FF: „Volba-část IV“-19.Kapitola

Tak a máme tu středu (sice opět dost pozdní večer-nebo spíš noc, ale dřív jsem to nestihla :-) ) a já mám pro vás další kapitolku Volby! Takže doufám, že se Vám bude líbit a že budete komentovat! Další díl zase za týden a v neděli zase další část „Autonehody snů“ :-)

 

19.

„Co to sakra děláš!“ Zasyčel Stefan a probodl bratra zlostným pohledem. „Já…já…“ Koktal Damon, ale pak si uvědomil, že vlastně nemá, co by řekl a radši zmlkl. Co taky mohl říct na svou obhajobu, když by se radši neviděl! Vůbec nechápal, jak se mu něco takového mohlo stát! Jako by mu ta zatracená žízeň zatemnila mozek a teď… Teď se mohl jen dívat, jak od něj Stefan znechuceně odvrací pohled a věnuje se jeho nebohé oběti. „Pššt, jen klid…“ utěšoval mladší Salvatore vzlykající černovlásku a nutil jí vypít co nejvíc své krve, aby se jí rozervané hrdlo rychle zahojilo. Bože, byla potrhaná, jak od nějaké divoké šelmy a to rozhodně nebylo pro jeho bratra typické!

A Stefanovi z toho všeho bylo vážně mizerně, protože se nezlobil jen na Damona, ale i na sebe! Neměl dovolit, aby se tohle stalo! Měl na bratra dohlížet mnohem pečlivěji, jenže on mu naivně uvěřil a Damon ho takhle zklamal! No… Budou si spolu muset hodně vážně promluvit a pak… Těžko říct, co bude pak, protože tohle se v žádném případě nemělo stát a stalo a to znamenalo, že dělají něco špatně! Ale co? Stefan byl v tomto ohledu skutečně bezradný, protože sám od sebe znal průběh celé téhle odvykací krize a přesto, že recidiva se tu ta tam objevila, rozhodně ne tak, jako teď u Damona. Už by mu přeci mělo být líp! No, ale evidentně nebylo, jinak by teď neměl v náručí jeho nebohou oběť! Alespoň, že Angele se rána už konečně zahojila tak, že nebyla skoro vůbec vidět a tak už stačilo jen setřít jí z hrdla stopy krve a ovlivnit jí, čehož se Stefan ihned chopil. „Hej, podívej se na mě…“ Donutil vyděšenou Angelu, aby mu pohlédla přímo do očí. „Všechno je v pořádku. Nic se ti nestalo. Nikdo tě nenapadl a vůbec jsi nás tu neviděla. Byla ses jen venku nadýchat čerstvého vzduchu. Teď běž zpátky dovnitř a dělej to, co normálně!“ Nařídil jí a ona se ihned poslušně uklidnila. Dokonce mu věnovala i mírně omámený úsměv a vypadala už zase skoro normálně. „Ano, jistě…“ Vydechla a bez zaváhání se vydala zpátky do práce, takže si Stefan mohl přestat dělat starosti alespoň s tímhle! To hlavní ho ale bohužel ještě čekalo, takže se zhluboka nadechl a vyrazil k Damonovi, který pořád ještě seděl na chladné, špinavé zemi a vypadal jako hromádka neštěstí. „Tak odpovíš mí? Co to mělo znamenat?!“ Obrnil se Stefan proti jeho zoufalství a Damon na něj upřel ledově modré, provinilé oči. „Omlouvám se…“ Zašeptal tiše, ale to nebylo zrovna to, co by chtěl jeho bratr slyšet. „To je mi jedno, nechci tvou omluvu! Chci vědět, proč jsi tu dívku napadl!“ Zavrčel Stefan, přesto, že pochopitelně věděl, oč jde, ale potřeboval, aby si to přiznal i Damon, protože když to řekne nahlas, bude to jistě pokrok (nebo alespoň u něj to tak fungovalo!). Avšak jeho bratr se pochopitelně bránil. „Nechtěl jsem jí napadnout…“ „Tím hůř!“ Přerušil ho však Stefan nekompromisně a myslel to smrtelně vážně. Kdyby chtěl Damon Angelu skutečně kousnout, bylo by to mnohem lepší, než když jí napadl takhle nekontrolovatelně! Sice by měl na bratra asi zlost, že kazí Eleně přípravy na svatbu a okusuje jí svatební agentku, ale tohle se na něj zlobil hlavně proto, že vůbec dovolil, aby u něj došlo ke ztrátě sebekontroly. Protože to jistě nemohlo přijít jen tak samo od sebe a Damon tím pádem musel mít problémy už předtím. A neřekl mu to, což ho bolelo mnohem víc, než kdyby si jeho bratr tenhle útok plánoval! „No? Já čekám?“ Pokračoval proto chladně a Damon raději sklopil oči a předstíral zájem o asfalt, na kterém seděl. A mlčel, což jeho bratra ještě víc rozlítilo. „OK, tak za mnou přijď, až mi to budeš chtít říct!“ Pokrčil pohrdlivě rameny a raději se od svého sourozence odvrátil, protože měl v plánu vydat se zpět na hlavní ulici. Sice ho takový ledový přístup nijak netěšil a rozhodně nebyl nadšený z představy, že nechá Damona o samotě, ale bylo to pro jeho dobro. Což koneckonců znamenalo, že by vlastně mohl ještě přitlačit, protože od Lexi moc dobře věděl, že v takovéhle situaci to po dobrém jde málokdy. A on se až doteď snažil o vlídný a chápavý přístup, ale měl toho akorát tak dost!

Takže se zarazil v polovině kroku a vrátil se zpět k Damonovi, který k němu ihned zvedl oči v naději, že to snad nějak vyřeší, protože to poslední co teď chtěl a potřeboval, byla hádka se Stefanem. Ale opak byl bohužel pravdou, protože jeho bratr na něj upřel nečitelný pohled a ještě jednou se nadechl, aby popravil své tvrzení. „A nebo, víš co? Už za mnou radši ani nechoď, protože je vidět, že o mou pomoc nestojíš!“ Bolelo ho říct něco takového, protože Damonovi skutečně pomoct chtěl, ale vážně ho už nenapadal jiný postup a ono to vážně zabralo. Damonovy oči se totiž rozšířily překvapením a následně hrůzou, protože první co ho napadlo bylo, že tak chladně s ním Stefan už hodně dlouho nejednal. A on nechtěl, aby s ním takhle jednal! Už nikdy! Sakra, copak si toho neužili za těch stopadesát let až dost? A teď bylo všechno tak nádherně v pořádku a on… To takhle zkazí! „Ne! Počkej, ovšem, že chci tvojí pomoc! Omlouvám se…“ vyhrkl proto dřív, než ho mohla jeho vlastní pýcha zastavit a pro jistotu jí pohřbil až na dno své mysli. Kvůli tomu, aby se to mezi ním a Stefanem zase nepokazilo, byl ochotný na ní zapomenout. A Stefan, který mu to snadno vyčetl z očí, byl jeho rekcí potěšen, ale navenek se donutil zachovat lhostejný výraz. „Už jednou jsem ti řekl, že nechci tvojí omluvu. Jestli se chceš někomu mermomocí omluvit, zajdi za Angelou! To jí jsi porval krk, jak nějaký hladový panter! Já bych mnohem víc ocenil, kdybys mi řekl, jak k tomu sakra mohlo dojít!“ Na konci o něco zvýšil hlas a Damon se zatvářil ještě kajícněji, což bylo u něj něco tak neobvyklého, jako bíle zbarvená vrána! „Já…“ začal, ale pak se prostě rozhodl raději říct celou pravdu, protože lhaní ho dovedlo až sem a to nebylo zrovna místo, na kterém si přál být. „Prostě jsem měl žízeň. A neovládl se…“ zašeptal zoufale, ale Stefan moc dobře věděl, že to není zdaleka všechno. „Jen tak z ničeho nic byla ta žízeň najednou nesnesitelná?“ Odfrkl a Damon s obrovským sebezapřením zavrtěl hlavou. „Jen tak ne… Vlastně… Byla nesnesitelná už od rána!“ „Ale? A kdys mi to plánoval říct?“ Pozvedl Stefan obočí v ironickém gestu a jeho bratr se nervózně zavrtěl, protože tohle bylo jádro pudla. Kvůli tomuhle se na něj Stefan tak hrozně zlobil a on to velice dobře věděl! Nebylo to kvůli té hloupé pokousané holce, bylo to proto, že mu lhal a tajil pravdu. „Nechtěl jsem ti kazit den…“ Zamumlal zkroušeně, ale ihned mu došlo, jak stupidně to zní. Ach bože…

A Stefanovi to taky hodně stupidní přišlo. „No jasně! Zato tím, že jsi ztratil sebekontrolu a napadl nevinou holku, jsi mi den rozhodně nezkazil!“ Ušklíbl se sarkasticky a Damonovi bylo, jako by mu s každým slovem dal facku. Takhle se k němu bratr opravdu nechoval už celé týdny a jemu to nedělalo dobře. „Promiň…“ Zkusil to znovu, ale Stefan jen protočil oči. „Přestaň s tím!“ Zavrčel pak a najednou pocítil nepředstavitelnou touhu dát Damonovi hodně hlasitě najevo, co přesně si myslí. A nebylo to zrovna nic moc hezkého… „Copak jsme o tom spolu nemluvili?“ Pokračoval proto úsečně a Damon se zmohl jen na přikývnutí. Ale jeho bratr ostře pokračoval. „Neříkal jsem ti snad, že mi musíš říkat všechno?!“ „Říkal…“ „A kolikrát jsem ti to říkal, co?“ „Hodněkrát.“ Připustil tiše Damon a Stefan se jen hystericky uchechtl. „A kolikrát bych ti to měl asi tak říct, aby sis to narval do tý svý tvrdý palice?!“ „Stefane, prosím… Mrzí mě to.“ Pokusil se ho Damon ještě jednou přerušit, ale bohužel marně. „Ježíš, Damone, přestaň se omlouvat, nebo se neudržím a…“ Nedořekl, protože ho nenapadal žádný adekvátní, hrozivě znějící trest, ale ani to nemusel doříct, protože jeho bratr se schoulil ještě víc, jako by mu už fyzicky ublížil. Ale Stefan na to nebral ohled. „Přestaň se krčit na té zemi a řekni mi do očí, co přesně jsi mi neřekl, abys mi náhodou nepokazil den!“ Nařídil nesmlouvavě a Damon na něj skutečně pohlédl, což znamenalo, že je na tom vážně hodně špatně, když poslouchá bez odmlouvání svého mladšího bratra. To se snad ještě nikdy nestalo… „Prostě jsem.. Už doma porušil dietu.“ Informoval ho sklesle a Stefana to zasáhlo, i když to předpokládal. „Jak moc jsi ji porušil?“ „Jen trochu! Vzal jsem si jen jeden sáček, dřív než jsem měl! Opravdu! A nechtěl jsem to udělat, ale… prostě se to tak nějak stalo.“ Dořekl šeptem a Stefan měl chuť mu pořádně od plic vynadat. Tak on si ztratí sebekontrolu už doma a neobtěžuje se mu to ani oznámit! No to už vážně přestává všechno! „A mlčel jsi! Jako beran!“ Zavrčel a Damon odevzdaně přikývl. „To je vážně výborný! A co bys udělal teď, kdyby ti to napadení prošlo a já tě tu nenašel? Hm? Co bys udělal?“ Zaútočil na Damonovo černé svědomí a ten raději mlčel.

Ale ani nemusel nic říkat, Stefan to stejně dávno tušil. „Nic viď? Buď bys jí ovlivnil, kdyby to přežila, nebo zahodil do kontejneru, kdyby ne a děla bys jako by nic! Že mám pravdu…?!“ Dodal mírně hysterickým tónem a jeho bratr se zmohl jen na velmi chabý protest. „Ne, to ne! Já bych ti to řekl…“ „Vážně? No nepovídej…“  Protáhl posměšně Stefan, ale Damon hodlal svá slova bránit. „Vážně! Řekl bych ti to!“ „Aha a kdy?“ Zeptal se ale Stefan přesně na to, na co neměl a Damon, který si slíbil, že už mu nebude lhát, znovu sklopil oči do klína. „Doma… Možná.“ Spolkl poslední slůvko, protože se za něj příšerně styděl, ale jeho bratr to stejně slyšel. „Tak to je výborný. Možná bys mi to řekl doma! To jsem vážně nadšený, to ti povím! Ty…!“ Soptil a ani nemohl najít správné slovo, kterým by bratra popsal. „Víš, co by sis zasloužil?!“ Pokračoval proto raději jinak a Damon na něj s obavou v očích pohlédl. „Co?“ Špitl mírně vyplašeně, protože Stefan vypadal, že se mu chystá přinejmenším zlomit čelist, ale ten měl v záloze mnohem bolestivější výhrůžku. „Zasloužil by sis, abych to na tebe řekl Eleně! A všechno!“ Pohrozil mu a připadl si, jako otec, který hubuje malému dítěti. Ale na Damona to zabíralo mnohem líp, jak příslib fyzického trestu. „Ne!“ Vyhrkl zděšeně, ale Stefan ho hodlal ještě trochu podusit. „Ale ano! A pěkně od začátku!“ „Ne! Stefane, prosím… Slíbil jsi, že jí to nepovíš.“ To už znělo vážně zoufale, ale pořád to ještě nestačilo. „A tys mi slíbil, že mi už nebudeš lhát a že si nebudeš brát žádnou krev potají! A taky, že nebudeš tajně lovit!“ „Já vím…“ Zasténal Damon žalostně a nejhorší bylo to vědomí, že má Stefan pravdu. Vážně to hrozně podělal! „Víš, ale neřídíš se tím! Takže tím naše sliby padají! Nebo ne?“ Dostal se Stefan konečně tam, kam chtěl a bratr se na to chytil skutečně příkladně. „Ovšem že ne! Stefane, prosím, já nechci, abys na mě byl naštvaný! A chci, abys mi pomáhal! Já už to vážně nikdy neudělám! Nikdy… Přísahám! Jen to neříkej Eleně!“ Byl ochotný žebrat klidně na kolenou a Stefan se nad ním konečně trochu slitoval. „No dobře, neřeknu jí to. Ale ještě jednou něco takového uděláš a řeknu to nejen jí, ale i Caroline! A to si piš, že to pak bude vědět během několika hodin celé město a do týdne celý jih USA!“ „Dobře. Jasně… neudělám. Slibuju.“ Pookřál Damon, ale Stefan ho nezapomněl ihned schladit. „Radši se tím řiď, slibovat můžeš hory doly. Ale jestli ti můžu ještě věřit, to teda nevím. Zklamal jsi mě, abys věděl!“ Znělo to hrozně, ale Stefan to tak bohužel cítil. „Já vím…“ Zopakoval kajícně Damon a bylo mu z toho, jak to Stefan řekl vážně mizerně. To poslední, co chtěl, bylo ho zklamat. Ale už se bohužel stalo a zpátky to vzít nešlo. Jen napravit… A i to bude asi hodně těžké, protože tu šílenou žízeň měl pořád. Ach jo!

Ale Stefan měl polemizování ve špinavé uličce právě dost, takže přistoupil k Damonovi a natáhl k němu ruku. „Vstávej prosímtě! Elena se bude divit, kde jsme tak dlouho.“ Pomohl bratrovi vstát a ten na něj pohlédl s další nepatrnou nadějí v očích. „Takže už se na mě nezlobíš?“ Ale Stefan mu tu naději ihned zhasil. „Zlobím se pořád! Ale tady to nevyřešíme, tak se trochu uprav a koukej se tvářit normálně, ať Elena nic nepozná.“ Pokusil se Damona odtáhnout na hlavní ulici, ale ten se bránil. „No tak, Stefane. Já se nechci hádat.“ Zašeptal raněně, protože to, že se na něj bratr zlobí i nadále bylo nečekaně nesnesitelné, ale Stefan měl hlavu plnou starostí a co momentálně naopak neměl, byla trpělivost. „Já taky ne, ale nedokážu ti to tak snadno odpustit.“ „Ale vždyť to bylo jen malé uklouznutí. A ona je navíc v pořádku.“ Zamumlal Damon a Stefan musel protočit oči. „O ní tu přeci nejde! Ano, je v pořádku a ano, nebyl to zas tak hrozný přestupek a ty děkuj bohu, že to nedopadlo mnohem hůř. Ale to nic nemění na tom, že jsi mi lhala a tajil jsi mi, jak na tom jsi a to je to, co mě štve! Doufal jsem, že to chápeš!“ „Chápu, jen jsem myslel…“ „Co? Že je všechno v pořádku, když slíbíš, že už to nikdy neuděláš? Damone, už nejsme kluci! Tohle platilo na matku a na chůvu, když ti bylo deset, a přísahal jsi jim, že už nikdy nebudeš zlobit, přičemž jsi vzápětí rozbil další okno! Ale na mě to neplatí…“  Povzdychl si a Damon se znovu nervózně ošil. Ne, že by s tím oknem neměl bratr pravdu, ale tohle byla přeci úplně jiná situace!

„Ale ty jsi mi sliboval, že to bude snazší! A pořád to není snazší!“ Namítl chabě a trefil se tak přesně do toho, co Stefana momentálně trápilo nejvíc. Protože u něj by to už skutečně snazší bylo, ale Damon byl stavěný nějak jinak a on se oprávněně začínal obávat, že na to nebude stačit. „Jo, já vím. A taky mě to trápí, ale teď o tom vážně nebudeme mluvit. Pojď už, já něco vymyslím.“ Zamumlal a Damon ho tentokrát skutečně neochotně následoval, protože Elena už na ně jistě čekala! A taky, že čekala a rovnou s návrhem švédských stolů a díky svému nadšení si vůbec nevšimla toho, jak posmutněle její miláčkové vypadají. No, alespoň k něčemu bylo to plánování svatby dobré!

„Uf, dneska to bylo vážně úžasné! Tolik jsme toho vybrali!“ Rozplývala se Elena, když se navečer vrátili do penzionu a konečně si všimla, že Stefan i Damon jsou nějací zaražení. Od okamžiku, kdy se vrátili z kontroly těch klíčků u auta (které díky bohu nikdo neukradl) se tvářili tak nějak divně. Skoro vůbec se nesmáli, nad ničím neprotestovali, všechno jí odkývali a dokonce se ani po cestě domů nijak nepopichovali. A to bylo skutečně zvláštní! A speciálně Stefan jí připadal hrozně zamyšlený a Damon zase nějak divně přešlý! „Hele, co je to s vámi?“ Zajímala se proto, když se usadili společně v salonu, ale dočkala se jen dvojího pokrčení ramen. „Nic.“ „No jo, ani to nejmenší.“ Lhali jí oba, co nejupřímněji dokázali, ale jí se to nějak nezdálo. „Fakt? Není to kvůli tomu přespání u Caroline?“ Navrhla, protože netušila, zda jim nevadí, že by ráda dnešní noc strávila u kamarádky, ale to nebylo ono. Spíš tak trochu naopak… Stefanovi se to náramně hodilo, protože celou cestu domů si lámal hlavu nad tím, co má s Damonem dělat. Kromě uvěznění ve sklepě a fyzického mučení na něm vyzkoušel snad už úplně všechno, co prováděla Lexi jemu a bohužel s nulovým výsledkem. Vlastně spíš to bylo pořád horší a horší! A jemu to vážně nešlo na rozum. Copak jsou s bratrem tak hrozně odlišní? No dobrá, vlastně možná jsou, protože měli společného opravdu málo, ale tohle taky? Vždyť to díky Damonovým problémům s krví vypadalo opačně, a on už si začínal myslet, že geny u nich přeci jen budou hrát roli, ale teď už to tak skutečně nevypadalo. No jo, ale co s tím? Leda…

Postupně se mu v hlavě začala rodit praštěná teorie, která se zakládala právě na jeho a bratrově odlišnosti a on se nakonec rozhodl, že by to prostě měl zkusit. Damon na něj spoléhá… A přesto, že tohle je hop, nebo trop (buď to vyjde a bude to OK, nebo to nevyjde a bude to ještě horší, než teď), jinou možnost už neviděl! Nemůže Damona dál nechat na téhle, pro něj nesmyslné a neúčinné, dietě, a když ho nechá být, nakonec skončí tam, co on. A to mu rozhodně nepřál! A jelikož už neměl nervy ani na další hlídání a lži, které jeho bratrovi stejně nijak nepomáhaly, rozhodl se ten svůj nápad vyzkoušet co nejdřív. Ideálně hned! A na to se mu Elenino přespání u Caroline fakt hodilo, protože to na co se chystal, bylo… No, řekněme, že dost ošklivé a zvláštní na to, aby u toho Elenu nemusel mít! A proto jí vší silou vymlouval, že by se s ním a Damonem něco dělo a ona nakonec opravdu z penzionu odešla. Asi tak dvě hodiny potom, co dorazili domů, byli tudíž s Damonem konečně zase sami a Stefan se rozhodl jít přímo na věc. „Hele, mám nápad.“ Obrátil se na Damona a ten na něj s nadějí v očích pohlédl. „Ohledně těch mích krevních problémů?“ „Jo.“ Tak to je super!“ „No…“ Zaváhal ale Stefan a Damon nejistě pozvedl obočí. „No, co?“ Zamumlal a ke své hrůze se dočkal odpovědi, při které ho zamrazilo, protože Stefan se zatvářil dost nejistě a pak z něj vypadla jen tři nepříjemně zlověstná slova. A to: „Vlastně ani není!“



Jedna reakce na FF: „Volba-část IV“-19.Kapitola

  1. Osteo napsal:

    Super, už aby byl další díl :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Zamilovat se do sebe - to je románek na celý život.“ Oscar Wilde