FF: „Volba-část IV“-7.Kapitola

Zdravím všechny své čtenáře a jelikož je neděla přináším vám další kapitolku povídky Volba. Doufám, že se vám bude líbit, že budete komentovat a užijete si ji. Další díl zase ve středu! :-)

7.

„Neviděl jsi mou kravatu?“ Lamentoval Stefan, zatímco pobíhal po penzionu a marně se snažil chybějící kus plesové garderoby nalézt, a Damon se jeho stupňující se nervozitou nepokrytě bavil. „Promiň, ale neviděl.“ Pokrčil rameny a se stěží potlačovaným smíchem se dál věnoval upravování svého zbrusu nového obleku. „Opravdu ne?“ Docházely Stefanovi nápady, kde by ta zatracená kravata mohla být a Damon jen protočil oči. „Fakt ne, bráško. Chápu, že je to tragické, ale neviděl!“ Zopakoval s povzdechem a popravdě řečeno nějak nechápal, proč hledá jeho sourozenec svou kravatu zrovna u něj v pokoji, ale raději se na to neptal.

Stefan totiž vypadal, že za chvíli propadne panice a tak se rozhodl být dnes večer hodný bratr, který ho způsobně podpoří. Rýpání a popichování odložil na zítřek, pokud tedy dnes večer vyjde to, kvůli čemu byl Stefan tak nervózní, protože ples to vážně nebyl. „Jen klid, všechno bude OK.“ Poplácal bratra po rameni a vydal se ke své vlastní skříni. „Jestli jí vážně nemáš, půjčím ti nějakou svou.“ Nabídl mu svou početnou, a jindy velice střeženou kolekci motýlků a kravat a Stefan se rozzářil, jako pětileté dítě před výlohou hračkářství. „Vážně si můžu nějakou půjčit?“ Vyhrkl a Damon měl co dělat, aby se nerozesmál. Ještě nedávno (během bojů s původními a hybridy například) by ho ani ve snu nenapadlo, že budou někdy se Stefanem řešit zrovna půjčování kravat, ale vlastně byl docela rád, že tomu tak je. „No jasně. Musíš přeci večer vypadat skvěle.“ Zamrkal spiklenecky a Stefanovi okamžitě došlo, že tím „večer“ opravdu nemyslí na maturitním plese, ale během toho, co mělo následovat po něm. A jeho nervozita se ještě prohloubila. „Možná bysme to…mohli odložit?“ Pípnul potom s nadějí v hlase, ale Damon se zatvářil tak zaskočeně, že od té myšlenky raději okamžitě upustil. „Ale já myslel, že se ti ten nápad líbí?“ „Vždyť jo, líbí se mi moc, jen… Jsem asi trochu nervózní, no.“ Zahrál to do autu a jeho starší bratr si nepokrytě oddychl. Už si vážně myslel, že z toho chce Stefan potupně vycouvat, ale naštěstí ne. „Nebuď, bude to super, uvidíš.“ Pokoušel se ho povzbudit, ale ve skutečnosti byl tak trochu rád, že není na jeho místě. A Stefan to na něm pochopitelně poznal. „Jo, to se ti to mluví, ty u toho nebudeš, akorát slízneš smetanu. Ale co já? Já to mám všechno oddřít a přitom ani nevím, jestli to tak bude Elena chtít.“ „Ale to víš, že bude. Jen na ní musíš jít opatrně, nic víc. Zapoj svůj smysl pro romantiku a všechno dobře dopadne.“ „Snad máš pravdu…“ Povzdechl si Stefan a konečně si vybral z bratrovy sbírky jednu velice drahou, hedvábnou kravatu. „No vidíš, takhle ti bude slušet.“ Pochválil mu Damon jeho volbu, ale pak nepatrně zaváhal. „A to… No víš co…, to hlavní na to překvaení. To jsi vyzvednul, viď.“ „Jasně, neboj.“ Poklepal si Stefan s úsměvem na kapsu u saka a v duchu si povzdechl nad Damonovou nepozorností. Přeci mu říkal, že pro to byl ve městě, ale to ho bratr nejspíš zase nevnímal. Ostatně jako celkem často v poslední době, kdy mu připadal věčně duchem nepřítomný. Doteď na to kvůli maturitě neměl čas, ale co nejdřív měl v plánu si o tom s Damonem promluvit. Nejspíš o nic nešlo, ale pro jistotu to s ním probere. No, ale dnes ne. Dnes si užije ples a pak… Ne, na to radši myslet nechtěl (mohl by ztratit odvahu), takže nejdřív ten maturiťák…

„A já mám nejvyšší čas vyrazit pro svůj doprovod!“ Přerušil ho navíc Damon s pohledem upřeným na luxusní náramkové hodinky a Stefan se jen ušklíbl. „Stejně pořád nechápu, jak se ti podařilo k tomu Bonnie ukecat.“ „Tomu se říká kouzlo osobnosti, bratře.“ Popíchl ho Damon, ale Stefan jen zvedl oči vsloup a dál zápasil s vázáním kravaty. „No jasně, tomu tak věřím. Bonnie byla z tvé osobnosti vždycky spíš na prášky, než že by jí nějak okouzlovala.“ „Jen mě nepodceňuj a radši mi řekni, jak vypadám.“ Změnil Damon raději téma, protože se mu nechtělo sáhodlouze vysvětlovat, jakým způsobem musel Bonnie přesvědčovat a kdo všechno tak nyní už ví, o překvapení pro Elenu a jeho bratr se rozhodl to respektovat. Popravdě řečeno o podrobný popis ukecávání Bonnie ani moc nestál, až moc dobře totiž věděl, jak umí být takhle malá čarodějka tvrdohlavá. Raději tedy sjel Damona pohledem od hlavy k patě a chvilku přemýšlel, co by mu na jeho oblečení asi tak mohl zkritizovat. Bohužel nic moc nenašel a tak se rozhodl dát si s rýpáním také pauzu a uznale pokýval hlavou. „Já myslím, že velice dobře. Ten oblek ti vážně sekne.“ „Díky.“ Odvětil Damon trochu zaskočeně, protože od Stefana čekal spíš nějakou ironickou poznámku, protože kritizování (a zvláště jeho osoby) byl bratrův velmi oblíbený sport, ale rozhodně nemohl říct, že by ho pochvala nepotěšila. „Ty taky nevypadáš nejhůř, akorát…“ Odmlčel se a oči mu v hrůze zabloudily k jeho značkové kravatě, kterou se Stefanovi zatím dařilo spíše úspěšně mačkat a šmodrchat, než správně vázat a rozhodl se mu s tím pro jistotu pomoci. „Ach jo, to je, kravata od Fariniho, proboha! Opatrně s tím! Ukaž, udělám to.“ Bez váhání vztáhl ruce ke své vzácné kravatě a co nejrychleji uvolnil bratrův značně nepovedený uzel. „Díky, nějak mi to…“ „Nejde, to vidím.“ Dokončil za něj s povzdechem větu a opatrně uhlazoval pomačkané hedvábí. „Tak a je to…“ Byl po chvilce konečně jakž takž spokojen a zvedl oči ke Stefanově tváři, jenže bratr se na něj díval tak nějak…zvláštně. „Co je?“ „Nic.“ Pokrčil Stefan rameny, ale pak si trochu nervózně odkašlal. „Jen… Mám za sebou už docela dost maturitních i vysokoškolských plesů, ale tys… U toho nikdy nebyl, víš.“ Znělo to trochu smutně a Damon nějak nevěděl, co na to říct, takže se jen pousmál a raději předstíral, že ten uzel na kravatě je přeci jen třeba ještě trochu doupravit. Jenže Stefan ještě neskončil. „Všichni moji spolužáci, tam vždycky měli celé rodiny i široké příbuzenstvo a já… Nikdy nikoho.“ Dodal tiše, a donutil Damona, aby mu znovu pohlédl do očí. „Nikdy jsem neměl po ruce bratra, co by mi pomohl uvázat kravatu, nebo mi třeba řekl, že je na mě hrdý, nebo…No, prostě udělal něco, co starší bratři v takových situacích dělávají. Takže… Jsem rád, že tu dneska jsi.“ Dokončil s nervózním úsměvem a přesto, že nechtěl, aby to znělo až moc sentimentálně, přál si, aby tohle Damon věděl. Skutečně to pro něj dost znamenalo a jeho bratr to na něm pochopitelně poznal, takže jen vážně přikývl. „To víš, že tu jsem…“ Odvětil jemně a najednou měl pocit, že by měl dodat ještě něco… A on náhle přesně věděl co! „A doufám, že už tu budu napořád.“ Odhodlal se konečně nahlas vyslovit to, co zatím se Stefanem ani s Elenou moc neřešili, ale všichni s tím tak nějak do budoucny počítali. A jemu dnešek přišel na takovéhle potvrzení celkem vhodný. Zvlášť s ohledem na to večerní překvapení, které se ale rozhodl pro jistotu už znovu nepřipomínat, aby tenhle krásný sourozenecký moment mezi ním a Stefanem zbytečně neničil další dávkou nervozity. Vlastně… By ho mohl ještě prodloužit, napadlo ho a nadechl se k další větě: „A samozřejmě jsem…“ Měl v plánu říct: „na tebe hrdý.“ Ale bohužel bratrská chvilka skončila, protože se ozvalo pípnutí jeho mobilního telefonu a jemu bylo jasné, že to bude Bonnie. Nejspíš nevěří, že jí vyzvedne včas. No, holt si to budou muset s bráškou doříct někdy jindy.

Jenže Stefan byl na tu poslední větu zvědavý, protože od Damona dnes nečekal ani tu předešlou, takže jen povytáhl obočí. „A samozřejmě jsi co?“ Zopakoval po něm zvědavě, ale Damon jen mávl rukou „A samozřejmě jsem se s tebou zakecal a zapomněl na čas. To je určitě Bonnie, má strach, že jí nechám doma. Takže… Už musím jít. Sejdeme se na plese a pozdravuj ode mě Elenu, až se u sebe v pokoji přestane šlechtit.“ Změnil honem téma, a doufal, že to kvapné utnutí nebylo moc podezřelé, ale i když bylo Stefan jen mírně zmateně přikývl. „Jasně, hlavně přijďte s Bonnie včas. Jako Bennettová je první v abecedě na přebírání maturitního vysvědčení a bylo by trapné, kdyby přišla pozdě.“ „Jo to by bylo, a kdybych to ještě k tomu zavinil já, nejspíš bys měl už navždy za bratra ropuchu, nebo něco podobně odporného v co by mě ve vzteku proměnila. Takže zatím.“ Vrátil se Damon rád k žertování a s chvatným mávnutím vyrazil na chodbu.

„Jo, ropucha by mi těžko půjčila kravatu.“ Zasmál se pro sebe Stefan a zkušeným okem si prohlížel zapůjčený kousek garderoby. Hm, vážně nebyla špatná… Ale pohled na hodiny mu její obdivování zatrhl, protože byl už vážně nejvyšší čas vyrazit. Nechtěli přeci přijít pozdě, takže Stefan ještě provedl poslední zběžnou kontrolu obsahu svých kapes a když zjistil, že má skutečně všechno (ano, dokonce i „to“ o čem se zmiňoval Damon) vydal se směrem k Elenině pokoji. „Eleno? Miláčku, jsi hotová?“ Zavolal pak, když k nim dorazil (přišlo mu nevhodné tam jen tak vrazit, přesto, že Elena ho musela slyšet přijít) a zevnitř se ozvalo trochu nervózní přisvědčení. „Jsem, můžeš dál.“ Pípla Elena a Stefan si povzdychl. Doufal, že už raději rovnou vyrazí, opravdu už neměli moc času. „Ale už bychom měli…“ začal tudíž a nahlédl do pokoje, jenže pak oněměl úžasem, protože to, co uvnitř spatřil skutečně nečekal. Popravdě řečeno se nikdy moc nezajímal o to, co přesně měla jeho vyvolená v těch všech skříních, které si tady do svého pokoje prosadila nastěhovat a taky moc dobře věděl, že ještě nějakou dobu po jejich společném návratu sem do Mystic Falls přicházeli kurýrní službou z různých částí Evropy další věci a zavazadla, co Damon s Elenou neměli chuť vláčet s sebou, ale tohle? Ne, tohle vážně nečekal… „Já vím, že už bychom měli jít, ale já od tebe potřebuju slyšet, jestli v tomhle můžu, nebo nemůžu mezi lidi.“ Začala nejistě Elena a pak s rostoucí panikou pohlédla na Stefanovu vyjevenou tvář. „A podle toho výrazu bych řekla, že spíš asi…ne.“ Dokončila tiše a už už přemýšlela, které jiné šaty si obleče a jak dlouho jí to bude trvat, ale Stefan se naštěstí vzpamatoval a prudce zavrtěl hlavou. „Ale ne! Tedy…Ano! Jasně, že v tom můžeš mezi lidi, protože vypadáš…“ „Směšně?“ Navrhla mírně zmatená rozpory mezi tím, co říkal a jak šokovaně se tvářil, ale on řekl něco jiného… „Úchvatně.“ Dodal a jí spadl kámen ze srdce. Damon sice říkal, že tyhle šaty jsou skvělé a rozhodně se hodí i na malý maturitní ples v jižanském zapadákově, ale ona znala jeho mírně megalomanský vkus a tak chtěla slyšet ještě skromnější názor od Stefana. Ale pokud i jemu připadala v těhlech šatech úchvatná, pak bylo asi všechno v pořádku. „Kde jsi prosím tě takovouhle róbu vzala?“ Přerušil navíc Stefan její úvahy a ona se trochu začervenala. „Damon mi jí koupil.“ „No…To je celý on.“ Přikývl chápavě Stefan, ale přesto se na Elenu nemohl vynadívat. Byla tak nádherná!

„Tedy… Koupil mi ji na maškarní ples ve Vídni.“ Upřesnila Elena nervózně, zatímco si jí velmi pozorně prohlížel a on konečně pochopil, proč je na jejích šatech i doplňcích tolikrát použit motiv pavích per. Tedy, ne, že by na tom bylo něco špatného, to vůbec ne, jen to bylo na běžnou plesovou róbu trochu neobvyklé. Ale Elena vypadala v té široké nabírané sukni a zdobeném korzetu tak dokonale, že neobvyklost mu rozhodně nevadila. „Vážně ti to moc sluší.“ Ujistil jí upřímně a ona se na něj zářivě usmála. Ale pak přeci jen ještě naposledy zaváhala. „A není to moc..“ „Co?“ „Těsné, přeplácané a…“ Sklopila oči k vyztužené sukni, které se jí už ve Vídni natrápila víc, než dost a zhluboka se nadechla. „…předimenzované?“ Dokončila větu, ale Stefan rozhodně zavrtěl hlavou. „Ne, je to naprosto perfektní. Opravdu, lásko. Ale teď už bychom měli vážně jít.“ Mrkl nenápadně směrem k nástěnným hodinám a Elena honem sebrala ze stolu kabelku a trochu rozechvěle přikývla. „Jasně, jdeme na to.“

„Vidíš, říkala jsem ti to! Všichni už jsou dávno tady!“ Prskala Bonnie, zatímco se pokoušela co nejelegantněji vystoupit z Damonova auta, což bylo s její dole rozšířenou plesovou róbou celkem složité, ale její doprovod jen mávl rukou. „Všichni tu rozhodně ještě nejsou. Do začátku plesu zbývá ještě deset minut, takže jsi panikařila úplně zbytečně!“ „Nepanikařila bych vůbec, kdybys mě přijel vyzvednout včas, jak jsme se domluvili.“ Odfrkla Bonnie a dál se marně pokoušela vyprostit lem sukně zachycený v rámu otevřených dveří. Ale Damon si rozhodně nehodlal nechat takové obvinění líbit. Sice si slíbil, že bude k Bonnie slušný a galantní, ale popravdě  řečeno, měl své záložní partnerky plné zuby už po pěti minutách její společnosti. A natož teď, když byla podle něj zcela zbytečně hysterická… „Tak to tedy ne! Já přijel přesně v sedm, nemůžu za to, že ti trvalo půl hodiny se naskládat do vozu!“ Bránil se možná až příliš hlasitě, ale Bonnie nutně potřebovala ventilovat svou nespokojenost a to bohužel nemohlo skončit jinak, než hádkou. „Půl hodiny mi to netrvalo ani omylem a přijel jsi až ve čtvrt na osm!“ Vřískla proto velice nesmlouvavě a vztekle kopla lodičkou do Damonova kabrioletu. „A ještě teď místo plesu zůstanu trčet na parkovišti, protože tu sukni ven prostě nedostanu!“ Dodala a Damon jen zvedl oči vsloup. „To na mě ale neházej, já nemůžu za to, že neumíš vystupovat!“ „Já? Za to může tvoje pitomé auto!“ „Neopovažuj se urážet moje auto a ukaž proboha, nebo to vážně nestihneme.“ Rozhodl se jí pro jistotu pomoci, ale to nejspíš neměl dělat… V okamžiku, kdy se sklonil k Bonniině sukni a razantně za ním zatáhl se totiž ozval nepříjemný trhavý zvuk a jeho partnerka s výkřikem zavrávorala a málem se poroučela k zemi, čemuž se ale jaksi nemohl nikdo divit. Její róba prostě nebyla šitá tak, aby odolala upíří síle a Damon to ve své rozmrzelosti z jejího vyšilování prostě maličko přehnal a trhl silněji, než měl v úmyslu. Výsledkem tudíž byl odtržený lem po celé délce a místo elegantního kanýru, tak Bonnina sukně nyní končila několika roztřepenými cáry pomačkané krajky. „Kruci…“ Zamumlal Damon a s hrůzou v očích pohlédl na Bonnie, která zděšeně zírala na své kdysi krásné a pekelně drahé plesové šaty. „Cos to…provedl?“ Vydechla pak konsternovaně a Damon se s odtrženým kanýrem v ruce napřímil, aby čelil následkům toho, co se mu nedopatřením povedlo způsobit. A těch následků se docela dost obával… „Promiň…“ Pípl proto raději dřív, než ho Bonnie promění v něco škaredého, co už se jí těžko bude moct omluvit, ale ona naštěstí na nic takového zatím nepomýšlela-na to byla příliš zaskočená. Ale postupně se ze šoku probrala a vztekle k Damonovi zvedla oči. „Promiň…?“ Zopakovala po něm nebezpečně tichým hlasem a on raději o krok ucouvl. Tys mi zničil moje nejkrásnější společenské šaty deset minut před začátkem nejdůležitějšího plesu v mém životě a řekneš jen… promiň?!“ To už znělo opět hystericky a Damon horečně přemýšlel, jak to celé nějak adekvátně napravit. Tohle se tedy hodně nepovedlo… „Já vím, omlouvám se. Hrozně moc, fakt. Já nechtěl. Já…zaplatím ti je.“ „Zaplatíš?! Kruci to si piš, že mi je zaplatíš, ale o to teď nejde! Copak to nechápeš? Co mám teď jako dělat? Jít dovnitř jako hastroš s orvanou sukní!“ „Ne, to ne…“ Vrtěl Damon účastně hlavou, ale bohužel mu bylo jasné, že se na ples Bonnie nakonec bude muset vydat i v tomto stavu, jenže… Měla pravdu, že to nebude vypadat dobře. Ale co s tím? Musí na něco přijít! Hned! „Třeba… Třeba to půjde nějak…Zpravit.“ Vypálil tudíž další věc, která ho jako první napadla, ale Bonnie se zatvářila doslova zoufale. „Zpravit? A jak? Izolepou? To asi těžko! A já vážně pochybuju, že máš v kufru šicí stroj!“ „No to nemám, ale třeba uvnitř…nějak… špendlíkama, nebo má některá holka tam v sále u sebe šití, nebo něco. No tak, hlavně klid.“ „No jasně, třeba tam někdo má náruč zavíracích špendlíků! To je přeci na plesech běžné!“ Zoufala si Bonnie, ale alespoň se přestala tvářit mírně šíleně, což bylo dobře. Damon se jí vážně trochu bál (nadarmo se neříká, že ženské jsou saně, pokud jde o oblečení a tahle byla navíc nadaná magickou silou, což je ještě mnohem horší!). „Hele, to se vyřeší, neboj. A mě to fakt strašně moc mrzí. Hrozně moc. Hlavně se uklidni, ano?“ Odvážil se vzít zoufalou Bonnie jemně za paži a nasměrovat jí ke vchodu do plesového sálu. Kruci jsou to jen natržené šaty, to přeci není konec světa. Nějak to uvnitř určitě zvládnou. Musí to nějak zvládnout… Jinak by vážně mohl dopadnout špatně!

 



2 reakce na FF: „Volba-část IV“-7.Kapitola

  1. terulka napsal:

    Skvělá kapitola jako vždy. Chtěla bych vidět Damonův výraz když jí roztrhl šaty musel být vážně k nezaplacení :D DD
    Těším se na další…:)

  2. barča napsal:

    super kapitola, ale to nie je nijaká novinka ;) každopádne, Plecka by sa mala tebou inšpirovať. Damonov vzťah so Stefanom je v tejto poviedke omnoho skutočnejší než v seriály. Taktiež ma tvoje poviedky už dlhú dobu bavia viac, ako samotný seriál. len tak ďalej :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Bůh stvořil člověka, ale nedal si to patentovat, a tak to teď po něm může dělat kdejakej blbec.“ Jan Werich