. Nemohl ho dál jen tak nechat se trápit. „Ale dokázal! Kdybys měl takové zkušenosti jako já, tak naprosto hravě. Věř mi. A přestaň s tou depresí, vždyť to není tak zlé! Jsem tu přeci s tebou a spolu to zvládneme, to už jsem ti přeci říkal!“ „Hm…“ neznělo to moc jistě a Stefan se zatvářil dotčeně. „Ty mi nevěříš, že to spolu zvládneme? Že tu pro tebe budu?“ „Ale ano…“ „To pořád nezní moc přesvědčeně! Co mám udělat, abys tomu uvěřil? Mám tě obejmout?“ Nadhodil a čekal, že se tomu Damon zasměje a vrátí mu to nějakým rýpnutím, jenže to se kupodivu nestalo. Asi byl na tom jeho bratr vážně hůř, než si Stefan myslel, protože se dočkal zcela jiné odpovědi, která ho značně vykolejila. „Kdybys mohl…“ Zašeptal totiž Damon zcela upřímně a Stefan na něj chvíli šokovaně kulil oči. „Ale nemusíš!“ Pokusil se to starší Salvatore napravit, protože takovou reakci nečekal a navíc mu to vylétlo z pusy tak trochu nedopatřením, ale Stefan se po jeho slovech konečně vzpamatoval a dokonce se usmál. „Ale můžu…“ Odvětil a bez váhání svá slova přeměnil na skutečnost, což znamenalo, že si oba prožili první skutečné bratrské objetí po hodně dlouhé době…



3 reakce na FF: „Volba-část IV“-14.Kapitola

  1. barča napsal:

    to bratské objatie na konci je kráááááásne :) kiežby sa aj v seriály začali správať tak, ako sa k sebe správajú v tejto poviedke…. skvelá práca, ako vždy :) dúfam,že sa niekedy dozvieme citát, ktorý Elena dá na povánky :) teším sa na nedeľu :)

  2. Nya napsal:

    Ty brďo ten konec mě dojal jak blázen. :) Čekala jsem vážně hodně, ale tohle to hravě strčilo do kapsy. Jinak ten citát, co si Elena vybrala na to svatební oznámení by mělo předpokládám být: „Není zamilován, kdo nemiluje navždy.“ Jestli se mýlím, tak doufám, že mě Althea opraví. ;) jinak jen tak dál, vážně super povídka. :)

  3. Althea(Abs) napsal:

    Nya: Nemýlíš, je to on :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Proti blbosti i bohové bojují marně.“ Jan Werich