Smrt nepřelstíš – 11.díl

Úterní díl povídky, kterou pro vás napsala Althea. Jste zvědaví, jak se celá situace vyvrbí? Bude vám běhat mráz po zádech. Jak velké budou meze Damonovy lásky?

Předešlé díly:

11.

Damon prudce zabouchl dveře svého vozu, ledabile zaparkovaného u chodníku a bez rozmyslu vrazil do Grillu. Nebylo to zase tak dlouho, co odsud odešel, ale tentokrát měl maličko jiné plány. Když sem vstupoval dnes v poledne s Rickem, měl v úmyslu dokázat příteli, že je v pořádku a možná se i trochu uvolnit, ale tentokrát potřeboval mnohem víc než uvolnění! Potřeboval se nutně odreagovat a hlavně alespoň na okamžik zapomenout na to, co právě prožil.


A nejen na to, že se právě miloval s dívkou, po které dlouhé měsíce toužil a přitom mu z toho bylo málem zle, ale i na to všechno ostatní. A hlavně přímo na ni! Alespoň na pár minut nechtěl ani pomyslet na jméno Elena a na to co se s ní dělo. Už ne! Už nemohl! Nikdy nebyl příliš psychicky silný a tohle by neustál ani ten nejvyrovnanější člověk na světě! Bylo toho na něj moc a naprosto přesně věděl, že ten pomyslný pohár hluboko v jeho mysli právě přetekl.
A taky mu bylo jasné, že dřív nebo později udělá něco, s čím by Elena (nebo alespoň ta Elena, kterou miloval) nikdy nesouhlasila! Proto potřeboval vypadnout ven a proto šel sem. Grill byl pro podobné úlety ideálním místem. Bez sebemenšího zaváhání vyrazil k baru a pohodlně se usadil na vysokou dřevěnou stoličku. Naproti němu se v policích leskly desítky barevných lahví, ale on tu nebyl kvůli pití (kdyby se chtěl jen zlinkovat, mohl klidně zůstat v penzionu, tam bylo alkoholu víc než v ilegálních skladech za dob prohibice)! On tu byl kvůli něčemu jinému…
Byl tu proto, aby se zase jednou na okamžik vrátil do dob dávno minulých a nikdo ho už nemohl zastavit. Vší silou pohřbil veškeré své city a bolestné myšlenky co nejhlouběji mohl a zhluboka se nadechl. Dnes v noci se nutně potřeboval chovat tak, jak už se hodně dlouho nechoval a ještě dřív, než se mohl definitivně vrátit ke svému starému já, naskytla se mu ideální příležitost. Za barem se totiž z ničeho nic zjevila ona pohledná plavovláska, co z něj dnes v poledne nemohla spustit oči a vyrazila rovnou k němu. Nejspíš už zapomněla, jak nepříjemně jí před pár hodinami zklamal a suveréně nahodila koketní úsměv. „Dáte si něco?“ Zavrněla a s nadšením kvitovala Damonův náhle zcela přirozený, zářivý úsměv. „Dvojitou skotskou.“ odvětil sametovým hlasem a dívka sáhla pod pult. Pro takového krasavce jen to nejlepší, pomyslela si a schválně zalovila mezi nejlepšími lahvemi. Profesionálně nalila zlatavou tekutinu do pečlivě vyleštěné sklenky, přihodila pár kostek ledu a s dalším svádivým úsměvem ji podala Damonovi. „Prosím?“ Mrkla na něj a chystala se od něj odvrátit, ale jeho ruka vystřelila tak rychle, že se zdálo, jako by se ani nepohnul. Ve zlomku vteřiny svíral její zápěstí a překvapivě silně ji přitáhl tak blízko k sobě, jak mu barový pult dovolil. Dívka mu překvapeně pohlédla do očí, ale než mohla začít protestovat, jejich překrásná, ledová modř jí totálně odzbrojila. „Jak se jmenuješ?“ Šeptl jí navíc do ucha tak smyslně, že jí málem podklesla kolena a ona se zmohla jen na tiché hlesnutí. „Mandy.“ vypadlo z ní omámeně a on se na ní znovu zářivě usmál. „Damon. Těší mě, Mandy. Nepůjdeme někam, kde budeme mít víc soukromí?“ Přešel bez skrupulí k tomu, kvůli čemu tu byl a ona jen překvapeně zamrkala.
Ten to bral nějak hopem! V poledne se tvářil jako by ani neexistovala, a teď je tu dvě minuty a už myslí kdo ví na co… Napadlo jí omámeně, ale přitom nemohla spustit oči z jeho tváře. Hezčího kluka snad v životě neviděla! A na jednu stranu, copak hraje čas nějakou roli? Co by se změnilo, kdyby tu s ní teď věky flirtoval a pak stejně řekl něco podobného jako teď? Nic, samozřejmě. Jenže… Málem už řekla ano, ale pak si uvědomila kde je a sklopila oči. „Neříkám, že bych nešla, ale jsme tu za barem jen dvě a já nemůžu nechat kolegyni ve štychu. Ale kdyby ti nevadilo počkat…“ Blábolila nervózně, ale Damon neměl na podobné výlevy náladu. Připadal si jako opilý, přesto že se sklenky se skotskou ještě ani nedotkl a tahle prostoduchá blondýnka nebyla navíc ani jeho typ! Ale už nemohl čekat… Ani minutu! Pevněji sevřel Mandino zápěstí a donutil jí tak pohlédnout mu zpět do očí. „Okamžitě se mnou půjdeš ven.“ Nařídil jí tiše, ale nesmlouvavě a tak jako už tisíckrát sledoval jak se oči jeho budoucí oběti rozostřily a jak dívka omámeně přikývla. „Ano.“ Splnila bez odporu jeho příkaz a on pustil její ruku. Mandy jako ve snách obešla pult, odhodila barovou zástěrku a připojila se k němu. „Kam půjdeme?“ Zamumlala nesouvisle, když se do ní Damon zdánlivě galantně zavěsil, ale on jen znovu nahodil ten okouzlující úsměv, který jí tolik lákal a sklonil se těsně k jejímu uchu. „Někam, kde tě nikdo neuslyší.“ Sykl chladně, ale ona jeho neskrývanou výhrůžku vůbec nezaregistrovala. Přihlouple se na něj usmívala a nechala se bez protestů vyvést z baru. A pak dál do temnoty opuštěných uliček. Uliček, které pro ní byly příslibem vzrušujícího dobrodružství, ale pro jejího společníka spíš místem, kde toužil v její krvi utopit veškerou svou bolest a hrůzu…

Damon se zády opíral o chladnou cihlovou zeď a tupě zíral před sebe. Bylo mu hrozně a přitom se právě teď měl cítit uvolněně a šťastně… Nebo se tak alespoň cítíval, když kdysi udělal něco takového, jako dnes v noci. Ale tentokrát to nějak nefungovalo! Ať se snažil sebevíc ponořit se do svého starého já a užít si tak, jak to umí jen rozmarní upíři, nepřineslo mu to nic jiného, než další výčitky a podivný pocit vnitřního chladu. Chladu, který ho neopouštěl, ani když sál horkou krev nevinné dívky, ani když jí dle libosti ovlivňoval aby buď mlčela, nebo křičela a prosila ho, aby přestal… Všechno tohle mu dřív přinášelo uspokojení a ve chvílích duševního zmatku i kýžený klid a nadhled, ale tentokrát prostě nedokázal vypnout své city, tak moc jak by si přál a nakonec to dopadlo tak, že neměl ani chuť (a nejspíš už ani sílu) to děvče zabít. Po dlouhých minutách hraní s ní, jí prostě nechal být a skončil přesně tam, kde teď byl… Opřený o zeď opuštěné budovy, ve slepé, špinavé uličce na konci města. No, to to dopracoval! Pomyslel si hořce, a kdyby mohl, možná by se tomu nevesele zasmál, ale on neměl sílu už ani na to!
S povzdechem pohlédl vedle sebe a bodl ho další osten nevítané a marně potlačované viny. Jeho nedobrovolně-dobrovolná společnice seděla vedle něj v prachu a rozostřeně hleděla do země. Byla rozcuchaná, špinavá a zbědovaná a tu smyslnou barmanku, která mu padla do oka v Grillu, už ani moc nepřipomínala. K ošklivě potrhanému krku si tiskla krví promáčený kapesník a nejspíš si vůbec nevšimla, že kromě hrdla, krvácí i z obou zápěstí. No, ovšem ani si toho všimnout nemohla. Byla z toho neustálého ovlivňování dost mimo a možná to tak bylo dobře. Kdyby se totiž teď viděla, nejspíš by se vyděsila k smrti! Damon jí sledoval zachmuřeným pohledem a bez zájmu přemýšlel o tom, zda by jí měl zabít. Ano, měl by to udělat, tak jako to udělal ve svém životě už tisíckrát, ale on najednou nemohl. A popravdě ani nechtěl! Její smrt by mu totiž vůbec nic nepřinesla! Ani potěšení, ani uspokojení a bohužel ani klid, který u ní především hledal. Nejspíš už byl definitivně někde jinde, než u toho rozmazleného, požitkářského upířího fracka, kterým ještě poměrně nedávno byl. A ten kým byl teď se ve skrytu duše styděl, za to, co téhle nevinné dívce provedl a místo vražedných choutek pracně lovil z paměti její jméno. Jak že to říkala, že se jmenuje? V té chvíli mu to bylo jedno (rozhodně nebyl jako Stefan, který si ve svých temných časech pečlivě zapisovával jména svých obětí), ale teď by to celkem potřeboval vědět. No, tak kruci, jak to bylo? Mary? Minie? Moly? Ne! Mandy! Vzpomněl si konečně a přisedl si blíž k zhroucené dívce. „Mandy?“ oslovil jí opatrně a ona k němu unaveně zvedla oči. Nebyl v nich strach ani smutek, byly prázdné, přesně tak, jak po jeho posledním ovlivnění být měly. „Chceš se ještě napít?“ Zamumlala nepřítomně a automaticky odtáhla zarudlý kapesník od svého hrdla. „Ne!“ Vyhrkl Damon, kterého při pohledu na hlubokou, stále krvácející ránu trochu zamrazilo, a horečně přemýšlel co dál. „Vezmu tě domů“ Řekl pak něco, co by někdo jako on neměl nikdy říct, ale on si prostě nemohl pomoct! Nemohl jí tam jen tak nechat! Věděl, že by měl a dokonce si ve skrytu duše přál, být tak bezcitný, aby mu bylo fuk, co s ní bude, ale prostě to nešlo!
Jenže Mandy na to měla kupodivu jiný názor. „Ty už mě nechceš?“ Šeptla tak ublíženě, jak ve své podivné letargii dokázala a Damonovi došlo, že jí přeci jen asi neovlivnil tak moc, aby to popřelo její přirozenou osobnost. Ale co jí na to měl říct? Měl říct „ne“, když to vlastně byla lež? I ve stavu v jakém po jeho nešetrném hraní byla, měla pořád pěknou postavu a ani obličej nebyl tak docela k zahození. Možná by si s ní ještě mohl trochu užít… Napadlo ho v zoufalé snaze ještě na okamžik udržet to zdání sebe, jako bezcitného upířího monstra a vztáhl k dívce ruku. Lehce jí přejel dlaní po vlasech a ona se na něj chabě usmála. A on najednou ucítil něco, co nečekal. Touhu! Obyčejnou lidskou touhu po tom, dotýkat se jí, líbat ji a držet jí v náručí. Jako ženu, ne jako bezejmennou kořist! Bylo to podivné a nezvyklé, zvlášť když dívky jako byla ona, ho nikdy moc fyzicky nepřitahovaly, ale on někde hluboko uvnitř věděl, kde se to v něm bere. Mandy ho ve skutečnosti nezajímala… Ale jeho podvědomí i tělo chtělo najednou cítit to, co měl cítit dnes v penzionu! S tou, kterou miloval! Vnímat horké, vstřícné ženské tělo ve svém náručí, cítit tlukot jejího srdce a poslouchat její zrychlený dech! Potřeboval to! A tahle bezduchá dívka před ním mu to mohla snadno dát! Mohla mu poskytnout to, co tak moc chtěl a on byl víc, než jen ochotný to přijmout! Byla to vlastně jakási podvědomá obrana, proti dotírajícímu zoufalství. Nebyl to skutečný zájem… Nicméně faktem bylo, že aniž si stihl uvědomit, kdy k tomu došlo, svíral náhle poddajnou dívku v náručí a prudce jí líbal! Mandy se samozřejmě nebránila a to nejen proto, že jí Damon ovlivnil k tomu, aby byla poslušná, ale i proto, že to chtěla! Cítil to z ní a to ho rozpalovalo ještě víc! Jenže si jí nemohl jen tak vzít! Teď a tady! A ani nechtěl! Chtěl si vychutnat to, co měl dostat od Eleny a co mu jeho jediná skutečná láska nebyla schopná dát! Ve skutečnosti o Mandy vůbec nestál, ale když zavřel oči, mohl si alespoň na pár minut představovat, že ta živoucí vášnivá bytost v jeho náručí je ta, kterou miluje… Rozhodl se znovu tak rychle, že to málem nestihl postřehnout a už táhl Mandy směrem k hlavní ulici, kde měl zaparkované auto. Věděl, že by to neměl dělat, že by jí neměl brát do penzionu, ale on najednou nemohl jinak! Jeho popletená a zmučená mysl ho nutila jednat a přitom ho uklidňovala, že Elena už bude stejně určitě spát! Mohli by nejspíš jít k Mandy do bytu, nebo domu, nebo kde to sakra žila, ale on to prostě chtěl takhle! A když Damon něco v takovémto rozpoložení chtěl, taky to dostal!
Odvedl Mandy ke svému vozu a bez skrupulí jí nacpal na sedadlo spolujezdce. Nebránila se a díky bohu ani nemluvila, což bylo dobře! Jen by mu svým naivním blábolením rozbila jeho dokonalý sen… Sen ve kterém si do penzionu neodvážel cizí, pocuchanou barmanku, ale svou milovanou, pro kterou by udělal cokoliv na světě!

Penzion se koupal v měsíčním světle, přerušovaném občasnými temnými stíny mraků a jeho chladná záře osvětlovala kromě budovy i štíhlou dívčí siluetu za oknem v prvním patře. Elena si netrpělivě pohrávala s krajkovou záclonou a každou chvíli utíkala pohledem od okna k hodinám na zdi. Byla už skoro půlnoc a Damon se ještě nevrátil! A ona už zase nemohla spát! Ať se snažila jak chtěla, prostě to nešlo a navíc měla pořád větší a větší vztek! Sice mu dovolila, aby odešel, ale teď toho litovala. Měl být přeci s ní! Proč jí pořád nechával samotnou? Přece jí znovu a znovu opakoval, jak moc jí miluje! Dokonce se s ní vyspal a pak se prostě sebere a uteče odsud! Zmetek! Vztekle škubla záclonou a chtělo se jí křičet. Křičet a plakat zároveň! Zlobila se na něj, ale současně se jí po něm stýskalo! Chyběl jí a přesto že se na ní někdy díval tak zvláštně, chtěla aby tu byl. Tajně doufala, že po tom dnešním incidentu s tím protivným policistou se od ní nehne na krok, ale nezabralo to. Aniž si to uvědomila, vztek v její mysli plynule přešel ve smutek a ona ucítila na tváři slzy. Tohle střídání nálad jí rozčilovalo a stejně tak jí mátlo že vůbec může plakat! Nemělo by jí to jít, je přeci fyzicky mrtvá, ne? Jenže než se téhle vlastní, zvrácené myšlenky mohla zaleknout, na štěrkové příjezdové cestě se objevilo Damonovo auto a ona se téměř proti své vůli rozzářila. Konečně byl zpátky! V mžiku zapomněla na slzy i na vztek a chtěla se rozběhnout dolů a přivítat ho! Ale v zápětí ztuhla na místě. Vůz totiž zastavil a kromě Damona z něj vystoupil ještě někdo! Nějaká… Holka! On nebyl sám! No, to snad ne! A teď tu blonďatou mrchu dokonce vzal kolem ramen a táhl jí ke vchodu! Eleniny oči se zúžily vzteky a ona prudce pohodila hlavou. Co si o sobě myslí?! Nejdřív jí slibuje věčnou lásku a pak si sem dotáhne nějakou děvku z baru nebo kdo ví odkud! Ale tohle mu neprojde! Takhle jí ponižovat! Prudce se obrátila od okna a vyrazila ke dveřím, rozhodnutá dát mu najevo jak moc jí zklamal, jenže těsně za nimi se zarazila. Co vlastně chce dělat? Napadlo jí a její vztek náhle zakolísal. No, ano co chce dělat? Ještě před minutkou byla tak vytočená, že by Damona nejraději roztrhala na kusy, ale teď najednou… Nevěděla. V mžiku se jí vybavil jeho úsměv, jeho krásné modré oči, jeho něžné doteky, polibky… Ne! Nemohla mu přeci ublížit! Miloval jí a ona nejspíš milovala jeho! Ne! Určitě ho milovala! A on za to co se stalo určitě nemůže! Přesvědčovala sama sebe a v hlavě se jí odehrávala scéna jako z filmu. Ta děvka ho určitě přiměla k tomu, aby jí sem vzal! Potkala ho někde v baru a plazila se po něm tak dlouho až jí podlehl a přivedl ji sem! Jinak to ani nemohlo být… Byla to její vina, ne jeho! V mysli se jí znovu ozval vztek měnící se pomalu v nenávist, ale ta už tentokrát nebyla namířena na Damona. Jak by se na něj mohla zlobit? Nemohl za to, stal se obětí té proradné mrchy a ona jí to teď spočítá! Damon je její a nikdo mu nebude ubližovat! A ona mu určitě ublížila, nebo alespoň ublíží! Musí jí v tom zabránit!
Z jejího chaotického přemýšlení jí vytrhly kroky na chodbě a ona nastražila uši. „Kam to jdeme?“ Uslyšela nepříjemný pisklavý ženský hlas a vztekle se ušklíbla. Jako by se musela ptát, když ho sem sama dovlekla! Spílala neznámé dívce v duchu a čekala na Damonovu odpověď. „Jdi do té ložnice na konci chodby, jen něco zkontroluju.“ Dočkala se ona i ta potvora pokynů a Elena na místě ztuhla. Bylo jí jasné, že Damon jde kontrolovat ji! A to nebylo dobré… Kromě toho, že jí to jen utvrdilo v tom, že stojí o ní a ne o tu manipulativní káču na chodbě, to totiž taky znamenalo, že by se mu neměla ukazovat vzhůru. Kdyby jí tu našel bdělou, nejspíš by tu děvku prostě jen vyhodil a to pro ní nebyl dostatečný trest! Ne, ne, ta zaslouží něco jiného! Elena se ledově pousmála a v mžiku stála u postele. Tak tak stihla vklouznout do peřin a zavřít oči a Damon už otevíral dveře. Tentokrát se jí celkem hodilo, že nedýchá! Jinak by poznal, že nespí, ale takhle jen spatřil její siluetu klidně ležící na lůžku a dveře zase zavřel. Výborně! Počká si až bude vhodná příležitost a pak té plavovlásce, která jí leze do zelí, ukáže jak se má nakládat s konkurencí! Její temně hnědé oči se otevřely do ticha ložnice a nebylo v nich nic víc, než pomsta a nenávist…
Ale Damon to samozřejmě neviděl. Byl opilý tím, co se mělo už brzy stát a když zjistil, že jeho láska tvrdě spí, vydal se do pokoje, do kterého odkázal Mandy. Už na něj čekala na posteli a on jí bez skrupulí popadl a nalehl na ní plnou vahou. Hladově jí svlékal a nedal jí vůbec žádný prostor pro vlastní iniciativu. Tvrdě a nekompromisně si jí vzal a nedbal jejích chabých pokusů zmírnit jeho vášeň… Ale možná by se býval krotil, kdyby věděl, že Elena nespí. Kdyby věděl, že přes slabé zdi slyší každičkou věc, kterou s Mandy prováděl a její nenávist k téhle nevinné plavovlasé dívce každou minutu roste a roste… Ale on to bohužel nevěděl!

Mandy se probudila poměrně brzy potom, co konečně na Damonův příkaz směla usnout a najednou nemohla znovu zabrat. Bylo něco kolem druhé hodiny v noci a z její mysli pomalu, plíživě vyprchvalo to, co zažila. Byla sice ovlivněná k tomu aby nepanikařila ani neutíkala, ale k tomu aby se necítila bolavá, rozlámaná a žíznivá ne… A bohužel ani k tomu aby neopouštěla ložnici ve které prožila jednu z nejdivočejších nocí svého života. Damon vedle ní tvrdě spal a jí se po chvilkovém bdění nakonec podařilo vstát z postele a vyklouznout na chodbu, aniž by ho probudila.
Ani nevěděla, jak husarský kousek se jí povedl a bohužel ani nevěděla, kam tohle celé povede! Kdyby bývala věděla, co jí čeká, nehnula by se od něj na krok, ale takhle jen se zíváním sešla do přízemí, kde si matně pamatovala, že viděla pootevřené dveře do kuchyně. Venku za oknem zuřil příšerný průtrž mračen, ale jí to bylo jedno. Měla tu žízeň a dole určitě něco bude! Jen tak v županu, který jí Damon po zjištění, že její oblečení nepřežilo jeho vášnivé svlékání, laskavě poskytl, vklouzla do kuchyně a vyrazila k lednici. Otevřela jí a mrkla dovnitř. No, nic moc! Zívla otráveně a nepříliš nadšeně natáhla ruku po lahvi minerálky. Kdyby tu měl alespoň pivo! Napadlo jí, ale náhle se zarazila. Uslyšela totiž za sebou nějaký zvuk… Zvuk, při kterém jí kdo ví proč tuhla krev v žilách! Ale čeho se bojí? Právě jí pokousal, potrhal a v podstatě částečně znásilnil chlap, kterého skoro neznala! Co horšího se jí mohlo ještě stát? Přesto však nechala minerálku být a zavřela lednici…
A málem dostala infarkt! Přímo vedle ní totiž stála nějaká dívka a zírala přímo na ni. Byla docela hezká, jenže Mandy na ní na první pohled něco znepokojovalo! Byla příšerně bledá a v očích měla takový zvláštní lesk… A navíc měla na sobě noční košilku, čili tu nejspíš byla doma. Mandy v minutě překonala šok a najednou se cítila trapně. Kdopak to asi je? Že by sestra jejího věznitele? Ale to spíš ne, podobní si tedy vůbec nebyli. Možná tou bledostí, ale ani to moc ne! Tahle vypadala spíš jako mrtvola, zatímco Damonova pokožka připomínala spíš světlounké hedvábí… Ale kdo to tedy je? Snad ne, manželka nebo přítelkyně?! Napadlo jí a okamžitě se nervózně zachvěla. „Omlouvám se, jen jsem hledala něco k pití.“ pípla a dle pohrdavého výrazu v dívčině tváří jí pomalu docházelo, že se nejspíš s tou přítelkyní trefila. Sakra! „Myslím, že pití už nebudeš potřebovat…“ Zasyčela navíc neznámá nenávistně a Mandy už měla najednou zase strach. Tahle osoba jí děsila a to co řekla… Co tím myslela?
„Co prosím?“ Šeptla přiškrceně, ale dívčiny rty se náhle zkroutily v nepříjemném, ledovém úsměvu… „Tam, kam tě teď pošlu, už žízeň mít nebudeš!“ Zavrčela nenávistně a Mandy spatřila v její ruce něco dlouhého a lesklého. „Tohle tě naučí necpat se cizím lidem do postele!“ Dodala ještě dívka a Mandy v náhlém záblesku měsíčního světla pochopila, že to, co drží v ruce, je dlouhý kuchyňský nůž. Ne! Chtěla vykřiknout, ale než se k tomu dostala, dopadla na její hruď první prudká rána… A pak další… A další!
Dokud jí nepohltila tma… A i pak dopadalo ostří znovu… A znovu… A znovu!



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Mějte dobrou náladu. Dobrá nálada vaše problémy sice nevyřeší, ale naštve tolik lidí kolem, že stojí za to si ji užít.“ Jan Werich