FF: „Volba-část IV“-23.Kapitola

Zdravím všechny své čtenáře a moc se omlouvám, že Volba nebyla včera a je až dnes, ale nějak jsem nestíhala!  Takže doufám, že se Vám i tak bude líbit a že budete komentovat! Další díl zase za týden (tentokrát fakt ve středu!) a v neděli zase další část „Autonehody snů“ :-)

23.

Stefana probraly ze zaslouženého, poklidného spánku hned dvě věci najednou. Nejdřív tiché pípnutí jeho mobilního telefonu, které ohlašovalo příchozí zprávu a vzápětí i bolestivé dloubnutí do žeber, díky, kterému si uvědomil, že se mu neleží zrovna moc pohodlně.

A velice rychle také pochopil proč, jelikož pár vteřin poté, co ospale pootevřel oči, zjistil, že se ve spánku nějakým nedopatřením přesunul na Damonovu stranu postele, což sice jeho bratra neprobudilo, ale možná by bylo bývalo lepší, kdyby ano. Ne, že by chtěl svého sourozence burcovat, to pochopitelně ne! Ale kdyby Damon procitl, nejspíš by vzbudil i jeho a vynadal mu, proč že se to válí na jeho posteli a ještě k tomu na jeho půlce, ale zcela rozhodně by se o něj teď zády neopíral a netlačil ho tak do matrace, což nebylo zrovna dvakrát příjemné! Ale logicky vzatu mu to mohl Stefan jen těžko vyčítat. Damon si ho totiž patrně spletl s polštářem, čili neměl nejmenší tušení, že se neopírá o prvotřídní prachové peří, ale o bratrovu hruď, což bylo vlastně docela vtipné. A hlavně to znamenalo, že už je na tom nejspíš lépe, když se dokázal ve spánku přetočit a neplánovaně zalehnout vlastního sourozence, protože to by ještě před pár hodinami neměl šanci zvládnout. Takže tím pádem se Stefan nechal utlačovat docela rád, zvlášť když se mu po chvilce snažení podařilo bratra nepatrně odstrčit a vytáhnout se do sedu.

Uf, konečně se zase mohl svobodně nadechnout, což jaksi předtím nešlo, ale k jeho nemalému překvapení nejspíš Damonovi jeho blízkost podvědomě chyběla. Sice si vůbec neuvědomoval, že není v posteli sám, a i kdyby ano, Stefana by tam asi nečekal, protože už byl v limbu, když mu bratr oznamoval, že tu s ním zůstane, ale faktem prostě bylo, že se v reakci na Stefanovo posazení nespokojeně zavrtěl a než se jeho bratr nadál, posunul se zase zpátky k němu a pohodlně se mu uvelebil na klíně.

„Ou…“ Zamumlal Stefan zaskočeně, protože takovou reakci rozhodně nečekal (to spíš očekával, že mu bratr skutečně vynadá, za to, že mu leze do postele), ale momentálně to tak rozhodně nevypadalo. Spíše naopak… Zdálo se, že jeho bratr je u něj naprosto spokojený a patrně se vůbec nestará o to, ke komu se to tiskne. Však taky kdyby věděl, po kom se to válí, rozhodně by se za sebe styděl. Blesklo Stefanovi pobaveně hlavou, ale přitom jemu to vůbec nevadilo. Proč taky? On byl spíš rád, že už jeho bratra nic nebolí a vzhledem k tomu, kam se jejich vzájemný vztah v poslední době posunul, a jak poklidné to mezi nimi teď bylo, mu to nepřipadalo ani trapné, nebo nevhodné. Sice spolu naposledy spali v jedné posteli jako děti (když tedy nepočítá společné usínání s Elenou v Heat House, což byla trochu jiná situace), ale on si to rád zopakuje. Jen kdyby na něm Damon neležel plnou vahou… Povzdychl si v duchu a jelikož bratr nejevil známky toho, že by se chtěl v dohledné době přemístit, pokusil se ho odsunout sám. Ale tentokrát už se mu to nepodařilo, protože Damon se ho držel jako klíště a patrně se domníval, že se mu někdo pokouší sebrat polštář.

A jelikož Stefanovi se s ním prát rozhodně nechtělo a jiný nápad,  jak ho přimět, aby se o něj tolik neopíral, bohužel nějak neměl, po chvilce své marné snažení vzdal. No co, tak holt bude mít modřinu, což vzhledem k faktu, že jí bude mít asi tak půl minuty, než se mu zase zahojí, nebylo tak hrozné! Pokrčil rameny a nechal Damona být, protože ten vypadal, že se mu na rozdíl od něj, leží docela pohodlně. Alespoň že dovolil svému nedobrovolnému polštáři vydolovat z kapsy mobil, protože se ukázalo, že zpráva, která mu přišla je od Eleny. A to bylo víc, než důležité, protože jejich milovaná je právě informovala o tom, že jdou s Caroline a Bonnie na oběd a ptala se, proč se jí neozývají, což nebylo radno ignorovat, protože když se Stefan mrkl na hodinky, s hrůzou zjistil, že už je skoro poledne. A sakra! Nějak to s tím odpočinkem přehnal a co hůř, nejspíš by měl vzbudit už i Damona, protože oběd v Grillu je tak na půl hodiny (s holčičím klevetěním na hodinu) a pak už tu bude Elena jako na koni.

Takže jí jenom honem odpověděl, že se s Damonem zasekli u přerovnávání knihovny, do které Elena moc často nechodila, takže nemohla vědět, že už jí mají dávno srovnanou a pokusil se mobil odložit na noční stolek. Jenže k tomu, aby na stolek dosáhl, se musel pořádně natáhnout a to se Damonovi vůbec nelíbilo. Už zase měl pocit, že mu polštář někam utíká, takže se nespokojeně zavrtěl a nedopatřením dloubl Stefana do bolavých žeber. „Au…“ Ujelo tiše mladšímu Salvatorovi a to jediné nepatrné vyjeknutí stačilo k tomu, aby se Damon probudil. „Co je?“ Zamumlal rozespale, a Stefan se rozhodl využít toho, že je sám od sebe vzhůru a nenechat ho znovu usnout. „Nic, jen mi drtíš žebra.“ Zašeptal proto se smíchem a Damon, překvapený jeho slovy, se zmateně rozhlédl kolem sebe, aby se zorientoval, kde to vlastně je. A zorientoval se velice brzy… „Kruci…“ Vyhrkl tudíž, když mu po chvilce mžourání došlo, kde je a že to, o co, nebo spíš o koho, se to vlastně tak ochotně opíral a Stefan se prostě nemohl jeho šokovanému výrazu nesmát. „Zrovna jsem se tě chystal vzbudit.“ Pokračoval tudíž konverzačně a schválně si založil ruce za hlavu, aby dal bratrovi najevo, že on už je vzhůru velice dlouho (no co, malá lež nezaškodí). A Damon mu na to skočil, takže jen omráčeně zamrkal a jediné na co se zmohl, bylo: „Aha…“ Nic víc říct nedokázal, protože pořád nějak nemohl pochopit, jak se dostal zrovna do téhle vysoce trapné pozice, a Stefan mu schválně nic nevysvětloval. „Doufám, že se ti na mě spalo pohodlně, ale už je vážně čas vstávat. Elena tu bude co nevidět a asi by se jí nelíbilo, že sis mě popletl s polštářem.“ Dodal akorát potutelně, přičemž však pořád ještě neudělal nic, aby bratra odstrčil. Koneckonců trochu času ještě měli a on hlavně potřeboval vědět, jak na tom Damon je po fyzické stránce. A to se měl brzy dozvědět, protože jeho sourozenec se konečně vzpamatoval a rychle se pokusil posadit, což ale moc dobře nedopadlo. „Promiň, já… Au!“

Nedokončil ani jedinou větu, protože jeho stále ještě přetížený žaludek proti tak prudkému pohybu dost bolestivě zaprotestoval a Stefan se ihned přestal bavit na jeho účet a jemně ho stáhl zpět na postel. „Hej, jen opatrně.“ Zamumlal soucitně a znovu se laskavě pousmál. „Válíš se tu po mně už docela dlouho, takže pár minut navíc mě nezabije.“ „Měl jsi mě vzbudit!“ Pokáral ho Damon, když se vzpamatoval z nepříjemného záchvěvu bolesti, protože mu celá tahle situace připadala skutečně velice…rozpačitá, ale Stefan se vší silou snažil, aby mu tuhle myšlenku, která se mu zračila v očích, vyhnal z hlavy. „Proč? Potřeboval sis odpočinout a já těch pár modřin přežiju.“ „No, když myslíš…“ Odfrkl Damon a s povzdechem sbíral síly k dalšímu pokusu o posazení, jenže Stefan ho zastavil dřív, než se do něj mohl pustit. „Radši ještě lež.“ „Říkal jsi, že přijde Elena.“ „To jo, ale zatím je s holkama v Grillu, takže tu nebude dřív, než za hodinu. Máš času dost. Spíš mi řekni, jak se cítíš?“ Zajímal se obezřetně a Damon se hluboce zamyslel. „No, jak bych to řekl… Asi je mi líp, než předtím, ale pořád je to ještě v kategorii „dost mizerně“.“ Přiznal pak, ale Stefan to rozhodně viděl jako pokrok. „Neboj, za chvíli budeš v pohodě.“ „V to doufám, protože opravdu nechci, aby se tohle všechno ještě někdy opakovalo.“ Odfrkl otráveně a Stefan viditelně posmutněl, protože doufal, že bratr chápe, že to bylo nezbytné. „Ale vždyť víš, že ta terapie byla pro tvoje dobro a…“ začal proto, ale Damon ho protočením očí přerušil. „Však já taky nemluvím o té terapii, ale o tom, že už se nikdy nechci probudit v tahle trapné situaci.“ Uvadl vše na pravou míru a Stefanovi se neskutečně ulevilo. Už si vážně myslel, že má na něj bratr vztek kvůli té krvi, ale ona u něj akorát znovu vyplula na povrch jeho pýcha, která musela být velmi raněna tím, že se od něj nechal chovat jako mimino. „Náhodou, mě jsi připadal roztomilý.“ Popíchl ho proto dobrosrdečně a vysloužil si jen další otrávený pohled. „To ti věřím, ty samaritáne!“ Nezapomněl mu připomenout jeho soucitnou povahu, která jistě měla v podobné situaci, jako byla tato, žně, ale ve skutečnosti byl Stefanovi vděčný za to, že se o něj postaral. Kdyby mu nepomohl do postele, nejspíš by zůstal ležet na podlaze sprchového boxu. A proto svou ironii zjemnil úsměvem, který mu však brzy pohasl, protože už bylo vážně na čase, aby se vyhrabal z postele a pokusil se normálně fungovat. „Měl bych to zkusit znova.“ Naznačil, že má na mysli vstávání z lůžka a hlavně ze Stefanova klína a jeho bratr jen pokrčil rameny. „Jestli chceš. Hlavně opatrně a pomalu.“ „Jasně, to se neboj…“ Povzdechl si a se zaťatými zuby se mu podařilo posadit. Stefan mu musel pomoct jen trochu, což bylo dobré znamení, ale i tak se musel Damon hodně přemáhat, aby se ihned nevrhl zpět na postel a nepokusil se tu nepříjemnou bolest a otupělost opět zaspat. Jenže to nešlo a tak se mu s obrovským sebezapřením nakonec podařilo z postele dostat. „Uf…“ protáhl se, což byla ale bohužel další věc, kterou rozhodně neměl dělat, protože mu ze žaludku vystřelila další vlna bolesti a kdyby nebyl Stefan ve střehu a včas ho nepodepřel, nejspíš by skončil na zemi. „Nechceš si radši zase lehnout?“ Zamumlal vystrašeně mladší Salvatore, a jeho podvědomí už pracovalo na nějakém dalším zdržovacím plánu pro Elenu, ale Damon statečně zavrtěl hlavou a v předklonu se snažil popadnout dech. „Ne, to je dobrý… Jen… Potřebuju pár minut.“ Vypravil ze sebe, když byl zase schopný zformulovat smysluplnou větu, ale jeho bratr z takové odpovědi nebyl příliš nadšený. „Já nevím, možná bych měl Eleně zavolat a říct jí… Kruci já nevím, prostě něco!“ nestihl nic uvěřitelného vymyslet a Damona jeho starostlivost dojala. Byl kvůli němu ochotný Eleně klidně lhát a to nebylo zas až tak automatické. Stefan většinou lhal jen kvůli sobě a většinou si to ani neuvědomoval, takže tohle byla příjemná novinka, ale on nechtěl Elenu nadále držet z domu. Stačilo, že jí nejspíš Stefan nějakým podvodem protáhl dámskou jízdu. Takže jen pomalu zavrtěl hlavou a opatrně se narovnal. „Ne, to nebude nutné. Dojdu se osprchovat a převléct a bude mi líp.“ „Zvládneš to?“ „Jasně!“ Zamumlal a nelíbilo se mu, že na něj Stefan kouká jako na malé nesamostatné dítě, ale jeho bratr ten otrávený pohled ignoroval. „Jsi si jistý? Nemám tu radši zůstat, kdyby ti bylo zle?“ Navrhl, že počká tady v ložnici (protože naznačit, že by šel s Damonem klidně do koupelny, se neodvažoval), ale jeho sourozenec stál tvrdohlavě na svém. „Zle mi už je, takže žádný strach.“ „No dobrá…“ připustil neochotně Stefan a nervózně přešlápl z jedné nohy na druhou. Skutečně se mu nechtělo nechávat Damona samotného, ale nakonec se váhavě vydal ke dveřím. „Tak já… na tebe počkám dole. Ale jestli nepřijdeš do třiceti minut, vlezu za tebou klidně do sprchy, abych zjistil, že jsi v pořádku.“ „Fajn! Hlavně už jdi.“ Protočil na něj bratr oči a nenápadně se opřel o pelest postele, aby nebylo vidět, že znovu nepatrně zakolísal. Prosím už jdi! Žebral v duchu, protože nechtěl Stefana zbytečně děsit dalším projevem svého neutěšeného stavu a konečně se dočkal.

Jeho mladší bratr s mírně uraženým výrazem zmizel za dveřmi a on si konečně mohl vydechnout a co nejrychleji se posadit zpátky na postel, protože stát ještě o vteřinu déle mu připadalo jako sci-fi. Do háje, takhle zle mu už hodně dlouho nebylo! Všechny ty krevní orgie v jižní Anglii, kdy se už nemohl na krev ani podívat, byli proti tomuhle procházka růžovou zahradou a on si nedokázal ani představit, že by měl ještě někdy v životě spolknout byť jedinou kapku krve. Bože, snad to časem odezní, protože nekontrolovatelná žízeň byla skutečně otravná, ale upíři bez krve nepřežijí, takže se jí prostě nebude moct vyhýbat navždycky. Takže se bude muset přinutit jí i nadále konzumovat, ale prozatím na ní myslet nechtěl. A než bude muset, je tu něco jiného, co je nutné udělat. Co nejdřív se vzpamatovat a sejít dolu, aby ho Stefan vážně nepřišel zkontrolovat, protože vypadal fakt odhodlaně. Takže do toho…

Zhluboka se nadechl a podařilo se mu na jeden zátah dovrávorat až do koupelny, kde se unaveně opřel o umyvadlo a s hrůzou z toho, co uvidí, pohlédl do nástěnného zrcadla. Ale nebylo to zase tak strašné… Sice byl v obličeji trochu přepadlý a bez trička a v rozepnutých těsných džínách nevypadal zrovna nejlíp, ale rozhodně jeho vzhled neodrážel skutečný fyzický stav, ve kterém se momentálně nacházel. A bylo to jen dobře, protože kdyby vypadal jen z poloviny tak mizerně, jak se cítil, nejspíš by se sám sebe lekl! Teď jen jak se dostat do té zatracené sprchy a to co nejdřív, protože mu Stefan jistě měří čas… Blesklo mu nevesele hlavou, ale nakonec to nebylo zas tak moc těžké. Dokonce ze sebe zvládl servat i ty zatracené kalhoty, které rovnou zahodil, protože nejen, že na nich byly krvavé skvrny, ale hlavně už je na sebe znovu rvát nikdy nechtěl! Na to vážně neměl nervy! Takže nechal značkové džíny za několik set dolarů válet na podlaze a opatrně vklouzl do vzorně uklizené sprchy. Páni, ani nemohl uvěřit tomu, že tady se Stefanem realizovali celou tu příšernou terapii! Ale bylo to tak a on jen úpěnlivě doufal, že už to nikdy nebude třeba zopakovat. Podruhé by to totiž už nejspíš nevydržel!

Stefan nervózně poklepával prsty na opěrku pohovky a nejradši by se okamžitě vrátil ze salonu zpět do Damonova pokoje. Jeho bratr byl sám už skoro celou půlhodinu, kterou mu vyměřil, a to ho značně znepokojovalo. Zvlášť když celou dobu, co tu seděl, špicoval uši a zvuk sprchy umlkl už před hodnou chvílí. Co tam Damon sakra dělá? Není mu nic? Ach jo… Neměl ho tam nechávat bez dozoru! Co když se mu udělá zle? Nebo bude s něčím potřebovat pomoc? Byla to jen jeho vina, že na tom byl teď tak mizerně, takže by mu nejspíš měl být k ruce. A hlavně mu záleželo na tom, jak se cítí, takže… Počká ještě pět minut a pak půjde nahoru a zjistí, co a jak! Slíbil si v duchu a napjatě sledoval ručičku hodin, která se posouvala nějak neskutečně pomalu. Když tu se konečně ozvaly kroky na schodech a vzápětí se jeho bratr konečně objevil na prahu, takže si Stefan mohl úlevně oddychnout. „No konečně! Už jsem tě chtěl jít zkontrolovat.“ Přivítal bratra mírně vyčítavým pohledem, ale ten se jen ušklíbl. „Jen klid, bráško. Je mi fajn.“ Odvětil hrdě, a Stefan musel uznat, že nevypadá zas tak špatně. Sprcha mu nejspíš prospěla a čisté oblečení, které sice nebylo nijak oslnivé (odmítl se totiž rvát do dalších džín, takže zvolil pohodlné sportovní kalhoty a obyčejné černé tričko) mu pomáhaly vypadat normálně. Akorát unavená tvář a mírně nejistý krok napovídaly, že přeci jen není tak docela ve své kůži. „To je super, ale radši si sedni.“ Uvolnil mu Stefan místo vedle sebe na pohovce a když se na ní Damon s přehnanou opatrností usadil (prudké pohyby mu vážně nedělaly dobře!), podal mu broušenou skleničku burbonu, kterou mu nalil a která mu, jak doufal, zvedne náladu, jenže to se nestalo. Naopak stalo se něco, co Stefan nejspíš u Damona ještě nikdy nezažil, protože jeho bratr byl schopný v rekordním čase zlikvidovat jakýkoliv luxusnější (a když na to přišlo, i obyčejný!) alkohol v okruhu několika desítek metrů. Ale tentokrát na sklenku pohlédl velice váhavě a pak dokonce… Zavrtěl hlavou! „Ty to nechceš?“ Zajíkl se Stefan, protože takové chování mu u jeho sourozence skutečně vyrazilo dech, ale Damon mu tuhle nepravděpodobnou domněnku obratem potvrdil. „Promiň, ale ne. Při představě, že v dohledné době vypiju cokoliv dalšího, se mi dělá zle.“ Stěžoval si zarmouceně, protože panák by mu vážně bodnul, ale jeho žaludek s tím bohužel nesouhlasil. „Aha… No, jasně. Tak později.“ Pokrčil Stefan zaraženě rameny a sklenku odložil, jenže při pohledu na ni ho napadla velice důležitá věc, kterou potřeboval s bratrem probrat a která vlastně tak trochu souvisela s touhle nepředvídanou situací. „Hele, ale… Je ti jasné, že v dohledné době budeš muset něco vypít, že jo?“ Naznačil, že tím „něčím“ nemyslí, jen tak něco, ale krev a Damon jen nešťastně sklopil oči. „Hm…“ Zamumlal pak, po chvilce ticha a to Stefanovi nepřišlo zrovna jako dobré znamení. „No tak, nemůžeš teď jen tak začít abstinovat. To by celá tahle terapie k ničemu nebyla, protože jsme jen chtěli nějak potlačit tu tvou chorobnou žízeň a ne nastartovat tvoje vysychání.“ Pokračoval proto důrazně a opakoval tím přesně to, o čem Damon přemýšlel už nahoře v koupelně. „Já vím.“ Odvětil proto tiše, ale Stefan ho donutil, aby mu pohlédl do očí. „Myslím to vážně! Počínaje zítřkem, máš naordinovaný stejný jídelníček jako Elena, jasné? Pěkně budeš střídat lidskou a zvířecí krev a dáš si jí minimálně třikrát denně. A pokud ne, tak se naštvu a narvu ti jí do krku třeba násilím! Tak jako dnes…“ Pohrozil mu otevřeně, ale ve skutečnosti nečekal, že by k tomu někdy došlo. Jen bude muset na Damona dohlížet, to je celé. Rozhodně nechtěl, aby mu bratr začal chřadnout před očima. A když ho mohl hlídat, aby nepil krve moc, může ho hlídat i kvůli opačnému problému. A Damon mohl jen mlčky přikývnout, protože Stefan vypadal skutečně neoblomně, což se mu vůbec, ale vůbec nelíbilo!

 



2 reakce na FF: „Volba-část IV“-23.Kapitola

  1. Osteo napsal:

    Páni, vážně super.

  2. terulka napsal:

    Úžasný, těším se na další :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Zamilovat se do sebe - to je románek na celý život.“ Oscar Wilde