FF: „Volba-část IV“-6.Kapitola

Tak a máme tu opět středu a s ní i další kapitolku mé povídky Volba IV. Takže opět hrozně moc děkuju za minulé komentáře a jsem rád, že se těšíte na to překvapení, ke kterému se v ději schyluje a doufám, že se vám bude i nadále má FF líbit. Takže ještě jednou dík za přečtení a komentujte! Další díl zase  neděli :-)

6.

 Příjemně hřejivé sluneční paprsky proklouzly nezataženým oknem do útulně zařízeného pokoje rodinného domku a dopadly přímo na Bonninu snědou, uvolněnou tvář, čímž jí donutily procitnou z velice příjemného snění. Páni, to už je vážně tolik hodin! Zamrkala překvapeně na digitální budík na okraji nočního stolku, ale pak jen vesele pokrčila rameny. Asi je, ale jí to mohlo být fuk! Její otec byl zase, kdo ví kde (jen jí včera krátce zavolal a pogratuloval ke složené maturitní zkoušce) a ona měla před sebou několik měsíců volna. Hurá! Mohla spát klidně až do oběda a chvilku si s tou myšlenkou dokonce pohrávala, jenže jí to dnes nemělo být dopřáno. Vzápětí se totiž ozval nepříjemný zvuk domovního zvonku a ona jen zvedla oči vsloup. Kruci, kdo to sem leze, takhle po ránu…! No jo, ráno už tak docela nebylo, spíš dopoledne, ale ani tak neměla náladu na nezvané návštěvy.

Jenže tahle byla velice neodbytná, protože zvonek se po chvilce ozval znovu a pak ještě jednou a Bonnie došlo, že teď už vážně znovu neusne! Otráveně vyklouzla z postele, sáhla po županu a vydala se ke dveřím, za kterými dokázala rozeznat jen jakousi tmavou mužskou siluetu. Jestli je to nějaký podomní prodavač, použije na něj nějaké hodně nepříjemné kouzlo! Brblala v duchu, ale prodavač by jí byl možná milejší, než ten, jehož hlas se vzápětí za dveřmi ozval. „Bonnie Bennettová, okamžitě přestaň předstírat, že nejsi doma! Slyším tě dýchat až sem, tak koukej ty dveře otevřít, protože já nemám zas tolik času!“ Ohlásil se Damon a okamžitě si v duchu připomněl, že na ní musí být milý. Jenže Bonnie na něj být milá rozhodně nechtěla! „Co tu chceš?“ Prskla vztekle, ale dveře skutečně otevřela, protože neměla náladu na vyřvávání skrz ně. „Tvou pomoc.“ Informoval jí Damon, když před ním stanula v plné kráse a ona se zarazila. „Mou… Co se stalo?!“ Zbystřila okamžitě, protože dle Damonova naléhavého výrazu si okamžitě představila nějaké katastrofické scénáře zahrnující hybridy, Klause nebo dokonce hrozící apokalypsu, ale on jí ihned uklidnil. „Ne, takovouhle pomoc nechci! Kouzla si nech na jindy, tohle je…soukromé.“ „Soukromé?“ Pozvedla Bonnie nechápavě obočí a Damon nervózně přešlápl. „Ano, já…“ zarazil se a přemýšlel, jak začít, jenže pak se rozhodl pro přímý „útok“. „Přišel jsem se zeptat, jestli bys se mnou dneska nešla na maturitní ples.“ Vychrlil tak rychle, že se obával, zda mu Bonnie, jako téměř obyčejná smrtelnice, vůbec rozuměla, ale nejspíš ano, protože nejdřív ztuhla a pak šokovaně vykulila oči. „Prosím?“ „No, na ples…“ „Tys…mě přišel pozvat na dnešní maturiťák?!“ Vyhrkla nevěřícně a on měl chuť se na místě propadnout do země. Kdyby ho tu tak někdo viděl! Ale co měl dělat? Nechtěl Elenu zklamat a nechtěl komplikovat celé to překvapení, co měli se Stefanem v plánu, a jelikož si vymýšlel nesmyslné lži, dopadl takhle. Dobře mu tak…!

Ale Bonnie nic nechápala a tak ho po chvilce ticha sjela pohledem od hlavy k patě a pak nakrčila nos. „Ty jsi opilý, nebo co?“ „Ne, nejsem!“ Bránil se vzpurně, ale hlavou mu blesklo, že pár skleniček něčeho ostřejšího by mu teď docela bodlo. „A jsi si naprosto jistý, že víš, s kým teď mluvíš? Nepokousalo tě zase někde něco? Nemáš halucinace?“ „Ne, slečno Bennettová, halucinace opravdu nemám, ale dík za optání!“ Odvětil kysela a měl chuť jí pořádně od plic vynadat, jenže to bohužel nemohl. „Aha, takže to myslíš celé naprosto vážně, ano?“ „Jistě! Takže… Co bude s tím plesem?“ „Hm, počkej, budu přemýšlet…“ Zatvářila se Bonnie na oko velice zamyšleně, ale pak se jízlivě usmála. „Už to mám. Ne, nechci s tebou jít, promiň. Měj se.“ Měla v plánu přibouchnut mu dveře před nosem, protože vážně nechápala, co blbne, ale Damon se nemínil tak snadno vzdát. „Počkej!“ „Na co? Máš pro mě ještě kytku a bonboniéru?“ „Ne, ale… Vážně potřebuju pomoc!“ To už znělo téměř zoufale a Bonnie tedy dveře znovu otevřela. „Co to do tebe vjelo? Proč to vůbec chceš?“ Zkusila to trochu víc po dobrém, ale Damon hbitě zavrtěl hlavou. „To ti nemůžu říct. Je to překvapení.“ „Pro koho?“ „Pro Elenu…“ „Hodláš svou přítelkyni překvapit tím, že nepůjdeš na ples s ní, ale se mnou?“ Nechápala Bonnie jeho myšlenkové pochody, a on jen tiše zaúpěl. „Ale ne! Ona jde se Stefanem!“ „A to chceš, aby žárlila nebo, co? Pořád to nechápu!“ „Ach jo…“ nadechl se zhluboka, aby se uklidnil a rozhodl se na to jít pomalu, detailně a přeci jen něco málo prozradit. „Ne, jde o to, že já a Stefan máme pro Elenu překvapení. A to překvapení vyžaduje, aby šla na ples s ním. Jenže ona nechtěla jít vůbec, protože nechtěla, abych já musel jít sám. A tak jsem jí řekl, jdu s tebou. Chápeš?“ „Ehm…Ne.“ „Ale no tak, Bonnie! To přeci není tak těžký!“ „No jo dobře, tohle chápu, ale nechápu, proč jsi říkal, že jdeš se mnou.“ „Protože jsem idiot a nic jinýho mě nenapadlo!“ „Hm, aha… No o tom se s tebou přít nebudu, ale o jaké překvapení jde?“ Zvítězila u Bonnie zvědavost, jenže Damon jen mávl rukou. „To je dlouhá historie!“ „Vzhledem k tomu, že ty jsi nesmrtelný a já mám prázdniny, tak můžeš klidně povídat. Času máme fůru.“ Nehodlala to Bonnie vzdát tak snadno a Damonovi docvaklo, že jí prostě bude muset říct pravdu. „No dobře!“ Odfrkl popuzeně a pro jistotu se naklonil tak blízko k Bonnině uchu, jak mu absence pozvání do jejího domu dovolovala. Šeptem jí nastínil, oč jde a ona překvapeně ucouvla. „Cože?“ „Slyšelas…“ „To jako vážně?“ „Naprosto!“ Ujistil jí hrdě, protože byl pyšný na to, že tohle všechno byl jeho nápad a Bonniina tvář se rozzářila nadšením. „Páni! Nemůžu tomu ani uvěřit? A tobě to nevadí?“ Zaváhala nepatrně, jenže Damon se jen samolibě usmál. „Já to vymyslel!“ „No…Tak to tedy klobouk dolů. Myslím, že jsi na mě udělal dojem.“ Pokývala vážně hlavou a on ucítil svou šanci. „A myslíš, že bych za ten dojem mohl získat nějakou odměnu?“ Nadhodil opatrně a Bonnie obezřetně pozvedla obočí. „Jde o to, jakou odměnu máš na mysli.“ „No já nevím, například… Doprovod na ten ples?“ Mrkl na ní, ale Bonnie si jen povzdechla. „Ach, ten ples…“ „No tak, je to jen jeden večer, čarodějko. Pochop, je důležité, aby Elena nevycítila, že se něco děje příliš brzy. Pak by to nebylo takové překvapení.“ Snažil se na to jít přes city a dokonce připojil i prosebný úsměv, ale vyhráno pořád ještě neměl. „Myslím, že by to bylo překvapení i tak, ale já to chápu. Fakt jo. A nejde o to, že bych s tebou tak moc nechtěla jít. No tedy… Věř mi, že dvakrát netoužím prožít nejdůležitější ples v mém dosavadním životě zrovna s tebou, ale už jsem pro Elenu obětovala i víc, takže v tom by problém nebyl. Jde o to, že…“ „Že co?“ „Už jsem to slíbila někomu jinému.“ Vyklopila konečně pravdu a Damon se zarazil. S tímhle skutečně nepočítal, ikdyž… to bylo vlastně pochopitelné. Ples se konal už dnes večer a Bonnie byla až moc hezká na to, aby už dávno neměla na kontě nejméně tunu nabídek na doprovod. Mělo mu to dojít… Sakra!

„Fakt mě to mrzí…“ Dodala ještě upřímně, ale on byl ochotný k čemukoliv, aby to dnes večer Eleně a Stefanovi nepokazil. „A komu jsi to slíbila?“ Vyhrkl a Bonnie došlo, že nemá smysl to před ním tajit, ikdyž to mělo být taky tak trochu překvapení. „Jeremymu.“ Pípla a Damon na ní vykulil oči. „Jeremymu? To jako mladému Gilbertovi?“ „Ne asi, kolik myslích že znám kluků s tímhle jménem? Ovem že Gilbertovi!“ „Já myslel…že jste se rozešli.“ „Vždyť jo. Teda…tak nějak. Ale za tu dobu, co jste byli ty a Elena a pak i Stefan pryč se pár věcí změnilo.“ „Takže spolu zase chodíte?“ „Ne…Ne tak…docela. Prostě mě pozval a já řekla ano. Nic víc.“ Najednou se jí o tom nechtělo mluvit. Vlastně ani sama nevěděla, jak to teď mezi ní a Jeremym je, ale na ples s ním se fakt těšila. „No, ale pokud spolu nechodíte… Tak pochopí, když mu dáš košem, ne?“ Zkusil to Damon, ale její náhle zlostný výraz ho zarazil. „Nebo ne.“ Dodal tudíž šeptem, a vypadal tak zoufale, že Bonnie ho bylo až líto. „Vlastně bych to možná…mohla zkusit.“ Povzdechla si odevzdaně a přesto, že jít na ples místo s Jeremym s Damonem jí ani trochu netěšilo, byla ochotná to pro Elenu a Stefana udělat. Ale rozhodně neměla chuť si to kvůli tomu rozházet s Jeremym, takže… „Tedy pod podmínkou, že smím Jeremymu prozradit, proč mu vlastně tím košem dávám.“ Zchladila Damonovo počínající nadšení, a maličko mu tak pokazila radost. Jenže co mohl dělat? Hádat se s Bonnie nemělo smysl a přesto, že doufal, že nikdo kromě něj a Stefana nebude o překvapení dopředu vědět, byla tohle jeho jediná šance. „Tak fajn, řekni mu to, pokud chceš, ale nikomu dalšímu! A hlavně ne Caroline!“ Zdůraznil bez jakékoliv stopy humoru a doufal, že ho v tomhle Bonnie poslechne. Už dávno totiž věděl, že jejich místní upíří bárbí má podivnou schopnost vyžvanit i to, co neví a nejspíš tak byla jediným upírem na světě, kterému se po přeměně, kromě jiného, zesílila i ukecanost! Ale Bonnie svou kamarádku pochopitelně znala, takže jen krátce přikývla a dokonce se jí podařilo i usmát. „Fajn, takže jsme dohodnutí. S Jeremym to vyřídím a půjdu s tebou.“ „Výborně!“ „Ale budeš se chovat, jako člověk, jasné?“ „Jenže já nejsem člověk, zlato.“ Mrkl na ní bezelstně, ale Bonnie neměla náladu na jeho vtípky. „Jo, to nejsi, ale víš jak to myslím?!“ „Vždyť já vím. Budu ukázkový doprovod, neboj. A Díky.“ „Neděkuj a hlavně nezapomeň, že to mám u tebe. A já si to vyberu, to si piš! Vyzvedni mě kolem sedmé, ano?“ Jasně, v sedm jsem tady. A Bonnie…“ Nahodil co nejupřimnější výraz. „Vážně díky!“ „Nemáš zač.“ Povzdechla si Bonnie a unaveně zavřela dveře. Čekal jí dlouhý den plný příprav na ples a pak… No, to se uvidí. Snad se bude Damon chovat slušně!

A ten to měl rozhodně v plánu, protože nechtěl nic zkazit a hlavně mu spadl kámen ze srdce, protože se setkání s Bonnie tak trochu bál. Vlastně spíš čekal, že skončí s pekelnou bolestí hlavy, kterou mu uměla svými kouzly velmi snadno přivodit (a s oblibou tohoto umění využívala), než že se mu jí podaří v klidu přesvědčit, ale podařilo. Ani to nemohlo dopadnout líp! Akorát… ho trochu znepokojovalo to, jak se momentálně cítil. Kromě nadšení ho totiž pomalu, ale jistě začínalo otravovat ještě něco dalšího. Žízeň… Kruci, už zas!? Jak dlouho už s tím bojuje? Copak to nikdy neskončí? Celou dobu, co s Bonnie mluvil, ho šumění její krve neuvěřitelně rozptylovalo a to bylo vážně otravné. Nebyl zvyklý na něco takového. Nikdy dřív mu nedělalo nejmenší problémy být v blízkosti obyčejných lidí a vůni a šumění životadárné tekutiny v jejich žilách dokázal celkem snadno ignorovat, ale v poslední době mu to šlo čím dál tím hůř… A to bylo nepříjemné a hlavně neplánované! Původně totiž doufal, že se jeho apetit vrátí do normálu mnohem dříve, ale ten se k tomu bohužel nějak neměl a proto ten otravný pocit žízně, který ho neúnavně pronásledoval. A přitom dnes svou denní dávku krve již vyčerpal! No tedy, dávku krve, která mu dřív bohatě stačila, ale teď… Teď nic! Okřikl se v duchu a bez dalších průtahů vyrazil zpět ke svému autu. Není to tak hrozné a vydržet se to rozhodně dá, což znamená, že mu to zase brzy stačit bude. Takový byl plán a on se ho hodlal držet. Takže…tak! Utnul rázně své neveselé přemítání nad vlastním stavem a sáhl do kapsy pro telefon, který mu oznámil, že má jednu nepřečtenou zprávu. Ale, Elena ho shání… Přečetl si krátký vzkaz a hned měl lepší náladu. Prý potřebuje poradit ohledně šatů na večer a nikdo jiný na ní nemá čas. No, on jí poradí vážně rád. Alespoň přijde na jiné myšlenky… Na nějaké, které se netýkají krve, například!

„Já nevím, které myslíš, že jsou lepší? Tyhle, nebo ty předtím?“ Povzdechla si Elena o několik hodin později, a pečlivě hodnotila svůj odraz v rozměrném nástěnném zrcadle. Měla na sobě v pořadí již nejméně čtvrté plesové šaty, které se jí tak nějak naskládaly v kufrech během nedávné dovolené v Evropě a ona si pořád nemohla vybrat ty nejvhodnější na dnešní večer. Všechny byly krásné, slušivé i luxusní a ona ve všech vypadala dobře, jenže vzít si prostě mohla jen jedny!  A jelikož nebyla jediná, kdo se chystal na ples a žádná z jejích kamarádek kvůli přípravám neměla čas jí s výběrem poradit, požádala Damona, aby jí pomohl. Jenže to asi nebyl nejšťastnější nápad. „Já nevím, ve všech vypadáš úžasně, miláčku.“ Dočkala se od něj totiž stejné odpovědi, jako u všech předchozích rób a to jí opravdu příliš nepomohlo! „Díky, ale já si potřebuju vybrat jen jedny, takže které se ti líbí víc?“ Zdůraznila poslední slova a tázavě se k němu otočila. „Na tobě se mi líbí všechny.“ Pokrčil však Damon rameny a pohodlněji se usadil na Elenině posteli, odkud měl na soukromou módní přehlídku nejlepší výhled. „No vážně!“ Dodal bezelstně, když spatřil její zoufalý výraz a bezmyšlenkovitě sáhl pro další čokoládový bonbon z rozměrné bonboniéry, kterou tu našel a která se mu momentálně velice hodila (přeci jen samotné vybírání šatů jeho myšlenky od krve tak zcela neodvedlo, jak doufal). „Díky.“ Odvětila Elena kysela a znovu se pozorně zadívala do zrcadla. „Myslím, že tyhle si brát nebude.“ Rozhodla nakonec a nejistě si šaty prohlížela. „Proč ne?“ Zajímal se Damon, ale ve skutečnosti ho mnohem víc zaujal další bonbon, protože Elena mu vážně připadala nádherná ve všem, co si oblékla. Pokud chtěla kritický pohled, měla si holt pozvat někoho jiného. „Protože jsou moc…“ Zaváhala Elena a sklopila oči k odvážnému rozparku, který končil málem až v úrovni jejího pasu. „…rozstřižené.“ Nepodařilo se jí vymyslet adekvátnější označení a čekala, co Damon na to. Jenže se dočkala, jen nesoustředěného: „Jak myslíš, lásko.“ Což se jí celkem dotklo! Neměla ráda, když jí někdo z jejích nejbližších ignoroval. „Jestli tě ta bonboniéra, zajímá víc, než já, stačí říct!“ Odfrkla dotčeně a Damon k ní tázavě zvedl oči. „Cože?“ „Nic, jen že těm bonbonům věnuješ mnohem větší pozornost, než mě!“ „Ale to…není pravda.“ Bránil se upřímně, ikdyž to možná tak trochu pravda byla, ale Elena jen mávla rukou. „Nech to být.“

Najednou se jí nechtělo s Damonem hádat. Asi byla nervózní z toho plesu, proto na něj tak vyjela, ale při pohledu na jeho provinilou tvář jí vztek velice rychle přešel. „A jen tak mimochodem. Neříkal jsi, že se čokolády už… Kolik to bylo? Třicet let? …ani nedotkneš?“  Připomněla mu rozverně jejich ne až tak dávné a ne až tak nevinné hraní a on s úlevným úsměvem pokrčil rameny. „Změnil jsem názor.“ „Ale nepovídej… To bychom si mohli někdy zopakovat to… Víš co?“ Zavrněla a svezla se vedle něj na rozestlané lůžko. „Nevím, připomeň mi to…“ Mrkl na ní a ona to ráda udělala prostřednictvím velmi vášnivého polibku. „Hm…myslím, že už si vzpomínám.“ Zasnil se, když polibek přerušila a téměř proti své vůli (podkopané dalším nepříjemným bodnutím žízně) znovu zatápal v bonboniéře. Jenže Eleny se to opět trochu dotklo. Měl by se kruci věnovat jí! Líbají se spolu, ne?

„Skoro bych řekla, že raději vzpomínáš na tu čokoládu, než na to ostatní.“ Neodpustila si tudíž nepatrné rýpnutí a on ruku honem stáhl. „Promiň. Samozřejmě, že ne. Ty jsi tisíckrát lepší, než ta nejúžasnější čokoláda na světě. To jsem ti… přeci už říkal, ne? A pořád to platí.“ Snažil se trochu překotně a zmateně změnit téma, ale Elena na něj zkoumavě pohlédla. „Co je to s tebou?“ Vypadlo z ní pak a on jen překvapeně zamrkal. „Nic, co by mělo být?“ „Nevím, zdáš se mi…“ „Co?“ „Tak trochu mimo. Občas.“ Dodala a zastyděla se za to, že to vážně říká nahlas, ale faktem bylo, že jí Damon v poslední době opravdu přišel občas kapku… Roztěkaný. A to on pochopitelně také byl, ale nechtěl, aby se Elena dozvěděla proč. Stefan měl nedávno pravdu, ona by s jeho omezováním krve rozhodně nesouhlasila. A ikdyž o nic nešlo… Bude lepší, když jí to teď vymluví. Rychle vymluví!

„Mimo? Nejsem mimo, jsem naprosto a absolutně tady.“ Plácl tudíž o něco rychleji, než měl původně v plánu, ale Elena mu na to nejspíš skočila. „Fajn.“ Odvětila rychle, šťastná, že to může hodit za hlavu, protože se jí opravdu asi jen něco zdálo a pak naposledy zaváhala. „Jen.. Kdyby se něco dělo, řekl bys mi to, viď?“ „Samozřejmě, lásko. Ale ne, všechno je…perfektní.“ Věnoval jí co nejpřesvědčivější úsměv a ona mu ho váhavě oplatila. Nejspíš si vážně jen něco namlouvá…



Jedna reakce na FF: „Volba-část IV“-6.Kapitola

  1. terulka napsal:

    Úžasná kapitola:) Už nenapínej s tím překvapením:D, doufám že už brzo bude :D DDD…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Proti hluposti se bojovat musí, ale vyhrát se nedá!“ Jan Werich