FF: „Volba-část IV“-3.Kapitola

Ahoj všem! Je tu neděle a s ní i další (už třetí) kapitolka mé povídky Volba IV. Doufám, že se vám bude líbit, že budete komentovat a že si ji užijete a pobavíte se u ní. Díky všem za to, že to čtete! Další kapitola zase ve středu! :-)

3.

„Kruci fix, kde mám zas tu kabelku!“ Prohledávala Elena nejméně po čtvrté svůj pokoj v penzionu a minutu od minuty byla nervóznější. Času měla sice ještě dost (ve škole měla být až na devátou a první maturitní zkouška jí čekala až v půl desáté), ale i tak měla pocit, že nic nestíhá. To Damon, na nedaleké posteli měl ještě půlnoc! Tedy… Rád by jí měl, ale Elenino lamentování a nadávání by probudilo i nahluchlého člověka, natož upíra.

„Myslím, že je přesně tam, kam sis jí včera večer položila.“ Zamumlal ospale a mávl rukou k nedaleké židli, na které kabelka pochopitelně byla. „Díky, bez tebe bych jí nenašla.“ Vrhla se po ní Elena, ale Damon jen znovu zavřel oči a otráveně zívl. „Ale našla, jen bys u toho ještě chvíli nadávala.“ „Promiň, jsem prostě nervózní, no.“ „Ale nebuď, zvládneš to, věř mi.“ „Jo, kéž by.“ Svezla se Elena odevzdaně na okraj postele a nejradši by vklouzla zátky pod deku a celý tenhle pitomý den prospala. Jenže to nešlo. „Bude to v pořádku, uvidíš.“ Použil Damon svůj nejpřesvědčivější tón a dokonce se dobrovolně posadil a něžně Elenu objal. „Chceš pusu pro štěstí?“ „Ano prosím!“ Věnovala mu statečný úsměv a on jí její přání rád a ihned vyplnil. Dlouze jí políbil na rty a pak ještě jednou krátce na čelo a byl čas vyrazit. Do Elenina pokoje totiž nahlédl Stefan a zdálo se, že je už také připravený. A taky značně nervózní. „Tak co, jdeme?“ Zamumlal roztržitě a Elena nejistě přikývla. „Zlom vaz, brácho.“ Dal si Damon záležet na tom, aby to znělo upřímně a Stefan nesoustředěně přikývl. „Díky.“ Ale jeho bratr si přesto neodpustil malé rýpnutí. „Nechceš taky pusu pro štěstí?“ Nabídl se s okouzlujícím úsměvem a zatímco Elena se upřímně rozesmála, Stefan měl chuť mu za tohle dobírání vlepit pořádný pohlavek.

„Ne, díky!“ Prskl uraženě, ale najednou už nebyl tak nervózní, vztek mu evidentně pomáhal a Damon ho dokázal vytočit velmi spolehlivě. A to ikdyž znovu nahodil vstřícný úsměv. „No, jak chceš, žádná pusa nebude. Tak naschle odpoledne.“  Řekl smířlivě, ale Stefan už neměl na další rozhovor náladu. „Nazdar!“ Rozloučil se tudíž odměřeně a odkráčel nakvašeně pryč. „Asi jsem ho naštval.“ Nahodil Damon kajícný obličej, ale Elena, které bylo jasné, že ten vztek Stefanovi nevydrží ani k autu mu jen se smíchem zamávala. Ti dva jí vždycky dokázali spolehlivě zvednout náladu. Tak snad to všechno dopadne dobře…

„Tak, slečno Gilbertová, jaké číslo jste si vylosovala?“ „Se..sedm.“ Pípla Elena nesměle a rozhodně si momentálně nepřipadala jako nebezpečná nadpřirozená predátorka, ale jako obyčejná vyjukaná maturantka. Seděla před celou maturitní komisí a třásla se strachy a nervozitou, jako snad ještě nikdy (a to už toho měla za sebou vážně hodně!). Sedm, co sakra může být v literatuře otázka číslo sedm? Přemýšlela horečně a ruka se jí trochu chvěla, když si od zkoušející profesorky brala obálku s příslušným číslem. Ale no tak, nebuď srab! Povzbuzovala se v duchu a s hlubokým uklidňujícím nádechem obálku otevřela. Tak copak tam máme… Sevřela v rukou papír s úřední hlavičkou a sklopila oči k textu. A překvapeně vydechla… Shakespeare?! Pane bože, vážně je na tom papíře napsáno „Doba a dílo Williama Shakespeara“? To je neskutečná klika! Miluje Shakespeara! Vždycky ho měla ráda! Jeho sonety a divadelní hry doslova zbožňovala! Bezděčně se jí vybavila výletní loď a představení, na které jí Damon před několika týdny vzal (nebo spíš ona jeho) a rty se jí zvlnily do spokojeného úsměvu. Tohle zvládne! Dokáže to! Pane bože, ona to dokáže!

„Slečno? Děje se něco?“ Ozval se hlas zkoušející a ona si uvědomila, že pořád ještě stojí jako solný sloup u obálek a přihlouple se usmívá. „Ne, ehm nic se nestalo.“ Vzpamatovala se honem, protože jí opravdu děsila představa, že by jí snad otázku odebrali, ale to se přirozeně nestalo. Proč taky. Spořádaně jí poslali na lavici u okna, kde se měla patnáct minut připravovat, ale ona to ani nepotřebovala. Měla to v kapse!

To Stefan byl na tom podstatně hůř. Pořád na něj ještě nepřišla řada, takže nervózně stepoval před matematickou třídou a spolu s několika dalšími nebožáky čekal, až ho zavolají dovnitř. A on tam tak zoufale nechtěl! Měl pocit, že ohledně geometrie má v hlavě parádní výkladní skříň a z toho mála co tam zbylo zase totální guláš. Bude rád, když jim tam narýsuje trojúhelník a nebude mít víc, než tři vrcholy! Sakra, proč jen dneska radši nezůstal doma? Mohl se hodit marod, nebo tak něco. Nebo si měl změnit předmět, stačilo by pár lidí ovlivnit a všechno mohlo být jinak, jenže na to už bylo bohužel pozdě. Na všechno bylo pozdě! Za chvíli na něj přijde řada a on to všechno zvorá! Ach jo…

Nutně se potřeboval nějak uklidnit a od někoho slyšet, že to bude v pořádku a že o nic nejde, ale bohužel neměl od koho. Studenti, kteří se s ním klepali tady venku na chodbě, vypadali, že by sami ocenili pár slov útěchy a navíc je znal pouze od vidění a všichni jeho přátelé byli buď někde ve školní budově u jiné zkoušky, nebo doma nad učením. Zbyl mu jen jediný člověk, kterému by mohl zavolat… A ten ho spíš vytočí, než uklidní, stejně jako dnes ráno! Ne, Damonovi rozhodně volat nebude! Není malý kluk, který by si utíkal stěžovat bráškovi, že jsou na něj ve škole zlí a že má strach ze zkoušení! Ikdyž… Najednou netoužil po ničem jiném, než si vyčistit hlavu od všech těch definic a konstrukčních úloh, které si tam během posledních dní horko těžko narval a tak téměř proti své vůli vylovil z kapsy sportovního saka mobilní telefon a vytočil Damonovo číslo. Zazvonilo to jen párkrát. „Ahoj, co se děje? Neříkej, že už máš po maturitě?“ Ozval se Damon nevěřícně a Stefan měl chuť na něj začít řvát, přesto, že bratr ho tentokrát vážně neprovokoval naschvál. Místo toho radši pevněji sevřel telefon a odstoupil od skupinky čekajících studentů. „Ne, nemám! Teprve čekám na geometrii!“ Zasyčel do mobilu a uvědomil si, že jeho hlas zní mírně hystericky. A Damon si to pochopitelně uvědomil taky. „Aha… No, to bude dobrý. Ale proč mi tedy voláš?“ Nějak nevěděl, co od něj Stefan očekává, ale rozhodně nepředpokládal, že je na tom bratr psychicky tak zle. Jenže byl! Ještě nedávno bojoval s původními upíry, čarodějnicemi i sám se sebou a všechno zvládl a teď mu bylo až špatně, když si představil, že za chvíli projde těmi otřískanými dveřmi do matematické učebny a komise po něm bude chtít nějaké geometrické nesmysly! „Damone, já to… Prostě nezvládnu! Vím to! Určitě si vytáhnu něco, co jsem v životě neviděl! A budu tam stát jako magor a všichni se na mě budou dívat a pak mě vykopnou a já to prostě nedám a to bude konec a pak…“ „Hele, hele brzdi, bráško. Jen klid.“ Došlo Damonovi, že to je s jeho sourozencem asi fakt docela vážné a okamžitě přešel do chlácholivého tónu. „Ty to přeci zvládneš. No tak o nic nejde…“ „Jak o nic nejde!“ Vyjekl hystericky Stefan a bylo mu jedno, že se po něm několik čekajících maturantů vyčítavě podívalo. Všechno mu bylo fuk! „Samozřejmě, že o něco jde! Co když si vytáhnu něco příšerně složitýho! Třeba skalární součin, nebo parametrické vyjádření roviny, nebo…Nebo tečnu hyperboly!“ „Kruci, Stefane mluv anglicky!“ „To bylo anglicky!“ „No, jo, jak myslíš… Hlavně se teď uklidni, ano? Určitě si vytáhneš něco hrozně jednoduchýho, třeba… Třeba… Obsah obdelníku!“ „Jo, jasně „a“ krát „b“, to ještě umím!“ „No vidíš, jak ti to jde.“ Snažil se ho Damon alespoň nějak povzbudit, protože o uklidňování panikařících maturantů toho věděl ještě míň, než o středoškolské geometrii, ale moc se mu to nevedlo. „Ale tohle tam určitě nebude! Ty to pořád nechápeš, já jsem fakt v háji!“ Zoufal si Stefan a pomalu mu začínalo docházet, že asi Damonovi vůbec volat neměl. Bratr se k němu sice choval naprosto příkladně a vážně se snažil ho uklidnit, ale ono to mělo spíš opačný účinek! Byl stále víc a víc přesvědčený o tom, že tu pitomou maturitu dneska prostě neudělá! Ne, neudělá to! Došlo mu jako na povel a ještě pevněji sevřel mobilní telefon. „Já tam prostě nejdu!“ Zamumlal zoufale a přitiskl se ke stěně chodby, jako by ho snad mohla zachránit. Ale Damon na to měl jiný názor. „Jak nejdeš?“ „Prostě nejdu, nepůjdu tam a nikdo mě k tomu nemůže donutit.“ „Ježíši, Stefana, neblbni! Musíš tam jít! Musíš odmaturovat, ať to máš z krku a můžeme všichni tři trochu popřemýšlet o budoucnosti. A pak to překvapení pro Elenu…“ Jenže ani Damonovo zmatené uklidňování, ani pomyšlení na Elenu Stefanovu hysterii nijak nezmírnilo. „Na překvapení i na budoucnost kašlu! Prostě tam nejdu a hotovo!“ Ani si neuvědomoval, jak pitomě to zní. Ale Damon si musel v duchu napočítat do deseti, aby na něj nezačal rovnou vztekle ječet. Tohle mu byl vážně čert dlužen! „Ale jdeš!“ Řekl jak nejklidněji dokázal, jenže tím nic nezměnil „Nejdu!“ „Stefane, neštvi mě! Jestli okamžitě nepůjdeš na tu zkoušku, přijedu tam a osobně tě před tu komisi dokopu!“ „Ne, já…“

„Stefan Salvatore!“ Ozvalo se v tu chvíli z pootevřených dveří učebny, ze kterých se právě vypotácel další potem zlitý student a Stefan naprázdno polkl. „Hej, co se děje?“ Dožadoval se Damon informací, protože mu bylo divné, že Stefan tak náhle zmlkl a přes šum v mobilu nic víc neslyšel, ale Stefanovi chvilku trvalo, než se vzpamatoval. „Volají mě…“ Pípl pak a Damon se zhluboka nadechl, aby se znovu uklidnil a zkusil to velmi opatrně. „Fajn, tak běž…“ Snažil se znít konejšivě, ale Stefan prudce zavrtěl hlavou. „Nejdu!“ „Ale no tak, za zkoušku nic nedáš.“ „Dám!“ „Stefane!“ To už znělo varovně a ve stejném okamžiku ze dveří vyhládl jeden ze zkoušejících. „Tak je tu pan Stefan Salvatore?“ „A…ano, tady jsem…“ Zakoktal Stefan zničeně a zkoušející se na něj vstřícně zašklebil. „No tak prosím, prosím. Čekáme jen na vás.“ Tohle už Damon slyšel, ale jelikož si snadno domyslel, co se tam děje a pořád si nebyl jistý, jestli se Stefan vzápětí neotočí a s křikem neuteče z budovy, musel ho povzbudit ještě víc. „Běž dovnitř a nech si hlasitý odposlech. Kdybys něco nevěděl, pomůžu ti!“ Zasyčel do telefonu a v duchu se musel smát nad tím, že on má dělat přítele na telefonu v otázkách z geometrie a ještě to sám navrhuje! Paráda! Ale Stefan se toho kupodivu chytil, jako tonoucí stébla a odhodlaně přikývl. „Tak fajn, ale buď tam, ano?“ Znělo to prosebně. „Jasně, bráško jsem tady. Tak do toho.“ A Stefan se do těch prokletých dveří skutečně vydal!

„Výborně, slečno Gilbertová. Báječně jste nám popsala Shakespearovy komedie i tragédie a jak se tak dívám, čas vaší maturitní zkoušky právě vypršel. Takže děkujeme a můžete jít. Výsledky zkoušky budou známy po obědě. Ale myslím, že vy se rozhodně nemusíte bát.“ Mrkla zkoušející profesorka na Elenu, která omámeně poděkovala a vypotácela se na chodbu. Pane bože, co to tam vlastně těch patnácti minut povídala? Nějak si to nebyla schopná přesně vybavit, ale zdálo se, že tím na komisi udělala dojem. Prý se nemusí bát… Co to asi znamená? Že by tu maturitu udělala? A navíc i na nějakou slušnou známku? Možné to je! Páni! Nemohla tomu ani uvěřit. Stála před třídou, ve které se potili další studenti, kteří byli na řadě po ní (a při odchodu jí nepříjemně propalovaly pohledem, protože nikdo nemá rád, když před ním maturuje někdo, kdo fakt umí!) a přihlouple se usmívala. Dokázala to!

„Eleno!“ Ozval se kousek od ní známý hlas a ona trochu zmateně odtrhla oči od zavřených dveří. „Caroline!“ Vyhrkla pak a vrhla se ke své kamarádce, která se na ní šťastně usmívala a táhla za sebou poněkud zaraženou Bonnie. „Tak co, jak jsi dopadla na literatuře?“ Zajímala se okamžitě Caroline a zvědavostí doslova nadskakovala. „Já myslím, že celkem dobře.“ Nechtěla se Elena předčasně chlubit. „A co ty na biologii?“ „Paráda!“ Rozzářila se Caroline a v očích ji zasvítily čertovské ohníčky. „Víš, co jsem si vytáhla?“ „Co?“ „Cévní soustavu člověka!“ Vyprskla smíchy a Elena se rozesmála s ní. „To kecáš!“ „Ne, fakt. Prý: Slečno, povězte nám něco o složení krve. A slečno, ukažte nám, kudy vede krční tepna.“ Chichotala se Caroline a Elena jí to štěstí docela přála. „Prý složení krve, no fajn a chcete to i s příchutí? A krční tepnu vám ukázat můžu, ale mnohem bezpečnější je krční žíla. Až jsem z toho dostala žízeň.“ Uzavřela se smíchem a zdálo se, že je s maturitou naprosto spokojená (a pak že je upírství na nic!). „To se ani nedivím. A co ty Bonnie? Jak dopadl zeměpis, bylo to…?“ Obrátila se Elena na druhou kamarádku, ale Caroline jí honem skočila do řeči a zatvářila se velmi soucitně. „Radši se ani neptej, doteď je z toho chudinka v šoku!“ „Nemohla jsem najít Grónsko…“ Odvětila pomalu Bonnie a zdálo se, že je vážně pořád ještě trochu mimo. Ale Caroline se jen chytla za hlavu. „Pro pána boha, nezačínej s tím zase! Opakuješ mi to už nejméně podvacáté! No co, tak jsi nenašla Grónsko, to je toho! Kdo příčetný by chtěl vůbec na mapě hledat Grónsko! Nikdo a nic tam nežije a každýmu je to místo úplně volný, tak nevyšiluj! Však oni tě za to nevyrazí!“ „Já vím, ale štve mě to!“ Povzdechla si Bonnie a Elena nahodila uklidňující tón. „Caroline má pravdu, za to tě určitě nevyhodí.“ Ale Bonnie jen zavrtěla hlavou, jako by je neposlouchala. „To ne, ale táta mě přerazí, když dostanu něco horšího, než dvojku! A to jsem se dokonce snažila si pomoct i vyhledávacím kouzlem! S knížkama to funguje a na mapě ne! Nejradši bych do toho kopla!“ Nebyla vůbec k utišení, ale nakonec jí přiměli alespoň k tomu, aby o kouzlení přestala mluvit tak moc nahlas. Lidé na chodbě se po nich docela otáčeli a nejspíš si mysleli, že jim z toho stresu přeskočilo.

„A co Stefan? Už něco víš?“ Změnila pak Caroline raději téma, ale Elena jen nešťastně zavrtěla hlavou. „Ještě ne, teď by měl být na té zatracené geometrii, chudáček. Tak hrozně se té zkoušky bál. Mám docela obavy, aby tam vůbec šel!“ Povzdechla si, a zkontrolovala telefon, jestli jí Stefan nenechal nějakou zprávu. Naštěstí ne (nebo možná spíš bohužel, protože to znamenalo, že je pořád ještě na zkoušce) a ona se rozhodla brnknout Damonovi a pochlubit se mu, že už má za sebou literaturu (a nejspíš docela dobře!). Jenže ouha! Damon měl obsazeno, takže byla zařazena jako druhý hovor a to se jí nelíbilo. „S kým se to kruci, zase vykecává!“ Odfrkla dotčeně, protože si představovala, že by měl Damon zvědavě čekat na její zavolání a soucítit s ní a ne se bavit s někým jiným, jenže vzápětí se měla dozvědět, jak se věci mají. V mobilu se totiž ozvalo pípnutí, oznamující, že Damon přepnul mezi hovory a pak jeho hlas, který ale nezněl nadšeně, ani zvědavě, ale doslova zoufale. „Proboha, neříkej, že chceš tak radit! Dva naráz fakt nezvládnu!“ „Radit? S čím radit?“ nechápala Elena a takové přivítání fakt nečekala, ale Damon jí to záhy osvětlil. „No přeci s maturitou! Literatura by mi sice šla jistě líp, než geometrie, ale i tak toho mám až nad hlavu!“ Stěžoval si a jí to konečně docvaklo. Geometrie? Kruci, Stefan má asi potíže!



5 reakce na FF: „Volba-část IV“-3.Kapitola

  1. terulka napsal:

    Parádní kapitolka je to fakt úžasný:) móc se těším na další..:)

  2. barča napsal:

    ale som sa nasmiala :D zaspomínať si na stresy z maturity dva dni pred ústnou skúškou na VŠ je fajn… :D veľmi dobrá kapitola, teším sa na ďalšiu :)

  3. Osteo napsal:

    Opravdu super :-)

  4. kristyn napsal:

    Jo tahle kapitola byla fakt super, hodně jsem se zasmála, jsem zvědavá jak to Stefan zvládne. :D

  5. elisa napsal:

    bezvadná kapitolka :) těšim se na další :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Láska vdaných žen je nejcennější na světě, manželé o tom ovšem nevědí.“ Oscar Wilde