FF: „Volba-část IV“-22.Kapitola

Zdravím všechny své čtenáře a moc se omlouvám, že Volba nebyla včera a je až dnes, ale nějak jsem nestíhala!  Takže doufám, že se Vám i tak bude líbit a že budete komentovat! Další díl zase za týden (tentokrát fakt ve středu!) a v neděli zase další část „Autonehody snů“ :-)

22.

Digitální budík na nočním stolku v Damonově zšeřelé ložnici ukazoval skoro šest hodin ráno, což znamenalo, že od okamžiku, kdy starší Salvatore upadl do hlubokého bezesného spánku, uplynulo už téměř dvanáct hodin a to se jeho bratrovi, který nervózně přešlapoval na prahu místnosti, vůbec nelíbilo! Problém byl totiž v tom, že jeho sourozenec se stále ještě neprobudil a co hůř, od okamžiku, kdy zavřel oči, se vůbec nepohnul. Ležel pořád v té stejné poloze na levém boku a Stefan, který ho chodil každou chvíli kontrolovat, byl čím dál tím neklidnější.

Co to s ním je? Už by se měl přeci dávno vzbudit, nebo se alespoň v té své megalomanské posteli otočit, ale bohužel. A to pro upíry nebylo zrovna typické, aby spali tak dlouhou dobu a navíc zcela bez hnutí a mladší Salvatore opravdu nepředpokládal, že by byl jeho bratr v tomhle směru výjimka! Zcela určitě nebyl a to znamenalo, že je nejspíš něco špatně. Ale co? Celou dobu, které od odpískání té stupidní krevní terapie uplynula, o tom přemýšlel a přehrával si v hlavě různé scénáře, které by mohly nastat, a přesto se celých těch dvanáct hodin držel dál a Damona se ani jednou za tu dobu nepokusil probudit. Ale teď už mu došla trpělivost! Potřeboval nutně vědět, jestli je jeho bratr v pořádku nebo ne, popřípadě jak moc zlé to s ním je a proto se tiše vkradl do místnosti, opatrně se posadil a okraj opulentního lůžka a napjatě čekal, zda bratr na jeho přítomnost nějak zareaguje.

Ale bohužel… Jeho příchod neměl vůbec žádný efekt a to ho jen znovu utvrdilo v tom, že něco není v pořádku.  Normální spící upír by se měl vzbudit už při pouhém nepatrném šelestu, ale Damon spal nevzrušeně dál a nezdálo se, že by se to mělo v dohledné době samo od sebe změnit. Alespoň, že už vypadal o něco líp a nebyl tak děsivě bledý! Naopak, jeho tvář dostala znovu celkem normální upíří barvu a i jeho dech se zklidnil, což bylo dobré znamení. Ale víc bohužel nic. Ani sebemenší známky procitnutí a Stefan byl tudíž nucen pokusit se ho probudit trochu razantněji. „Damone…“ Zašeptal jemně a zlehka se dotkl konečky prstů bratrovy klidné, spící tváře. „Mohl by ses prosím zkusit na chvíli probudit?“ Požádal ho tiše a v duchu se modlil, aby to zabralo. A měl štěstí… Jeho modlitba byla tentokrát vyslyšena a jeho bratr se konečně pohnul. Sice jen nepatrně, ale i to byla výhra, stejně jako to, že po chvilce dokonce něco nesrozumitelného zamumlal. Uf, takže není v kómatu! Oddechl si Stefan a stejně jako dřív, sklouzl z postele na podlahu, aby měl tvář na stejné úrovni, jako jeho procitající sourozenec. „Hej, vstávej, bráško. Už je ráno…“ Pokračoval jemně, ale Damon se jen nespokojeně zavrtěl. „Ještě ne…“ Zamumlal nezřetelně a jeho ospalá prosba vykouzlila Stefanovi na tváři nepatrný úsměv. „Jen na chvilku. Jenom potřebuju zjistit, jak na tom jsi a pak můžeš zase spát, platí?“ Přesvědčoval ho, přesto, že si nebyl jistý, jak moc ho bratr vnímá a Damon konečně neochotně otevřel oči a ospale zamžoural. „Vidíš, jak ti to jde…“ Pochválil ho Stefan a když na ně Damon zaostřil pohled, věnoval mu laskavý úsměv. „Vítej zpátky mezi živými.“ Pokračoval mírně, ale Damon se konečně probral natolik, aby si uvědomil, jak se cítí a to tedy nebylo nic moc. „Hm, když myslíš…“ Odvětil tudíž utrápeně, protože křeče v žaludku stále ještě nikam nezmizely a celkově se cítil neskutečně malátně a těžkopádně. Jako by ho přejel náklaďák, čili momentálně příliš nejásal nad tím, že je vzhůru.

A Stefan to poměrně snadno vyčetl z jeho bolestí stažené tváře a jeho nadšení z bratrova probuzení zmizelo. „Je ti zle?“ Zamumlal soucitně a Damon měl co dělat, aby se nad jeho naivní otázkou nerozesmál. Patrně projev vlastní hysterie, protože do smíchu mu skutečně nebylo. „Rád bych řekl, že ne… Ale ano.“ Odvětil unaveně a Stefan se provinile kousl do rtu. „Hodně?“ „Definuj hodně.“ „Hůř, než když jsi šel spát?“ Sondoval jeho mladší bratr, a děsil se toho, že Damon řekne ano, protože to by znamenalo, že mu skutečně nějak ublížil, ale naštěstí tomu tak nebylo. „To ne, ale do normálního stavu to má hodně daleko.“ Pokračoval Damon a pokusil se protáhnout spánkem ztuhlé údy. „Radši se nehýbej…“ Varoval ho však Stefan a dokonce mu blesklo hlavou, jestli by neměl třeba zkusit zavolat té Rickově přítelkyni. Byla to přeci doktorka, ne? A o upírech věděla první poslední… Jenže pak to (prozatím!) zavrhl a znovu opatrně přejal prsty po Damonově čele. „Omlouvám se…“ Zopakoval znovu kajícně, ale bratr na něj jen protočil oči, což bylo dobré znamení, protože předtím neměl energii ani na to. „Přestaň se proboha omlouvat, vím, žes to myslel dobře.“ „Já vím, ale možná jsem měl najít nějaké… ne tak brutální řešení.“ „Myslím, že všechny příjemnější řešení jsme už vyčerpaly a ani jedno na mě nefungovalo.“ Namítl Damon logicky, ale nevědomky tím narazil na téma, které jeho bratra skutečně trápilo. „Nevíme, jestli tohle fungovat bude.“  Odvětil nejistě, ale jeho bratr na tom byl příliš mizerně na podobné úvahy. „Já doufám, že jo…“ Procedil skrz bolestí zaťaté zuby a neohrabaně se pokoušel nalézt nějakou pohodlnější polohu, ve které by jím přestaly cloumat ty zatracené křeče. „Říkal jsem ti, že se nemáš hýbat.“ Pokáral ho Stefan, když mu došlo, o co se jeho bratr snaží, ale Damon, kterému se podařilo lehnout na záda, si jen odevzdaně povzdechl. „Nemyslím si, že by to pomohlo, ale pokud tě to uklidní, tohle pootočení je to jediné, co momentálně zvládnu, takže to s tím pohybem opravdu nehodlám přehánět.“ Dodal otráveně a Stefan se marně snažil vymyslet něco, co by mu mohlo trochu pomoct. Ale dávat upírovi léky, proti bolesti břicha mu nepřipadalo příliš vhodné. Patrně by nezabraly, a i kdyby náhodou ano, žádné po ruce neměl.

„Můžu ti nějak pomoct?“ Navrhl proto, a doufal, že když nebude konkrétní, Damona třeba napadne něco, co by pro něj mohl udělat, ale jeho bratr se jen nevesele zasmál. „Jo, mohl bys mě třeba praštit do hlavy, nebo mi zlomit vaz, nebo třeba připíchnout další sporýš, abych tenhle příšerný stav zaspal!“ „Ale no tak! To je to vážně tak zlé?“ „Už jsi měl někdy pocit, že ti někdo nacpal do žaludku asi půl druhé tuny šutrů? Pokud ne, jsi šťastnej člověk, protože přesně tak se teď cítím!“ „To mě mrzí…“ Zašeptal Stefan, protože přesto, že se jeho sourozenec snažil využít svůj pověstný sarkasmus, nedařilo se mu zakrýt, jak moc zle mu je. „Možná bys měl zkusit zase spát. Až se probudíš, bude ti určitě líp.“ Navrhl proto další alternativní řešení, protože vaz Damonovi rozhodně lámat nechtěl a navíc na něm stále pozoroval známky značné únavy a jeho bratr o tom začal vážně uvažovat. Utahaný byl skutečně jako kotě a udržet víčka mu dělalo stále větší problémy, ale nebyl si jistý, zda je vhodné, aby zase vytuhnul. Přeci jen by měl proti tomuhle apatickému stavu nějak bojovat a navíc spal už dost! Ale když ta myšlenka na další nevědomí byla tak lákavá…

„A jak dlouho jsem spal?“ Zajímal se proto nejistě, protože by rád věděl, jestli má na další odpočinek vůbec nárok a Stefanova odpověď ho tím pádem moc nepotěšila. „Dvanáct hodin.“ „Cože? Tolik?!“ „Už to tak bude…“ Pousmál se Stefan a v očích jeho bratra se objevila úzkost. „Ale co Elena? Jak dlouho bude ještě u Caroline?“ Rozhodně nechtěl, aby ho jejich společná láska našla v tomhle neutěšeném stavu, ale Stefan jen mávl rukou. „S tím si nelam hlavu, něco vymyslím. Teď odpočívej, ano?“ „Dobře… Díky.“ Zamumlal unaveně a než se nadál, skutečně se začal znovu propadat do říše snů. „Nemáš zač…“ Přejel mu Stefan ještě jednou konejšivě po čele, ale odpovědi už se nedočkal.

No, to bylo rychlé. Pomyslel si, při pohledu na spícího sourozence, a neochotně se začal zvedat z podlahy. Měl by jít něco dělat, jenže jemu se nechtělo od Damona zbytečně vzdalovat. Sice se zdálo, že se z toho dostane, ale on by byl přesto rád poblíž. A pak ho při pohledu na postel, náhle napadlo, že by možná nemusel pokoj opouštět. Klidně by tu mohl zůstat a dávat na Damona pozor přímo tady. Stejně tu bude zase každých pár minut kontrolovat, jestli je OK. A Damonovo lože bylo dost velké na to, aby se na něj pohodlně vešel i někdo další, takže… Neváhal ani chviličku, obešel lůžko a tiše vklouzl na jeho volnou polovinu. „Hm…“ Zamumlal jeho bratr ze spaní a Stefan na okamžik ztuhl, protože ho rozhodně nechtěl rušit, ale pak se k němu sklonil a tichoučkým hlasem ho oslovil. „To nic, jen tady zůstanu s tebou. Ale ty odpočívej.“ Pobídl ho jemně a Damon mu odpověděl, dalším neurčitým zamumláním, které znělo jako „Fajn“, ale jistý si tím Stefan rozhodně nebyl. Hlavně, že se jeho bratr po chvilce ošívání konečně uklidnil a nechal si dokonce urovnat přikrývku, což znamenalo, že tentokrát už spí tvrdě a nerušeně. A Stefan se tudíž mohl pohodlně opřít o pelest a vylovit z kapsy mobilní telefon, protože z předchozí zkušenosti už věděl, že Damona v tomhle hlubokém spánku neprobudí nic. Ani krátký hovor! Hbitě našel v seznamu číslo Caroline Forbesové a s dalším kontrolním pohledem vedle sebe, který mu prozradil, že Damon skutečně neví o světě, přitiskl telefon k uchu. „Ano?“ Ozval se na druhé straně Carolinin rozespalý hlas a Stefanovi až teď došlo, že je nejspíš ještě dost brzo ráno. Sakra, nechtěl holky po tom večerním dívčím mejdanu tak brzo vzbudit. No, ale stalo se…

„Ahoj, omlouvám se, že volám tak brzo. Probudil jsem tě?“ „Jasně že jo, takže vyklop, co potřebuješ, ať můžu jít zase spát.“ Odfrkla Caroline dotčeně a Stefan se musel smát při představě, jak jeho kamarádky asi teď načuřeně špulí pusu. „Promiň, ale potřebuju tvou pomoc.“ „Teď?“ „Jo, ale neboj, nebude to vyžadovat žádnou větší aktivitu. Jen bych potřeboval, abys Elenu udržela ještě pár hodin mimo penzion. Vem jí třeba na snídani a pak na nákup, nebo co já vím… prostě takové ty holčičí věci. Vážně bych to ocenil.“ „No jasně, ale proč?“ „Ehm,…“ zamyslela se a snažil se zformulovat nějakou smysluplnou lež, což ale po chvíli vzdal a naznačil alespoň část pravdy. „Jde o mě a o Damona. Potřebovali bysme tu ještě něco dořešit a bylo by lepší, kdyby u toho Elena nebyla.“ „Ale ne! Nehádáte se zase, nebo nervete, že ne!“ Vyhrkla Caroline tišším hlasem, což znamenalo, že má strach, aby jí Elena nezaslechla a Stefan zvědavě pozvedl obočí.“ „No neříkej, že zrovna tobě by vadilo, kdyby ano.“ Moc dobře věděl, že Caroline nemá jeho bratra moc v lásce, ale právě proto ho vzápětí její odpověď dojala. „Ovšem, že by mi to vadilo! Elena vás chce mít u sebe oba, což sice nechápu, a pokud tě to zajímá, ani neschvaluju, ale už je to tak. A když se budete hádat a nesnášet, bude moje nejlepší kamarádka zoufalá a to fakt nechci! Takže co? Nějaký problém mezi vámi, nebo ne?“ Syčela Caroline a Stefan se musel opět rozesmát. Jo, problém… To vystihla a dokonce i s tím rvaním měla tak trochu pravdu, ale naštěstí ne, tak jak si myslela. „Neboj, žádný problém. Spíš naopak. Prostě taky potřebujeme být někdy jen spolu, utužuje to bratrské vztahy.“ Uklidnil jí a vlastně to ani nebyla lež. Každopádně se ale jeho kamarádce viditelně ulevilo. „Uf. Tak to jsem ráda. Protože nějaké hádky před svatbou by asi nedělaly moc dobrotu! Ale když je to takhle, tak jí ráda zdržím. Jak jsi říkal, vyrazíme na nákupy, ještě doprobereme svatbu a pak jí vezmu do grillu na oběd, co ty na to? Je tu i Bonnie, takže to bude zábava.“ „To by bylo perfektní, Caroline. Díky.“ „Nemáš zač. Měj se a… S Damonem si to užijte.“ Dodala ještě, čímž mu znovu vyrazila dech, ale než mohl zareagovat, zavěsila. Ale, ale… Že by i Caroline začínala brát Damona na milost. To se mu líbilo, a navíc to znamenalo, že měli čas minimálně do oběda, takže snad se do té doby Damon probere. I když na to tedy moc nevypadal, ale dýchal pravidelně a vypadalo to, že už je mu skutečně o něco líp, takže se Stefan vedle něj pohodlněji natáhl a rozhodl se dospat spánkový dluh, protože v noci díky neustálému kontrolování bratra téměř nezamhouřil oka. A i jemu šlo usínání víc, než hladce…

„Kdo ti to volal?“ Zajímala se ospale Elena, když se Caroline vrátila z koupelny, kam s telefonem odběhla, aby kamarádky nerušila, Ale zatímco u Bonnie to fungovalo, takže spala jak dřevo, Elena procitla a teď se spokojeně protahovala na Carolinině posteli. „Nikdo důležitý.“ Smetla to ale její kamarádka ze stolu a vrátila se zpátky na lůžko. „Ale, nepovídej…“ Uculovala se Elena a rozhodla se kamarádku trochu pozlobit. „Nebyl to náhodou Klaus? Nezval tě na rande?“ Popíchla Caroline a ta jen uraženě našpulila pusu. „V šest ráno? Ne, to fakt ne! To by si mohl zkusit. Urvala bych mu hlavu, zmetkovi.“ „Pochybuju, že by to k něčemu bylo.“ Uchichtla se Elena a její kamarádka se musela smát s ní. „No jo, to máš pravdu. Nejspíš by mu zase přirostla!“ „A víš, že jsem o tom párkrát přemýšlela, jak by to asi probíhalo?“ Zamyslela se Elena, ale Caroline jen pohrdlivě odfrkla. „Já už to párkrát chtěla vážně vyzkoušet!“ „Ale jdi, ještě řekni, že ti jeho dvoření nedělá dobře.“ „Dobře?! Ne, dvoření psychopatického masového vraha mi skutečně dobře nedělá!“ Bránila se Caroline, ale Elenu bavilo jí provokovat. „Ani trošičku?“ „Ne!“ „Nelži!“ „Nelžu!“ Prskla Caroline, ale bohužel nějak zapomněla na to, že má mluvit tiše, takže svým spravedlivým hněvem probudila Bonnie. „Co je, co se děje?!“ Trhla sebou poslední z dívek a Elena se musela její rozespalé panice smát. „Neboj, nic hroznýho. Jen tu s Caroline řešíme její milostný život.“ „A to u toho musíte tak řvát?“ Vyčetla jim otráveně Bonnie a vyhrabala se z postele. „Musíme, protože Elena mě tu obviňuje z toho, že mi dělá dobře Klausova pozornost!“ Soptila Caroline, ale Bonnie jen mávla rukou a zamířila do koupelny. „Mě každopádně na plese dělal dobře jeho odvoz.“ Poznamenala, než zmizela za dveřmi a Elena toho, co řekla, ihned využila. „No vidíš, už tě i vozí z akcí…“ Pokračovala spiklenecky, ale Caroline toho měla právě dost. „Nech toho, já nejsem bigamistka jako ty! Mě Tyler úplně stačí.“ Zavrčela, ale Eleny se tím nedotkla. Už si toho od ní na toto téma vyslechla tolik, že ani nemohla. „A to já jsem bigamistka ráda.“ Zasmála se bezstarostně a už teď se jí po Salvatorech začínalo stýskat. A Caroline jí to vyčetla z očí a veškerá rozladěnost jí přešla, protože si vzpomněla na slib, který dala Stefanovi. Salvatoři byli jistě taky rádi bigamisté, ale dnes zrovna ne. Dnes chtěli být normální sourozenci a přesto, že ona skutečného sourozence nikdy neměla, chápala to. „Vždyť já vím. A napadlo mě, že bys mohla ty svoje dva miláčky překvapit něčím novým na sebe, takže… Co bys řekla nákupnímu dopoledni?“ Navrhla smířlivě a Elena se toho nápadu ihned chytla. „To bude super. Jen napíšu do penzionu, že se zpozdím.“ „Tak to jim napiš rovnou, že přijdeš až odpoledne, skočíme na oběd.“ Kula Caroline železo, dokud bylo žhavé a Elena jí skočila i na tohle. „Dobře!“ Vylovila mobil a naspala krátkou zprávu, že se zdrží. Jen doufala, že se na ní za to nebudou Damon se Stefanem zlobit, ale slíbila si, že jim to oběma co nejdřív vynahradí. Ale dnes ne! Dneska bude pokračování dámské jízdy! A tak se také stalo…



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Na světě je zavedeno, že spousta hloupých si hraje na chytré. Z chytrých, kterých je na světě nedostatek, jen ti nejchytřejší si hrají na hloupé.“ Jan Werich