Smrt nepřelstíš – 13.díl

Zdravím vás už u 13.dílu fanfiction povídky, kterou pro vás píše Althea. Upozorňuji vás na malou změnu, další povídka bude zveřejněna až v sobotu, protože v pátek je vysílání a každý se více soustřeďuje na epizodu, tak abyste nepřišli o pravý požitek z povídky.

Předešlé díly:

13.

„Ahoj Ricku…“ Pípla Elena nesměle a Damon měl chuť začít křičet. Proč se mu proboha ukazuje! Zvládnul by to! Její náhlé zjevení ho však alespoň trochu vytrhlo z beznaděje a on napjatě obrátil oči k Rickovi. Ten ale jen tupě zíral s otevřenou pusou a Damonovi bylo jasné, že jeho přítel právě prožívá slušný šok. Proto se rozhodl počkat, až nějak zareaguje sám a trpělivě na nj hleděl. A nakonec se skutečně dočkal! Rick po několika dlouhých minutách mlčení nepatrně potřásl hlavou, jako by naposledy zkoušel, zda není Elena náhodou jen výplodem jeho mysli a nerozplyne se jako fata morgana, ale když se nic takového nestalo, pokusil se promluvit. „Jak,… jak…“ Vyšlo z něj ale nejistě a Damon si jen povzdechl. Ano, přesně tomuhle se chtěl vyhnout! „Jak je to možné! Ty jsi přeci mrtvá!“ Dostal ze sebe Alarick konečně něco srozumitelného a Elena sklopila oči ke schodům. Jako by nevěděla co na to říct, nebo možná uvažovala zda je v jejím případě pravdivější říct, že je, nebo že není mrtvá. Ona byla tak nějak oboje… Ale to Rick opravdu momentálně vědět nemusel!


Proto jí Damon raději nenechal odpovědět a chopil se toho sám. Lehce sevřel Rickovu třesoucí se paži a pokusil se zachytit jeho roztěkaný pohled.. „Ne, není mrtvá.“ Začal opatrně, ale Rick sebou prudce trhl a zatvářil se tak šokovaně až Damon málem zasténal. Sakra! Nechtěl ho takhle vyděsit! „Ale ano je! Je mrtvá a pohřbená! Viděl jsem to a ty taky! Byl jsem tam, když…“ blábolil zmateně, ale Damon ho k sobě jemně otočil a přesunul svou dlaň z jeho paže na rameno. „Ne, Ricku. Není mrtvá.“ Snažil se aby jeho přítel vstřebal alespoň tuhle první část pravdy a po nekonečně dlouhé chvíli se zdálo, že se mu to už alespoň trochu daří. Přestal se třást a dokonce se zdálo, že se mu trochu rozjasnila tvář, jako by se chtěl usmát, ale pak se mu v očích místo hlubokého šoku objevilo nepříjemné podezření. „Ale jak to?“ Položil Damonovi konečně logickou otázku, ale ten jen pokrčil rameny. Copak to na Ricka mohl jen tak vybalit? To že jí vytáhl z rakve a oživil pomocí starého keltského rituálu na spoutání smrti? To si raději nechá na později! Jenže jeho přítel měl v zásobě další otázku, když se Damon neměl k odpovědi. „Ona je… Upír?“ Začal první věcí, která mu přišla na mysl, ale Elena okamžitě zavrtěla hlavou. „Ne! Není upír!“ Bránil jí Damon rozhodně a ona zatím pomalu sešla posledních několik schodů. „Jsem to opravdu jí, Ricku. Věř mi.“ Zašeptala nesměle a Rickova tvář se ještě víc rozjasnila.
Opravdu to byla ona! Dívka, na které mu záleželo málem jako na vlastní dceři a kterou před několika dny se zoufalstvím pochoval, tu stála přímo před ním a usmívala se na něj… A žila! Opravdu žila! Už už se k ní chtěl vydat, ale v zápětí ho něco zastavilo. Vlastně ani nevěděl co! Možná zase ten instinkt, nebo snad nějaký zásah jeho podvědomí, ale z ničeho nic se mu nechtělo k Eleně vůbec přibližovat. Ale no, tak co blbne? Měl by jí sevřít v náručí a ještě před pár vteřinami by to skutečně nejraději udělal, ale teď, jak se k němu pomalu blížila, se mu do toho nějak nechtělo. A Damon po jeho boku to samozřejmě vycítil. Vnímal tu změnu Rickova postoje, a zamrazilo ho. Doufal, že se to nestane! Opravdu v to doufal! Bylo to skutečně bláhové a hloupé, myslet si, že ať už je Elena jakákoliv její přátelé ji přijmou, ale on nemohl jinak. V duchu se modlil, aby se Rick s tím, co se už brzy dozví vyrovnal, ale zatím to tak bohužel nevypadalo. Ale copak se tomu mohl divit? Elena totiž nejspíš měla zůstat ještě nějakou dobu na schodišti, protože jak se víc a víc přibližovala, Rick si na ní prostě nemohl nevšimnout, že s ní není něco v pořádku.
První co ho praštilo to očí byla barva její pokožky. Elena sice nikdy nebyla moc snědá a ani v létě se nijak cíleně neopalovala, ale teď tu před ním stála křídově bílá, bez sebemenšího nádechu barvy a její kůže mu připomínala spíš tenoučký pergamen, nebo motýlí křídla, než zdravou lidskou pokožku! Ne, opravdu mu Damon nelhal, když tvrdil, že není upír. Ani upíři takhle nevypadají! Jejich kůže je spíš krémově narůžovělá a jemná jako hedvábí. Zcela rozhodně nepůsobí takovýmhle neživotným dojmem! Co se to s ní sakra děje? Čím blíž byla, tím bolestnější byl na ní totiž pohled! Vypadala jako by týdny nespala, její oči byly kalné a téměř bez výrazu a přesto, že se usmívala, její úsměv působil strnule a nepříjemně. Jako by její obličej byl jen pouhou maskou rámovanou pečlivě učesanými,ale přitom matnými vlasy bez života…
Rick a ní zíral a v jeho tváři se mísil šok s počínajícím odporem a pro Damona byl pohled na něj naprostým utrpením. Nechtěl, aby se na Elenu takhle díval! Nezasloužila si to! Bude jít to strašně bolet a mrzet! Ale nedokázal nijak zasáhnout. Jen nepřítomně ustoupil stranou a sledoval ty dva , jak se na sebe dívají. Elena napjatě a Rick zděšeně a pak… Ach ne! Pak k němu Elena vztáhla ruku a Rick o krok ustoupil. Byl to automatický, nezamýšlený pohyb, který jeho přítel nedokázal ovládnout, ale Damona zabolel tak, jako by mu právě někdo vrazil do srdce rozpálený pohrabáč. On se jí… Štítí! Ano, to bylo správné slovo. I když měl Rick nejprve radost z toho že jí vidí, i když se snažil z prvu nedat najevo svůj šok a i teď se snažil zakrýt svůj výraz, Damon to na něm poznal! A Elena… Ta bohužel taky! Zklamaně spustila ruku, kterou k Rickovi vztahovala a obličej se jí bolestně stáhl. „Ricku…“ Zašeptala prosebně, jako by ho žadonila aby jí alespoň objal, nebo vzal za ruku, ale on jen znovu o krok ustoupil. Nenáviděl sám sebe, za to, že se takhle chová, ale nemohl jinak. Elena ho příšerně děsila a on ani nedokázal říct proč! Dobře, možná byla bledá a vypadala dost příšerně, ale byla to Elena! Dívka, která pro něj znamenala tisíckrát víc, než jí kdy dal najevo a o které byl přesvědčený, že jí definitivně ztratil. A ona žila! Žila a on se stejně nemohl donutit k tomu aby jí byť jen dovolil se ho dotknout. „Co… Co je to s ní?“ zamumlal šokovaně směrem k Damonovi a hnusil se sám sobě, že o ní mluví jako by tu vůbec nebyla. Jenže on se bohužel nedokázal přimět ani k tomu, aby oslovil přímo ji!
„Nic.“ Odvětil Damon nepřesvědčivě, ale Alarick se jen nevesele zasmál. „Tohle ti připadá jako nic? O co tu jde?“ Znovu se dožadoval nějaké informace, ale jeho přítel raději mlčel. „Jakto, že je naživu? Byla mrtvá! Bože, vždyť jsem za Jeremyho vyřizoval všechny papíry! Doktor říkal, že byla v podstatě mrtvá už v okamžiku té srážky a že i kdyby se jim jí podařilo na sále resuscitovat, žila by jen pár hodin!“ Rickův hlas začínal sklouzávat k mírné hysterii, jak si znovu a znovu vybavoval, ty hrůzy které zažil při jednání v nemocnici a Damon na něj jen bezmocně zíral. „A teď je tady! Je zpátky a vypadá naprsoto příšerně a ty mi řekneš jen „nic“? Nemám náladu na hry, Damone, okamžitě mi řekni co za tím je! Nějaká magie? Má v tom prsty Bonnie?“ Pokračoval čím dál tím naléhavěji, ale Damon jen zavrtěl hlavou. „Bonnie o tom ani neví.“ vypravil ze sebe přiškrceně a zmučeně pohlédl na Elenu, která stála kousek od Ricka a sledovala ho s totálně zoufalým výrazem v očích. To že se na ní ani nedíval, jí muselo příšerně bolet! A pak…
Pak udělala další obrovskou chybu. V nějakém náhlém hnutí mysli znovu zvedla ruku a lehce se dotkla Rickovy spuštěné dlaně. Nejspíš ho chtěla uklidnit, nebo možná chtěla aby jí vnímal, ale mělo to přesně opačný účinek! V okamžiku, kdy se její chladné prsty dotkly Rickovy rozpálené dlaně byl totiž definitivní konec. V Rickovi se něco zlomilo a hrůza, kterou mu ten ledový dotek způsobil a která ho donutila ve vteřině ucuknout se mu zaryla až do mozku! „Sakra!“ Ujelo mu zděšeně a jeho šokované oči se zabodly do Eleniných. A nebyl v nich jen ten šok! Byl tam i odbor a strach! Mlčky na Elenu zíral a Damon by to rád napravil, jenže nevěděl jak. Neměl k němu Elenu pouštět tak blízko! Spílal si v duchu, ale nahlas řekl něco jiného. „Vysvětlím ti to.“ Šeptl směrem k Alarickovi a ten pomalu odvrátil pohled od Eleny a zhluboka se nadechl, jako by mu mohl vzduch v plicích nějak pomoct. „To bys měl!“ Vypravil ze sebe přísně kontrolovaným hlasem (protože se bál, že kdyby povolil soustředění začal by zděšeně křičet) a čekal. „Já… Přivedl jsem jí zpátky. Ona byla… Byla skutečně mrtvá, ale to přeci nešlo! Nemohl jsem to tak nechat!“ začal neklidně Damon, ale postupně jeho hlas získával na jistotě a bohužel taky na fanatickém tónu. „Nikdo neměl právo mi ji brát! Vzel jsme si jí zpátky a ona bude v pořádku! Uvidíš!“ Poslední slovo řekl téměř prosebně, ale Rick jen nevěřícně zakroutil hlavou. Ano, znělo to přesně jako Damon. Už zase udělal něco, bez rozmyslu (i když Rick pořád vlastně nevěděl, co) a dopadlo to katastrofálně! „V pořádku?“ Opakoval po něm tupě a téměř proti své vůli znovu spočinul pohledem na Eleně, která vše beze slova sledovala. „Tohle ti připadá v pořádku? A podíval ses na ní vůbec? Dotkl ses jí? Je bledá jako stěna a studená jako led a ty řekneš, že bude v pořádku? Nevím co jsi udělal, ale jedno vím jistě… Myslím, žes to zvoral!“ Nechtěl to říct takhle naplno, ale najednou měl na Damona vztek! Copak si toho všichni nezažili už dost? Copak nestačilo to, že Elena musela umřít! To se ještě musí vrátit… Takhle!
Ale Damon se ani nerozčílil. Veškerá jeho běžná bojovnost a urážlivost byla pryč. Stál před Rickem jako hromádka neštěstí a jemu už ho začínalo být zase spíš líto. Chtěl přeci jen to. co oni všichni. Chtěl zpátky dívku kterou miloval! A ano, možná to nějak pokazil, ale konec konců tu byla ne! Pokoušel se Rick přemýšlet trochu střízlivěji, ale další kradmý pohled na Elenu mu to zatrhl. Ne! Tohle snad ani nebyla ona! To jak se dívala, tak podivně nesoustředěně… To jak vypadala! Ne! Tohle nebylo správné! „Já vím.“ zašeptal Damon zlomeně a poměrně vzácně se s Rickem shodnul. Ano, zvoral to! A strašně rád by to nepravil, jenže to už nejspíš nešlo! Nebo možná šlo, ale v první řadě bylo nutné se s tím, jaká teď Elena byla, smířit. Jenže jak to měl Rickovi nadhodit, když ten se tvářil čím dál tím zlostněji a zhnuseněji. „To je dobře že to víš, ale já pořád nevím, co přesně se stalo, takže bych ocenil kdybys mi to laskavě řekl.“ Zavrčel Alarick a přitom mu nebylo moc dobře z toho, jak se k Damonovi chová. Jenže větší část jeho já byla příliš šokovaná a znechucená a upřímně i dost vyděšená, na to, aby si bral nějaké servítky. A Damonovi došlo, že mu bude muset říct všechno! „Miláčku, mohla bys jít prosím na chvíli nahoru.“ Obrátil se k Eleně, protože instinkt mu našeptával, že by u tohohle rozhovoru asi neměla být, jenže ta mu udělala čáru přes rozpočet. „Proč? Nechci nikam chodit!“ Ozvala se ukřivděně a Damonovi se v hlavě znovu rozblikala ta varovná kontrolka. Nevěděl sice proč, ale začínal mít pocit, že to tu brzy nedopadne dobře. Sakra! „Protože chci s Rickem mluvit o samotě. Jen na chvíli.“ Pokračoval vemlouvavě, ale tentokrát ho přerušil Rick, který byl střídavě ponořen ve vlastních myšlenkách a Elenin odpor patrně vůbec nezaregistroval. „Já čekám.“ Upozornil ho nesmlouvavě ale Damon jen zoufale rozhodil rukama. Nemohl s Rickem mluvit naplno a říct mu úplně všechno když u toho Elena byla! Živě si dokázal představit jeho reakci a ona už nic dalšího podobného nesměla slyšet! Rick jí už teď značně utvrdil v tom, že je s ní hodně věcí špatně a že se jí štítí a až se dozví i to ostatní bude to jenom horší. Jenže co měl dělat? „No tak!“ Povzbuzoval ho Rick netrpělivě a Elena na něm zase visela vzdorovitým pohledem. „Byl jsem za jednou mojí známou, je to čarodějka. Pomohla mi s rituálem a já dostal Elenu zpět.“ Začal tedy jen s první půlkou pravdy, ale Rickovi to evidentně nestačilo. „A dál? To pořád nevysvětluje to, co s ní je!“ vyštěkl téměř vztekle, protože už mu vážně docházela trpělivost a navíc na něj pořád víc a víc dotírala panika. A v Damonovi se najednou něco zlomilo a v minutě se vykašlal na nějaké další zapírání! Už prostě neměl sílu Rickovi lhát! Věděl sice, že to bude průšvih, ale už nemohl dál! „Byl to rituál na spoutání Smrti! Stará keltská magie! Podařilo se mi to a ona mi Elenu vrátila, jenže…“ zaváhal a snažil se na Ricka, který na něj náhle mlčky kulil oči, raději moc nedívat. „Jenže to nedopadlo úplně tak, jak jsem si představoval. Elena se vrátila trochu… Jiná.“ Raději vůbec nezvedl hlavu a dál hypnotizoval podlahu a nejspíš to bylo dobře, protože Rick se zatvářil opravdu zděšeně a Elena zase dost ublíženě. Její výraz jasně napovídal, že se jí tenhle rozhovor, ze kterého je ona naprosto vynechaná, už vůbec nezamlouvá.
„Jak moc jiná, je trochu jiná?“ vypravil ze sebe po chvíli mlčení Rick a Damon jen bolestně zasténal. Ne, už nemohl! Rick to chtěl vědět, tak se to dozví! Prudce k němu vzhlédl a s mírnou hysterií v hlase pokračoval. „Ona je prostě… Prostě fyzicky pořád mrtvá!“ Vyrazil ze sebe utýraně a zhroutil se na nedalekou starožitnou pohovku. Díky bohu za ni, nejspíš by už nedokázal stát ani minutu! Bylo mu jako by měl v minutě umřít a možná by to i bylo lepší! To co ho totiž teď čekalo, bylo ještě mnohem horší, než si dokázal představit. Rick nejdřív jen šokovaně lapal po dechu, ale pak nečekaně přistoupil k Eleně a stěží překonávajíc svůj stále rostoucí odpor, jí popadl za paži. „Au!“ protestovala ublíženě, ale jemu v mžiku došlo, že Damon nelže! Nebyla totiž jen studená a bledá, ale teď naprosto přesně věděl, že je s ní v nepořádku mnohem víc věcí! Takhle blízko u ní mu došlo, že například vůbec nedýchá! A navíc… Měl ruku přimknutou těsně k jejímu zápěstí… Měl by cítit tlukot jejího srdce, ale on necítil nic! Vůbec nic! „Bože…“ ujelo mu šokovaně a v minutě od Eleny doslova uskočil. Bylo mu strašně! Jak jen se tohle mohlo stát! Ta dívka před ním… Ona byla…. Co vlastně byla? Zombie? To bylo příšerné označení, ale co jiného ho mělo napadnout! Pane bože!
„Ricku?“ Oslovil ho přiškrceně Damon a pozdě mu došlo, že nejspíš udělal další chybu. Neměl to na něj takhle vybalit. Měl mu to říct pomalu a v klidu. Pochopil by to! Jenže teď se rozhodně netvářil, chápavě. Tvářil se šokovaně a zhnuseně a do očí se mu postupně vkrádala i hrůza. Nepříjemná, ledová hrůza, která znovu podráždila Damonův zasutý instinkt, který mu ještě vehementněji napovídal, že se všichni řítí do maléru. Nevěděl sice proč, ale naprosto jistě věděl, že se brzy stane něco zlého. A taky věděl, že by se tomu měl snažit zabránit. „Ricku, prosím, uklidni se.“ Pokračoval jemně, ale bolestně mu docházelo, že nejspíš žádá nemožné. A Rick mu to v zápětí potvrdil. „Cos to s ní udělal!“ Vypravil ze sebe zmučeně a popošel o několik kroků blíž k němu. Damon pomalu vstal z pohovky a chystal se na další zbytečné uklidňování, ale Rick ho předešel. „Udělal jsi z ní zrůdu!“ Zavrčel a Damona zamrazilo. V okamžiku kdy to Rick dořekl totiž pohlédl Eleně do očí a kromě zoufalství tam zahlédl i stín zloby. Ach ne! „To neříkej!“ Napomenul svého přítele přiškrceně, ale Rick byl příliš šokovaný a vyděšený, než aby ho skutečně poslechl. „Jak jsi jen mohl!?“ Vedl si dál svou a vůbec nevnímal, co se kolem něj děje. „Neříkej jí zrůda!“ Bránil Damon Elenu už spíš kvůli sobě a Rickovi, než kvůli ní, protože jí na očích jasně viděl, jak moc se jí slovo „zrůda“ dotklo… A ona se teď nechovala zrovna rozumě, když se jí něco dotklo! „A co jiného je? Vždyť jí ani netluče srdce! Jak jsi jen mohl přivést zpátky něco takového! Musíme to nějak vyřešit! Hned!““ Rick podvědomě věděl, že to není tak docela Damonova vina, ale jeho mysl byla zamlžená šokem a hrůzou a jeho přítel byl jediným viníkem, kterého měl po ruce. Ani ve snu ho navíc nenapadlo, že se pohybuje na velmi tenkém ledě, který už, už začínal praskat, jak Elenu víc a víc rozčilovalo to, co o ní říkal. A zvlášť ta jeho poslední věta! Myslela si, že Rick je její přítel! Proto se mu ukázala! A nechtěla aby Damona obviňoval z něčemu co neudělal! A místo aby to vylepšila, jen to zhoršila! A za to všechno může on! On a jeho řeči! Jak si může dovolit mluvit o ní jako o zrůdě! Není žádná zrůda! A jak může tímhle tónem mluvit o tom, že to „nějak vyřeší“? Jak? To jako… V hlavě jí secvakl obranný spínač a v minutě jí bylo jasné jak to Rick myslel (přesto, že to vůbec nebyla pravda). Myslí si, o ní, že je zrůda a on přeci zrůdy likviduje! Takhle to chce vyřešit? Ne, to mu nedovolí! Damon měl pravdu, je jen jiná! Nezaslouží si něco takového! Ale jestli chce Rick vidět zrůdu, ukáže mu ji! Její pomatená mysl se rozhodla během jedné jediné minuty a ona k němu vztekle přistoupila. Bez varování ho popadla za paži a nečekanou silou ho otočila čelem k sobě. Rick sebou jen překvapeně škubl a Damon tiše zasténal. Věděl, že by měl zasáhnout, ale nedokázal se vůbec pohnout z místa. „Myslíš, že jsem zrůda? Opravdu si to myslíš?“ zasyčela a Rick by před ní nejraději utekl. Vypadala že se vůbec neovládá a děsila ho k smrti. Jenže ho také držela až moc pevně a on se jí nedokázal z chladných prstů vykroutit. „Tak to bys možná taky rád viděl, že se tak i chovám!“ Dodala hlasem plným pohrdání a fanatické odhodlanosti a Damon k ní bezmocně vztáhl ruku. „Eleno ne…“ varoval ji tiše, protože mu došlo, co asi chce Rickovi říct, jenže ona ho neposlouchala. „Už jsi zapomněl, proč jsi sem přišel?“ pokračovala falešně sladkým hlasem, který u ní ještě nikdy neslyšel a Rick jen překvapeně zamrkal,´. Jak to myslí? Napadlo ho omámeně, ale pak si vzpomněl proč sem původně jel i na to, co mu řekla jako úplně první větu a po zádech mu přeběhl mráz. „Ten policista…“ zachroptěl a v hlavě se mu jako nějaké zvrácené puzzle, skládal obraz toho, co se nejspíš stalo. Ano, Damon to neudělal…
„Ano,“ potvrdila mu Elena jeho obavy a náhle ho necitelně postrčila směrem ke kuchyni. „Ne!“ zařval Damon, ale nestihl udělat už vůbec nic. Rick se rázem ocitl v pootevřených dveřích a naskytl se mu tak stejný pohled, jako jemu samému dnes ráno. Akorát to tělo už tam neleželo jen tak, ale zabalené v koberci. Rick na chvíli ztuhl, ale pak vytřeštil oči a zděšeně zalapal po dechu. To co viděl ho totálně zdrtilo a ačkoliv neměl nejmenší tušení, o čí mrtvé tělo se jedná, bylo mu to momentálně fuk. „Pane bože…“ Ujelo mu, když si plně uvědomil co mu právě Eleně, téměř hrdě ukázala a zhnuseně na ni pohlédl. „Co jsi zač!“ zavrčel, ale odpovědí mu byl jen její ledový úsměv. „Někdo, koho jsi neměl urážet!“ Dodala vemlouvavě a než mohl hrůzou paralizovaný Damon po jejím boku nějak zasáhnout, sebrala veškerou sílu, kterou měla (a ta byla díky nefunkčnosti jejího těla v podstatě neomezená) a prudce od sebe Ricka odstrčila. Ten ale místo toho aby jen zavrávoral, přeletěl dobrou polovinu místnosti a neskutečnou silou narazil na dubovou kuchyňskou linku. Ozvalo se nepříjemné zapraskání a jeho tělo se bezvládně sesulo k zemi.
„Ne!“ zařval Damon vyděšený na nejvyšší míru, a vztekle Elenu odstrčil z cesty. Z té opět veškerá bojovnost a nenávist vmžiku vyprchala a mlčky sledovala ho, jak se vrhá vedle Ricka na podlahu. Pane, bože, ať je v pořádku! Modlil se Damon v duchu, ale v okamžiku, kdy poklekl vedle těla svého přítele už věděl, že v pořádku není. Z hluboké rány na čele mu pomalu odkapávala temně šarlatová krev a mísila se se zaschlou tekutinou na podlaze. Jenže to nebylo to nejhorší… Nejhorší bylo, že… Nedýchal! „Ne!“ Ujelo Damonovi znovu a hbitě si prokousl levé zápěstí. Pravou rukou nadzvedl Rickovi hlavu a pokusil se do něj dostat pár kapek své krve, ale v zápětí pochopil, že to nemá smysl. Chladnoucí tělo vjeho náručí už nemohl zachránit! „Ricku!“ Šept zděšeně a zoufale sjel pohledem k Alarickově pravé ruce. Jeho prsten byl sice na svém místě, ale Damona to zrovna moc neuklidnilo. Co když nebude fungovat! Je Elena nadpřirozená bytost, nebo není? Kdyby nebyl v krizové situaci, nejspíš by bez rozmyslu řekl, že je, ale takhle…
Co když už se Rick neprobudí? Ta myšlenka ho zcela ochromila a on ucítil na tváři slzy. Stejně jako dnes ráno, klečel na podlaze kuchyně a plakal,ale tentokrát to bylo ještě mnohem, mnohem horší..
Pokud se jeho nejlepší přítel neprobere, už nic nebude takové jako dřív!
Nikdy!



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Rozdávat rady je zbytečné. Moudrý si poradí sám a hlupák stejně neposlechne.“ Mark Twain