FF: „Volba-část IV“-15.Kapitola

Zdravím všechny své čtenáře povídky Volba a  ještě jednou se omlouvám, že jsem nestihla minulou neděli, ale snad už se to nebude opakovat. Za odměnu je tahle kapitolka o něco delší, než je běžné. Takže přeji pěkné počtení, budu moc ráda, když budete komentovat a příští kapitola (snad!) :-)

15.

Damon seděl na posteli ve své přepychové ložnici, objímal si rukama kolena a zíral na složité květinové vzory na vyšívaném přehozu. Vždycky mu ten pohled připadal uklidňující, ale dnes bohužel ne! Takhle brzy po ránu a ve stavu v jakém byl, by ho totiž nedokázal uklidnit asi vůbec nic. Vlastně něco ano! Krev! Ta by ho jistě zklidnit zvládla, protože žízeň, která ho trápila, byla téměř nesnesitelná. Ale on se jí přesto vší silou snažil odolat, protože podle pravidel, která si se Stefanem sestavili, se nesměl napít dřív, než v osm hodin ráno a ještě k tomu jen z jednoho jediného transfuzního sáčku. A to bylo tak zoufale málo, že ho pouhá myšlenka na to, že dalších několik hodin se nebude smět ke krvi ani přiblížit, dostávala do kolen. Zatracená žízeň!

Přede dvěma dny v knihovně když Stefan mluvil o tom, že to ještě bude trvat, než dostane svůj apetit opět pod kontrolu, připadalo mu to logické a dokonce snesitelné, ale teď už ne! Tohle dobrovolné mučení ho ničilo a chvílemi měl neodolatelnou touhu s ním seknout! Vždyť co by se stalo, kdyby si prostě jeden ten sáček vzal už teď? Jen jeden! To přeci není nic hrozného? Stefan by se to nikdy nemusel dozvědět a jemu by bylo rozhodně líp… A jeden sáček krve přeci žádnou škodu nenapáchá, nebo snad ano? Vždyť v něm nebylo ani půl litru krve a co je to půllitr navíc nad domluvenou denní dávku? Jednou za čas? Nic, jen… Jen je to porušení pravidel! Připomněla si, jak mu Stefan opakovaně kladl na srdce, že si nesmí brát žádnou krev potají a že mu v žádném případě nesmí lhát a jeho tělo, které bylo už už připravené vyrazit a tu krev si prostě vzít, zase ochablo. Ne! Nesmí svého bratra zklamat! Musí to zvládnout! No tak! Vždyť o nic nejde!

Povzbuzoval se v duchu a zoufale se snažil mysle na cokoliv jiného, než na transfuzní sáčky, které měl uskladněné ve spodním šuplíku svého prádelníku. Ale ten kus nábytku u protější stěny ho doslova a do písmene fascinoval a přitahoval jako magnet. Sakra! Kdyby věděl, že to bude tak šíleně těžké, nejspíš by sem tu krev ze sklepa vůbec netahal. Možná, že kdyby byla hezky v mrazáku o dvě patra níž, cítil by se teď líp, protože by nebyla tak snadno dostupná. Jenže teď byla a jeho žízní omámená mysl se nedokázala soustředit na nic jiného, než na ni. Ani spát nemohl, přesto, že by to nejspíš potřeboval.

Jenže to prostě nešlo, protože se mu celou noc zdálo jen o krvi. Pořád dokola! A když se pak vzbudil, měl ještě větší žízeň, než když šel spát. To bylo…prostě k zbláznění! A on se marně snažil rozpomenout, proč tuhle torturu vůbec podstupuje! V hlavě měl totální vakuum a jediné na co dokázal myslet, byl ten zatracený dolní šuplík! Jako by všechno ostatní zmizelo a zbyl jen on! A dřív, než se dokázal z tohohle polovičního transu dostat a znovu si připomenout Stefanova slova, kterými ho bratr před podobnou ztrátou sebekontroly varoval a radila mu, co v takovém případě děla, zvedl se z postele tak rychle, že by to lidské oko ani nestihlo zaznamenat… A bylo to!

Než se nadál, uvědomil si, že sedí na podlaze před prádelníkem a v ruce drží napůl vypitý sáček s krví, přičemž dva prázdné (!) mu leží u nohou. „Sakra!“ vyhrkl a překvapeně sáček pustil do klína. „Do hajzlu! To ne! Tohle… Ne!“ Ani si nevšiml, že se mu tvář změnila z lidské v upíří a teď musel napnout všechny síly, aby svou normální dostal zpět. „Ne!“ Zvedl napůl vypitý sáček, hodil ho zpět do šuplíku a prudce ho zabouchl. Co to sakra provedl?! A jak se to vůbec stalo? Sice na posteli přemítal o tom, že by přesně tohle nejraději udělal, ale udělat to ve skutečnosti nechtěl! A než se vzpamatoval, tak… Se to stalo. „Ne!“ Zasténal znovu a schoval obličej do dlaní. Tohle už se nikdy, nikdy, nikdy nesmí znovu opakovat! Tohle přeci není on! Tohle on nedělá! Musí se prostě uklidnit a příště se líp soustředit na sebekontrolu. Protože Stefan měl pravdu, že ta je nejdůležitější! Bez ní by mohl spáchat příšerné věci a teď to sám sobě dost názorně předvedl! Díky bohu, že to tentokrát odnesly jen transfuzní sáčky a ne krk nějakého nešťastníka! I když… I tohle byla docela katastrofa, protože právě nedopatřením vypil téměř celou svou povolenou denní dávku krve, takže zbytek dne, který byl ještě zatraceně dlouhý a pak celou noc, bude mít žízeň! Tedy ne, že by jí doteď neměl a neměl jí vlastně pořád, ale tohle bude vážně kruté. Ale holt má to, co si zaslouží! Způsobil si to sám, tak to holt bude muset nějak zvládnout! Povzdechl si v duchu v jakémsi záchvatu sebemrskačství, a aby dál nepokoušel osud i své chabé sebeovládání, raději se zvedl z podlahy a vrátil se zpět na postel. Ale ani to bohužel moc nepomohlo.

Sakra, co mu to Stefan radil, že má dělat, když bude takhle mimo? Pokoušel se rozpomenout a konečně mu svitlo… Jasně, vyvinout nějakou fyzickou aktivitu! Tak fajn! Zakázal si veškeré myšlenky na krev i na to, co právě provedl a pozorně se rozhlédl se po své ložnici. No, malý úklid by snesla a navíc… Pohled mu padl na hromadu nového oblečení uskladněnou prozatím na nedaleké židli, protože do skříně se mu už prostě nevešlo a v minutě se rozhodl, že to musí napravit. Sice se mu sevřelo srdce při pomyšlení na to, že bude muset vyházet ze šatníku své staré značkové věci, ale stejně mu byly na nic. I kdyby… Ne! I když! Se mu podaří dostat svůj apetit zpět pod kontrolu a vklouznout zpátky do starých kolejí, dávno už se vzdal naděje, že by mu jeho staré oblečení ještě někdy padlo. Protože, aby k tomu mohlo dojít, musel by udělat mnohem víc, než jen omezit přísun krve a na to prostě neměl momentálně nervy. Což bylo koneckonců pochopitelné, protože to rozhodně nebylo jednoduché! Ono se totiž ukázalo, že upíří tělo sice není příliš nadšené z fyzických změn a dost dlouho trvá, než se na něm nějaké takové (například právě váhové!) změny projeví, ale když k tomu dojde, je téměř nemožné se jich opět zbavit. Kdyby to býval věděl dopředu, nejspíš by se na to snažil dát pozor, ale bohužel se mu to nikdy předtím nestalo, takže neměl nejmenší tušení, jak tohle u upírů funguje. Lidé to mají v tomhle ohledu rozhodně snazší! Tedy někteří, ale většina rozhodně! Jenže on člověk nebyl a i kdyby ano, stěží by měl chuť týrat se, kdo ví jak dlouho, někde v posilovně! A jako upír (navíc v momentálním stavu) by do ní ani nemohl, protože by mu za prve, byla s limity nastavenými pro lidské zákazníky zcela na nic a za druhé, hrozilo poměrně reálné nebezpečí, že by tam mohl pokousat ostatní návštěvníky. Možná to někdy v budoucnu vyzkouší, ale teď ne. To se radši vzdá toho oblečení, což ho sice štvalo naprosto neskutečně, jenže to bylo jediné možné řešení a proto se nyní pustil do přerovnávání skříně. Vážně to bylo potřeba, protože přeci nebude mít v pokoji takový nehorázný bordel! Stačilo, že ho tam má Stefan, kterému by mimochodem malý úklid taky bodnul. Možná to nakonec udělá za něj! Alespoň se tím zabaví a odvede svou pozornost od krve, což vážně hodně potřeboval!

Bohužel se však brzy ukázalo, že úklid šatníku v jeho momentálním duševním rozpoložení nejspíš nebyl ten nejlepší nápad, protože když vylovil ze skříně všechno to značkové oblečení, včetně několika obleků od Armaniho, a dalších kousků od Lacosty, Cevina Kleina, nebo Dolce & Gabbana, popadla ho docela slušná deprese! Nastrkal do toho všeho tolik peněz (no dobrá, skoro nic z toho neplatil, ale tím pádem ho to stálo alespoň duševní vypětí při ovlivnění prodavaček!) a teď to mohl leda tak věnovat armádě spásy, protože dávat cokoliv z toho Stefanovi nemělo díky jejich rozdílné tělesné stavbě i vkusu smysl! A že toho na vyhození bylo víc než dost, protože on se sice z počátku snažil nějak ty oděvy roztřídit a vyřadit jen to, co mu skutečně nepadlo, ale když si marně vyzkoušel už sedmé značkové džíny a ani do jedněch z nich se mu nepodařilo dostat, raději to v rámci svého duševního zdraví vzdal a vyházel to ze skříně rovnou všechno! Kruci, vůbec nevěřil, že mu mnohé z těch kalhot, které si zkoušel, mohly někdy sedět, když teď neměl šanci je pomalu ani obléct, natož dopnout! A u košilí to bylo bohužel zrovna tak, což jeho depresi jen zhoršilo.

A co bylo ještě příšernější, byl fakt, že mu ani tahle poměrně fyzicky (a bohužel i psychicky) náročná činnost nezabránila v myšlenkách na krev! A přitom to ona mohla za to, že tohle vůbec musí dělat… Měl by na ní mít spíš vztek a ne po ní toužit tak moc, až se mu při přebírání třásly ruce. Ale ať se snažil sebevíc, nedokázal se od ní odpoutat, takže to nakonec vzdal, nechal napůl rozkrámovanou skříň být a došel si do zásuvky pro ten nedopitý sáček. Stejně by se tam akorát vylil! Ale víc si nevezme! Ani omylem! Ujišťoval se v duchu, a aby měl jistotu, že to dodrží, musel ihned začít dělat něco náročnějšího, než byl generální úklid. Sakra, Stefan měl pravdu! Chtělo to něco víc, než jen přebírání skříně a jeho bohužel nenapadlo nic jiného, než si svléknout spací tričko, které měl stále ještě na sobě a spustit se na podlahu, protože jestli mu pár desítek minut ostré ranní rozcvičky nevyžene ty krvavé choutky z hlavy, nevyžene mu je už asi nic! A ještě bude mít alespoň nepatrný pocit, že ten svůj problém s oblečením nějak řeší! Napadlo ho a s vervou se pustil do cvičení, ovšem po té dlouhé pauze v jakékoliv zásadnější fyzické aktivitě, kterou měl za sebou v posledních týdnech, nějak přecenil své síly a ty mu bohužel došly už po pár minutách! „Do hajzlu!“ Vypravil ze sebe udýchaně a nejradši by se neviděl. Co měl sakra teď dělat, když měl pocit, že už nemá energii na nic jiného, než na ležení na podlaze a snění o transfuzních sáčcích. To to tedy dopracoval… Pomyslel si zoufale, ale než stihl teorii o tom, v jakém háji vlastně je, pořádně rozvinout, osud se nad ním konečně smiloval a seslal mu rozptýlení v podobě Eleny, která rozespale nahlédla do dveří a překvapeně na něj vykulila oči.

„Proboha, co to tu vyvádíš? Vždyť je teprve půl šesté ráno!“ Zasyčela, protože jí před chvíli vzbudily vzdálené rány z jeho pokoje a jeho okamžitě zamrzelo, že jí ruší. „Ale ne, vzbudil jsem tě? Promiň mi to.“ Zašeptal kajícně, jenže na to, aby se dokázal zvednout z podlahy a omluvně jí obejmout, potřeboval ještě pár minut. Elena se na něj však doopravdy nezlobila, spíš byla zvědavá, proč je vzhůru, válí se tu na zemi a ještě k tomu má zcela rozkrámovaný šatník! „To nic, v pořádku. Stefan ještě spí, jako dřevo. Ale povíš mi prosím, co děláš na těch parketách?“ Vklouzla do ložnice a tiše za sebou zavřela dveře, zatímco on se marně snažil vymyslet nějakou výmluvu. „Ehm, cvičím…“ Vypadla z něj pak vlastně částečná pravda a Elena se překvapeně spustil na podlahu vedle něj. „Cvičíš?“ Opakovala zaskočeně a pak trhla hlavou směrem k hodinám na zdi. „V půl šesté ráno?“ „No…Ano.“ Na víc se nezmohl a Elena měla na okamžik strach, že mu snad přeskočilo, jenže pak si spojila tu rozkrámovanou skříň se vším ostatním, co Damon v poslední době předváděl, včetně tohohle ranního šílenství a nejspíš jí napadlo, co za tím vězí. „Ale no tak…“ Usmála se na něj láskyplně a něžně ho pohladila po tváři. „Kolikrát ti mám opakovat, že žádné cvičení nepotřebuješ? A rozhodne ne takhle po ránu.“ Pokusila se rozehnat jeho viditelně chmurnou náladu, ale on si jen povzdychl. „A kolikrát ti já mám opakovat, že s tebou v tomhle nesouhlasím?“ Odvětil unaveně a snadno pochopil, co nejspíš Elena z toho, co měla před sebou, vyvodila. Vlastně to byla částečně pravda, ale hlavně to bylo mnohem lepší, než kdyby odhalila jeho skutečné motivy, které ho vedli k tomu, co dělal. Elenu ale jeho odpověď příliš nepotěšila. „To si opakuj, kolikrát chceš, ale pravdu mám já!“ Stála si na svém a napadlo jí, že by ho mohla přesvědčit několika zcela pravdivými komplimenty. K čemuž se rozhodla využít toho, že stále ležel na zemi a než se vzpamatoval, posadila se obkročmo na něj a věnovala mu hříšný úsměv. „A víš, proč mám pravdu?“ začala konverzačním tónem a naklonila se nad něj, aby mu mohla zblízka pohlédnout do překvapených očí. „Ehm, ne…“ Zamumlal zaskočeně a ona mu něžně přejala konečky prstů po odhalené hrudi, přes břicho, až ke gumě pyžamových kalhot. „Protože jsi pořád stejně sexy, jako kdykoliv předtím. Možná dokonce mnohem víc, než kdykoliv předtím…“ Informovala ho rozverně a jako potvrzení svých slov mu vlepila lehoučký polibek na rty. „Díky, ale…“ Zaváhal a přemýšlel, co by jí na to měl vlastně říct, protože ho sice těšilo, co řekla, ale moc tomu nevěřil. „Ale co?“ „Ale nepřipadám si tak.“ Uzavřel prostě, přesto, že to nebyla zas až tak docela pravda (možná to v rámci deprese kapku přeháněl), ale rozhodně si nemyslel, že by momentálně vypadal líp, než dřív. Elena si to ale rozhodně myslela a proto, když se Damon pod jejíma rukama natáhl po odhozené tričko, bez váhání mu ho sebrala a zahodila. „Ale no tak, snad se přede mnou nestydíš…“ Popíchla ho pak a on před ní raději uhnul pohledem, protože se sice nestyděl (ještě aby, po tom všem co už spolu dělali a většinou u toho byli nazí víc než jen do poloviny těla!), ale na téma, které s ním evidentně chtěla momentálně rozebírat, by byl raději oblečený. Ani nevěděl přesně proč, ale prostě…Proto! Elena si však jeho mlčení vyložila jako souhlas a místo dalšího přemlouvání se uvolnila a uvelebila se mu na hrudi, takže na něm ležela plnou vahou, což mu, ale ani v nejmenším nevadilo. Jednak pro něj, jako pro upíra, byla jeho láska lehoučká jako peříčko a navíc se jí v téhle poloze nemusel dívat do očí. A to bylo fajn, protože jeho přítelkyně se rozhodla pokračovat v komplimentech a to mu dnes výjimečně nedělalo příliš dobře. „Vždyť nemáš za co, hlupáčku. Vážně se mi takhle líbíš, to už jsem ti přeci říkala mockrát.“ „Já vím…“ „Víš, ale nevěříš tomu.“ Povzdechla si dotčeně, ale pak se raději vrátila zpět k chlácholivému tónu.

„Copak jsem ti nedala jasně najevo, že tě budu milovat za všech okolností? Takového, jaký jsi?“ Připomněla mu všechna ta romantická slůvka, které mu za jejich poměrně krátké partnerské soužití stihla říct a on musel uznat, že se to poslouchá vážně moc hezky. „I když budu muset vyhodit značkové oblečení za desetitisíce dolarů, protože ho na sebe už nikdy nedostanu?“ Mávl rukou ke skříni, ale bylo vidět, že už má o něco lepší náladu a Elena se tichoučce zachichotala. „Ano, i pak.“ „Opravdu?“ „Samozřejmě a navíc má ten důvod, díky kterému to budeš muset udělat i své nesporné výhody.“ Pokračovala hravě a přitulila se k němu ještě víc. „Opravdu? A jaké například?“ Zajímal se s upřímnou zvědavostí a Elena chvíli přemýšlela, jak nejlíp by to, co měla na mysli, zformulovala, aby se Damon, nedej bože, neurazil (znala totiž jeho ješitnost i velmi snadno zranitelné mužské ego). A nakonec na to přišla. „Protože, takhle…“ zavrtěla se, aby mu jasně předvedla, že má na mysli jeho objetí, „…je to u tebe mnohem příjemnější, než dřív!“ „No nepovídej…“ Zamumlal trochu zaskočeně, protože takovou odpověď od ní zrovna nečekal, ale Elena stulená v jeho láskyplné náruči zasněně pokračovala. „Samozřejmě, že se mi tvoje objetí líbilo vždycky, ale dřív mě při něm štvalo, že ti můžu snadno spočítat žebra, které mě navíc dost nepříjemně tlačila! A teď…“ opřela si hlavu o jeho klíční kost. „…už mě netlačí vůbec nic, a na počítání můžu klidně zapomenout.“ Škádlivě mu přejela konečky prstů od pasu až nahoru do podpaží, a skončila, přesně v tom místě, kterému se dřív při milování s ním raději vyhýbala, aby mu nějakým rozvášněným dotykem ta žebra skutečně nepochroumala (tak jako při jejich prvním upířím polibku!). Ale teď už se žádné části jeho těla vyhýbat nemusela a to se jí líbilo mnohem víc, než dřív. Nerada totiž byla opatrná, protože si pak nemohla vychutnat milování s ním až do konce a to byla přeci škoda. A teď by to byl navíc ještě mnohem větší škoda, když vzala v úvahu to, jak hrozně sexy jí její (nepatrně!) oplácanější miláček připadal. Alespoň se tak víc podobal svému bratrovi, kterého se skutečně nemusela bát sevřít v náručí a ona vůbec nechápala, proč se těmi změnami Damon tak moc trápí! Vždyť se nahý předváděl jen před ní, tak na co potřeboval jasně vyrýsované břišní svaly a zcela bezchybně vypracovanou hruď? Na nic! Jí se i bez toho prostě líbil a navíc (ačkoliv nahlas by to nikdy nepřiznala!) tak měla jistotu, že se rozhodně nebude svlékat před žádnou jinou, než před ní. Občas měl k tomu totiž sklony, což jí rozčilovalo. Ale teď byl jen a jen její a proto si užívala jeho měkké mazlivé objetí a v duchu se modlila, aby už toho negativního sebehodnocení konečně nechal. A dočkala se…

„Hm, tak marně přemýšlím, jestli to co jsi právě řekla, je nebo není kompliment.“ Odvětil totiž po chvilce ticha a ona zaslechla v jeho hlase potlačovaný smích. „Samozřejmě, že je to kompliment, miláčku.“ Zvedla hlavu a svůdně se na něj usmála, takže nemohl udělat nic jiného, než jí úsměv oplatit. Sice jí pořád tak docela nevěřil, ale její slova ho rozhodně potěšila a navíc její blízkost fungovala, jako tlumič jeho krvavých choutek a to bylo stejně to hlavní, na co dokázal myslet. „No tak fajn, takže to beru tak, že se ti líbím takový jaký sem.“ Odvětil spokojeně a ona okamžitě přikývla. „Hm, ale víš, že podle příruček o partnerství by tohle žena neměla muži nikdy říkat, protože ho takovými slovy nemotivuje k tomu, abych se sebou něco dělal, a to je prý to nejhorší, co se mu může stát?“ Dobíral si její zálibu ve čtení podobných návodových knih a Elena byla na sebe tak trochu hrdá, že ho dokázala tak snadno vytáhnout z deprese. „Hm, tak to bych ti asi měla říct, že to cvičení rozhodně potřebuješ! A možná…“ koketně na něj mrkla a náhle se znovu vytáhla do sedu. „Bych ti s ním měla i pomoct.“ Dodala a než se stihl vzpamatovat, posunula se až dolu na jeho boky a zatvářila se na oko přísně. „Takže, jako tvoje nová trenérka jsem se rozhodla, že začneme se sedy-lehy, takže chci, abys pokrčil nohy a dal ruce za hlavu.“ Nařídila mu a on jí rád vyhověl, protože mu bylo jasné, že si chce hrát a to by taky mohlo fungovat jako velice příjemné rozptýlení. „Tak…“ Opřela se zády o jeho pokrčená kolena a mnohoslibně se usmála. „A teď pojď hezky ke mně nahoru.“ Vyzvala ho ukazováčkem a on se poslušně vytáhl do sedu, přesně tak, jako podle pravidel sedu-lehu měl, protože ostatně ani podvádět nemohl, když mu Elena svojí vahou znemožňovala jakýkoliv nedovolený pohyb. Alespoň, že za to dostal sladkou odměnu, protože tím, jak se posadil, se ocitl přímo proti ní a ona ho za to vášnivě políbila na rty, takže jí při druhé fázi cviku, když si lehal zpět na podlahu, stáhl s sebou. „Hm, tohle cvičení se mi líbí.“ Vydechl, když jí konečně pustil a Elena uznala, že hraní bylo pro tentokrát až dost. „Mě taky, takže… Nepřejdeme ke klikům?“ Mrkla na nedalekou postel a on jí okamžitě vyhověl, a v příští hodině „poctivého cvičení“ ani jednou jedenkrát nepomyslel na krev, což byl v jeho případě vážně úspěch!



3 reakce na FF: „Volba-část IV“-15.Kapitola

  1. Osteo napsal:

    Hezké jako vždy:-)

  2. mona 1995 napsal:

    Super velmi sa teším na pokračovanie.

  3. terulka napsal:

    Nádherný!:) Těším se na další..!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Tragédie žen spočívá v tom, že se každá nakonec podobá své matce.“ Oscar Wilde