FF: „Volba-část IV“-21.Kapitola

Tak a máme tu středu (sice opět dost pozdní večer, ale dřív jsem to nestihla :-) ) a já mám pro vás další kapitolku Volby! Takže doufám, že se Vám bude líbit a že budete komentovat! Další díl zase za týden a v neděli zase další část „Autonehody snů“ :-)

21.

„Stefane, prosím už ne! Já už vážně nemůžu!“ Bránil se Damon zoufale další dávce krve, ale Stefan jeho prosby ignoroval. Sice mu bratrovy zdrcené prosby nedělaly moc dobře, ale bohužel teď nemohl přestat. Ještě se této atypické terapii nevěnovali ani půl hodiny a za tu dobu se mu podařilo bratrovi vnutit stěží třetinu ze všech těch sáčků, které si připravil. Takže měl Damon prostě smůlu. „Ale no tak, to zvládneš…“ Odvětil proto nejklidnějším hlasem, kterého byl momentálně schopen a přitiskl Damona ke stěně sprchového koutu, aby mu znemožnil se zvednout a zbaběle mu z koupelny utéct. „Ne, nezvládnu… Pusť mě!“

Bojoval Damon s jeho nemilosrdným stiskem, ale Stefanovi tím spíš nahrál do karet, protože využil jeho pootevřených rtů a vnutil mu další načatý sáček. „Ale zvládneš! A opovaž se to nespolknout!“ Varoval ho, když viděl jeho znechucení a Damonovi nezbylo nic jiného, než krev skutečně vypít. „Vidíš, jaký umíš být rozumný chlapec, když chceš.“ Pochválil ho Stefan, když mu bratr vrátil prázdný sáček a hbitě ho nahradil plným. Jenže Damonovi se už z pouhého pohledu na něj dělalo černo a proto se znovu pokusil bránit. „Ne, už ne!“ „Ale ano…“ nenechal se však zaskočit Stefan a poměrně snadno překonal bratrův chabý odpor. A to si Damon doteď myslel, že čím víc krve upír vypije, tím silnější by měl být, ale na něj to nějak nefungovalo! Tedy… Ono by to možná i fungovalo, akorát že jemu bylo tak zle, že prostě neměl sílu se nějak účinně bránit. A svým způsobem ani nechtěl, protože měl pořád na paměti Stefanovu úpěnlivou žádost, aby myslel na to, že je to pro jeho dobro. Ale i přes to měl tu a tam přeci jen chuť Stefana ze sebe shodit a utéct. Nechtěl takové sklony mít, ale jeho tělo bohužel ano, protože se dost úporně bránilo a tu a tam nad ním převzalo vládu. A on se mu ani nedivil! Momentálně měl totiž na kontě už nejméně deset transfuzních sáčků, což bylo něco kolem pěti litrů krve a to bylo… Vážně hodně! Ale pořád se ještě jakž tak držel a odmítal podlehnout své temné stránce, jenže Stefan mu to rozhodně neusnadňoval. Spíše naopak… Nutil mu jeden sáček krve za druhým a byl čím dál tím neúprosnější, což vedlo k tomu, že během pokusu o vypití již třináctého sáčku se Damon zoufale rozkašlal a byl vážně vděčný za to, že s ním Stefan tohle provádí v koupelně, jelikož dlaždičky půjdou vážně uklidit snáz, než parkety! Akorát s tím oblečením měl pravdu, to už si znovu neobleče…

„Hej, jen klid… Musíš se pořádně nadechnout!“ Radil mu Stefan, když se Damon v záchvatu kašle zhroutil na podlahu boxu a musel se hodně přemáhat, aby to ihned celé neodpískal, protože pohled na svého bratra, jak zoufale bojuje o to, aby se v té zatracené krvi nezačal topit, mu dělal fyzicky zle. Ale nemohli přestat! Ještě ne! Ještě to pořád bylo zoufale málo na to, aby to u Damona vytvořilo nějakou rezistenci. Spíše naopak! Kdyby teď přestali, bylo by to nejspíš celé ještě horší a to by mu ublížilo mnohem víc, takže se Stefan obrnil, proti tomu, co viděl a opatrně pomohl bratrovi zvednout se z vykachlíčkovaného dna boxu a opřít se o něj. „Pauza tři minuty, ale pak pokračujeme.“ Informoval ho s obrovským sebezapřením a raději zavřel oči, aby neviděl tu hrůzu v Damonových očích. „Ne!“ Vyhrkl navíc jeho bratr zděšeně a pokusil se Stefanovi vyškubnout, jenže naštěstí se mu to nepodařilo. „Promiň, ale jinak to nejde… Říkal jsem, že to nebude příjemné.“ „Nebude příjemné?“ Opakoval po něm hystericky Damon a marně bojoval, proti jeho sevření. „Tohle není jen nepříjemné, tohle je…“ Nemohl najít správný výraz a Stefan stěží skrýval vlastní bolest. „Já vím… Pššt… Já vím.“ Opakoval soucitně, ale Damon nechtěl jeho soucit, chtěl, by ho pustil. Hned! Pouhá představa, že za pár vteřin to peklo zase začne, ho totiž totálně vykolejila a bohužel došlo přesně k tomu, čemu se zoufale snažil zabránit… K další ztrátě sebekontroly a on si jen matně uvědomoval, že se náhle vzepjal s mnohem větší razancí, než předtím a když se mu podařilo Stefanovi vyklouznout… Bez skrupulí na něj zaútočil! Ne…! Pokusil se zastavit sám sebe v hrůze z toho, že bratrovi ublíží, ale k tomu naštěstí nedošlo. Stefan byl totiž připravený na to, že se tohle může stát a přesto, že ho bratrovo náhlé zavrčení a nekontrolovaná síla na okamžik zaskočily, velice rychle se vzpamatoval a použil to, co měl schované v kapse a o čem Damonovi raději vůbec neřekl… Injekci s naředěným sporýšovým extraktem, kterou vzápětí zabodl Damonovi do paže a v duchu se modlil, aby odhadl správné dávkování. A povedlo se, protože sporýš neposlal jeho bratra do bezvědomí, pouze mu vrátil lidské rysy a způsobil tak silné omámení, že se už dál prostě nemohl bránit. Ale stále byl vzhůru, což bylo přesně to, co Stefan potřeboval. „Promiň, omlouvám se… Vážně! Ale jinak to nejde.“ Zamumlal provinile, když mu bratr klesl do náručí a sáhl po dalším sáčku krve. „Stefane, prosím ne!“ Zasténal Damon zděšeně, přesto, že hluboko uvnitř se spíš styděl za to, že svého sourozence napadl, ale vzápětí už ho nezajímalo vůbec nic, než další karmínová tekutina, kterou mu bratr vnutil a po které ještě nedávno tak zoufale prahl… Ale teď jí vší silou proklínal, protože mu z ní bylo s každičkou kapkou čím dál tím víc zle! Kolik je vlastně upíří tělo schopné přijmout lidské krve? Blesklo mu omámeně hlavou, ale bohužel to byla otázka, na kterou neznal odpověď. Ale zcela jistě to musí být nějak omezené… Fyzicky přeci není možné pokračovat do nekonečna. Nějaké hranice musí existovat a jeho upřímně děsila představa, že Stefan ve snaze pomoct mu, tu hranici překročí? Co se stane pak? To nechtěl radši ani domyslet! A proto se pokusil odpoutat od toho, co se s ním dělo a poslušně polykal doušek za douškem.  Koneckonců, co jiného taky mohl dělat, když se stejně nebyl schopen nijak účinně bránit. Hýbat se sice ještě mohl, protože sporýš ho pouze výrazně utlumil a omezil jeho sílu, ale vytrhnout se Stefanovi by prostě nedokázal a i kdyby ano, stejně by ho bratr zase chytil. Ostatně mu Stefan takové zacházení slíbil, napadlo ho zastřeně a hlavou mu bleskla vzpomínka na bratrova nemilosrdná slova:„…odteď neberu ohled na žádné tvoje protesty, sliby, ani prosby, abych přestal a bez váhání zlomím veškerý odpor, který mi budeš klást.“ Ano, přesně tohle mu řekl a zdálo se, že to hodlá i dodržet, takže Damon raději veškeré pokusy o osvobození vzdal a bez dalších protestů konzumoval veškerou krev, kterou mu Stefan nutil. Sice se mu z ní už dávno zvedal žaludek, který prostě nebyl stavěný na tak závratné množství a proto ho bolel čím dál tím víc, ale Stefan neúnavně pokračoval a Damon se propadal čím dál tím hlouběji do absolutní letargie, která by se dala popsat jedinou jednoduchou větou: Někdy to přece musí skončit!

A jemu už bylo celkem jedno, jestli to skončí tím, že omdlí, nebo ho Stefan nakonec pustí, ale jeho bratr celé to utrpení bohužel nenechal skončit ještě velice dlouhou dobu. Jenže pak… když měl, mladší Salvatore v ruce už nejméně dvacátý sáček, konečně se zarazil. A došlo mu, že tohle už je možná až moc. Rozhodně nechtěl Damona poslat do krevního komatu a bohužel se nechal svou úpornou snahou o účinnou terapii nějak unést, což nebylo zrovna moc dobré! Ani on si totiž nebyl moc jistý tím, kolik krve je vlastně upíří metabolismus schopný zpracovat a při pohledu na dvacátý půllitr krve ve své ruce mu konečně v hlavě zablikala výstražná kontrolka, která jako by říkala: „Zbláznil ses? Kolik myslíš, že se ti do něj podaří dostat, aniž bys mu nějak vážně poškodil zdraví?“ A on si mohl i sám odpovědět, protože víc než deset litrů rozhodně ne!

Ani v nejmenším přeci nechtěl svému bratrovi ublížit a navíc si až teď uvědomil, že už mu Damon nějakou dobu neklade vůbec žádný odpor a to se mu najednou vůbec nelíbilo! Sice si přál, aby se jeho sourozenec přestal bránit (proto mu koneckonců píchnul ten sporýš), ale absolutní pasivita nebyla to, co by od něj čekal. „Hej, jsi v pořádku?“ Odložil tudíž nenačatý sáček a jemně s bratrem zatřásl. Jenže ouha… Jeho nejhorší představy se naplnily a dočkal se od něj, jen omráčeného zamrkání a tichého bolestného zasténání. „Hej! No tak, vnímáš mě?“ Zatřásl s ním Stefan znovu, ale tentokrát Damon, ani neotevřel oči, jen zkřivil tvář bolestí a nereagoval. „Sakra…“ Ujalo Stefanovi tiše a velice opatrně zvedl Damona do polosedu, což se ale neobešlo, bez jeho dalšího bolestného vydechnutí. „Promiň… Ach ne, tohle jsem nechtěl.“ Zašeptal Stefan provinile, přesto, že měl takový výsledek pochopitelně čekat, ale jeho Damonova náhlá bledost a namáhavé dýchání vyděsily. Opravdu to asi dost přehnal a nejradši by si za to pořádně nafackoval! Neměl totiž nejmenší tušení, co může od bratrovy momentální pasivity čekat a děsilo ho, že by to mohlo být něco velice nepěkného. „No tak, prober se…!“ zamumlal proto mírně hysterickým tónem a prudce Damonovi odhrnul propocenou tmavou kadeř z čela, což konečně donutilo jeho bratra omámeně pootevřít oči. Ničeho dalšího ovšem schopný nebyl, protože mu bylo tak strašně zle, že dokázal vnímat, jen příšernou bolest břicha a před očima se mu dělaly mžitky.

Stefan byl ale rád i za to málo, protože měl o něj neskutečný strach a výčitky svědomí, které na něj prudce zaútočily, mu moc nepřidávaly! „Hej, brácho. To jsem já… Podívej se na mě.“ „Hmm…“ No, alespoň něco… Pomyslel si, přesto, že to rozhodně nebyla plnohodnotná odpověď a nervózně uhlazoval bratrovi vlasy na spánku, protože doufal, že ho to možná přivede k vědomí. „Omlouvám se…“ Vydechl pak, když doufal, že ho už Damon alespoň trochu vnímá, jelikož jeho zastřené oči našly ty jeho. Ale jeho sourozenec byl ve skutečnosti spíš rád, že ty oči udrží otevřené. Natož aby se zabýval tím, co mu Stefan říká. Akorát jedna jediná věc, ho kromě nepříjemných křečí, náhle ovládla. A to hrůza z toho, že bude nucen vypít ještě nějakou další krev, což byla tak děsivá představa, že ho nakoplo k tomu, aby se alespoň pokusil o nějakou smysluplnou komunikaci. „Prosím…už…ne.“ Vypravil ze sebe trhaně a Stefanovi se při jeho zmučené prosbě sevřelo srdce, protože to znělo tak strašně zdrceně, že by nejradši okamžitě vzal všechno bratrovo utrpení na sebe. Celé tohle totiž asi nebyl nejlepší nápad! Nebo, možná byl, ale rozhodně se měl při jeho realizaci trochu krotit! „Samozřejmě, že už ne. Pššt, neboj… Už žádná krev, slibuju.“ Zašeptal úzkostlivě a přitiskl Damona o něco blíž k sobě, což ale bohužel vyvolalo u jeho bratra další nesnesitelnou vlnu bolesti, která se šířila ze žaludku do celého jeho těla. „AU! Opatrně…“ Podařilo se mu zasténat a Stefan byl rád, že s ním alespoň trochu komunikuje. Už se skutečně bál, že mu nějak vážně ublížil. „Jasně, promiň. Vezmu tě vedle do postele, co ty na to?“ navrhl jemně, ale Damonovi to bylo jedno. Pokud po něm nebude Stefan chtít žádnou aktivitu, klidně je ochotný zůstat ležet tady ve sprše!

Ale jeho bratr rozhodně neměl v úmyslu ho nechat jen tak na podlaze. „Počkej, nejdřív tohle sundáme…“ Přetáhl bratrovi přes hlavu totálně zakrvácené tričko, které by nejspíš nadělalo v Damonově posteli pořádnou paseku a bez zaváhání ho zahodil pryč, jelikož tohle z něj už nikdy nikdo nevypere. „Za tohle se taky omlouvám, koupím ti jiný.“ Okomentoval svůj čin, protože věděl, jak moc si Damon na své garderobě zakládá, ale zničené oblečení, bylo nejspíš momentálně skutečně to poslední, co jeho bratra zajímalo. Bylo mu totiž absolutně fuk i to, že ho Stefan svléká a to bylo vážně co říct. Ještě nikdy mu něco takového nedovolil, ale teď neměl na výběr. Bylo mu tak zle, že by se nejspíš bez cizí pomoci nedokázal ani posadit, natož se sám zbavit krví nasáklého oblečení, takže si od bratra nechal líbit naprosto cokoliv a asi by ho nijak nepohoršilo ani to, kdyby Stefan v zahazování jeho nového značkového oblečené pokračoval. Ať si s ním dělá co chce, hlavně ať už ho proboha nenutí nic pít! Ale další likvidace jeho svršků naštěstí nehrozila, protože Stefan si nemohl nevšimnout Damonova bolestí staženého obličeje a jelikož mu už nechtěl způsobovat další zbytečné utrpení (a navíc zjistil, že džíny na tom kupodivu nejsou ohledně krvavých skvrn tak hrozně, jako tričko) nechal je být. Sice by bylo pro Damona asi pohodlnější, kdyby mu je svlékl, protože jejich pevná, značková džínovina se nevytáhla ani o jediný centimetr, ale on chtěl svého apatického bratra hlavně co nejdřív dostat z té zatracené podlahy, takže mu kalhoty akorát rozepnul a velice opatrně ho přestěhoval z koupelny do jeho ložnice.

„Lehni si a snaž se nehýbat…“ Informoval ho pak celkem zbytečně, protože pohnout se připadalo Damonovi téměř nemožné, ale nestihl to Stefanovi ani omlátit o hlavu. Zrovna teď totiž nebyl ve stavu, kdy by byl nějaké ironie či cynismu schopen a proto jen znovu tiše zasténal a nechal se svým bratrem bez protestů přetočit na bok, což byla v jeho současné situaci asi nejlepší možná poloha. „Pššt, já vím, že to bolí, ale to přejde.“ Utěšoval ho Stefan, když spatřil jeho výraz a vnímal jeho bolest téměř tak silně, jako by byla jeho vlastní. „Strašně se omlouvám! Ale bylo to pro tvoje dobro… Jen jsem to asi neměl tak přehánět, hrozně moc mě to mrzí. Opravdu… Prosím, nezlob se.“ Šeptal soucitně a klekl si vedle lůžka, aby mohl opřít své čelo o bratrovo.

Ale Damon se na něj nezlobil. Sice mu bylo tak strašně zle, jako už dlouho ne a každičkou vteřinu musel bojovat nejen s křečemi, ale i s nutkáním zvracet, což byl pro upíra vážně vrcholně nepříjemný stav, ale na Stefana zlost neměl. Sice to asi vážně přehnal, ale skutečně se mu snažil pomoct. „To…je v pořádku.“ Zamumlal proto se zavřenýma očima a vší silou bojoval proti únavě, která ho náhle přepadla, což znamenalo, že jeho tělo je na tom vážně bídně, protože krev by měla upírovi naopak dodat energii a ne ho vyčerpat tak, že se stěží udrží při vědomí. „Opravdu mě to mrzí…“ Opakoval Stefan naléhavě, ale jeho bratr mu věnoval slabý úsměv, který ho stál téměř veškerý zbytek sil. „Já vím…“ „Nechtěl jsem, aby ti bylo takhle zle.“ „To zvládnu…“ „Opravdu se na mě nezlobíš?“ Znělo to velice naléhavě a Damon by rád Stefana poplácal po rameni a řekl mu, že ani v nejmenším, ale zmohl se jen na tiché, „Ne.“ A pak už měl pocit, že se propadá kamsi do vítaného nevědomí. Poslední co zaslechl, byl Stefanův úlevný hlas, který mu říkal, ať odpočívá, že on zatím uklidí v koupelně a to bylo všechno. Usnul tak rychle, že si nestihl ani pohodlněji lehnout a Stefan ho ještě pár minut mlčky pozoroval. Skutečně nevypadal moc dobře. Byl bledý a přepadlý a dost namáhavě dýchal, ale zdálo se, že na něm snad nic z toho, co právě zažil, nezanechá žádné negativní následky. Díky bohu za to! Pomyslel si Stefan a opatrně urovnal bratrovi přikrývku. Opravdu nechtěl způsobit Damonovi nějaké trauma a když už se mu to evidentně povedlo, doufal, že to alespoň k něčemu bude! Pokud na jeho nezvladatelnou žízeň nezabere tohle, pak byl definitivně v koncích. Zvlášť když mu tak nějak až teď došlo, že by už nejspíš nebyl schopný svého bratra zavřít do sklepa a nechat ho tam trpět hlady, tak jako to bez problémů udělal, když se Damon objevil v Mystic Falls a on si myslel, že by mohl být Eleně nebezpečný. Ale od těch dob se mezi nimi změnilo tolik, že by se už nejspíš nedokázal jen tak dívat na jeho pomalé vysychání a s ním spojené utrpení. Takže i kdyby byl přesvědčený, že by mu to mohlo pomoct (jako, že nebyl!), neodhodlal by se k tomu. A proto se v duchu modlil, aby tohle mučení přemírou krve pomohlo! Ale to brzy zjistí, teď by měl uklidit ten bordel v koupelně a napsat SMSku Eleně, aby jí nebylo divné, že se tak dlouho neozývají. A pak? No, to se uvidí, podle toho, zda už bude Damon vzhůru, ale zatím na to moc nevypadal!



Jedna reakce na FF: „Volba-část IV“-21.Kapitola

  1. Osteo napsal:

    Prostě super jako vždycky :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Člověk, který nikdy neplakal nežil opravdový život!“ Jan Werich