Smrt nepřelstíš – 7.díl

Omlouvám se za drobné zpoždění vydání povídky, na kterou už všichni čekáme. Autorkou je skvělá Althea. Užijte si pokračování napínavého příběhu.

Předešlé díly:

PS: Další díl v pátek!

7.

„Takže já jsem… Mrtvá!“ Vzlykla zmučeně Elena a tiskla si k tělu osušku, kterou jí Damon podal, než se s ní usadil na postel ve Stefanově ložnici, aby jí od začátku vysvětlil, co se vlastně stalo.
„Ne! Nejsi mrtvá! Byla jsi, ale už nejsi!“ Protestoval honem Damon a přesto, že si nebyl jistý, zda Elena po tom, co se nyní dozvěděla, jeho ruku nesetřese, jemně jí objal kolem ramen. Ale ona si toho snad ani nevšimla. Pořád se ještě trochu chvěla, ale nyní už bylo jasné, že jí zima být nemůže. Chlad, který cítila dole byl nejspíš jen psychického původu, protože pokud jí nefungoval krevní oběh, nemohla jí fungovat ani termoregulace.
„A co tedy jsem?“ Vypadlo z ní po chvíli zastřeně a Damon si jen zoufale povzdechl. Co jí měl na to říct? Co vlastně byla? Neměl nejmenší tušení a pochyboval, že na světě vůbec existoval někdo, kdo by to věděl. „Já… Já nevím, lásko, ale neboj se bude to dobré.“ plácl nejistě, ale Elena na něj v zápětí pohlédla a její oči ho překvapily. Byla v nich nejen bolest a hrůza, ale byla tam i zlost! Ledová, neznámá zloba, kterou u ní ještě nikdy neviděl a která ho, popravdě řečeno, trochu děsila. „Dobré? Jak by to mohlo být dobré?“ Vypravila ze sebe tiše a její hlas zněl studeně a nepříjemně. „Copak to nevidíš? Jsem zrůda! Dokonce i tobě, Stefanovi nebo Caroline tluče srdce, ale mě ne! Jsem mrtvá a přitom nejsem! Jak by to mohlo být dobré!“ Chlad v jejím tónu pomalu vystřídal čirý vztek a ona se dokonce poprvé od svého návratu vymanila z Damonova náručí. Prudce vstala z postele a bezmocně rozhodila rukama, až jí osuška málem sklouzla na zem.


„Tohle už nikdy dobré nebude! Chápeš? Vidíš co jsi mi udělal?! Je to tvoje vina! Už nikdy nebudu… nebudu…“ Nejspíš chtěla říct člověk, ale v zápětí z ní všechna bojovnost a zloba vyprchaly a ona se zhroutila zpět vedle něj. V minutě se znovu rozplakala a její zoufalé vzlyky se Damonovi zarývaly do mozku, jako ostré skleněné střepy.
Ještě chvíli jí strnule pozoroval a pomalu cítil jak v něm stoupá vlna bolesti. Elena měla totiž pravdu! Byla to jeho vina! To on jí tohle udělal! Jenže jí přeci nechtěl ublížit! Chtěl jí pomoct! Napadlo ho nejistě a myšlenku, že chtěl spíš pomoct sám sobě, kterou mu škodolibě našeptávalo jeho svědomí, rázně zaplašil. Pak se zhluboka nadechl a znovu k Eleně vztáhl ruce. Chvíli čekal jestli ho náhodou opět neodstrčí, ale když to neudělala, přisunul se těsně k ní a jemně ovinul paže kolem jejího chladného těla. Chvíli jí jen tak opatrně objímal a pak jí donutil aby mu pohlédla do očí. „Je mi to strašně, strašně líto, Eleno! Tohle… Tohle jsem nechtěl! Ale už jednou jsem ti řekl, že tě nemůžu ztratit a to pořád platí! Miluju tě! A v žádném případě nejsi zrůda! Už nikdy nic takového neříkej! My to spolu zvládneme! Napravíme to!“
Znělo to od něj, k jeho vlastnímu překvapení, naprosto klidně a věrohodně a Elena nakonec po krátké chvíli přesvědčeně přikývla. V jejích očích už zase nebyla ani stopa po vzteku nebo zlobě a místo nich se tam objevilo něco jiného… Dívala se na něj najednou tak podivně oddaně, jako by mu skutečně věřila každé slovo.
„Napravíme to?“ Opakovala po něm hlasem důvěřivého dítěte a jeho bodlo u srdce. Došlo mu právě, co bude následovat… „Jak to napravíme?“ Pokračovala totiž Elena tiše a on neměl nejmenší tušení, co by jí měl říct. Předtím jí chtěl hlavně utěšit a zabránit jí v tom aby byla zoufalá a aby se na něj zlobila, ale ve skutečnosti neměl páru, jak se něco takového napravuje! Co jí měl odpovědět? Měl jí lhát? Příčilo se mu to, protože si už dávno slíbil, že Eleně bude lhát pouze v těch nejnutnějších případech, ale tenhle k nim nejspíš patřil…
„Najdeme někoho, kdo to bude vědět.“ řekl proto pevně a Elena znovu přikývla. Naštěstí se už nezeptala „koho“, což bylo dobře. Od okamžiku, kdy Damon zjistil, jak na tom Elena teď je, ho už totiž napadlo hodně lidí, kterým by mohl zavolat a zeptat se jich co dál, ale postupně je zase všechny zavrhl. Znal spoustu různých mágů a čarodějů ale okamžitě, jak si vybavil jejich jména, věděl, že oni mu nepomůžou. Ani Bridget by mu nepomohla. Navíc jí slíbil, že už jí nebude nikdy o nic žádat a on svoje sliby plní!
Tím pádem tu ale skutečně nebyl nikdo, kdo by jemu a Eleně mohl pomoci, a říct jim co mají teď dělat… No, dobrá někdo tu možná byl, ale Damon nechtěl raději ani pomyslet na to, že by jí k sobě znovu volal. Smrt mu dala jasně najevo, co si o jeho plánu myslí a on jí neposlechl! Takže i kdyby znovu provedl rituál (k čemuž by potřeboval zbrusu novou slámovou pannu, protože v knize jasně stálo, že každá se může použít jen jednou), pochyboval že by mu pomohla… Ne, nikdo jim nepomůže! Budou to muset zvládnout sami!
„Strašně moc se ti omlouvám. Prosím, nezlob se na mě.“ Zašeptal proto po chvíli ticha a zoufale doufal, že mu Elena tak jako vždycky odpustí… A dočkal se! A dokonce se dočkal i něčeho mnohem víc… Elena totiž jen zavrtěla hlavou a v očích se jí opět objevily slzy. „Nezlobím se na tebe, nemáš za co se omlouvat. Zachránil jsi mě! To já bych se ti měla omluvit! Neměla jsem na tebe křičet, je mi to líto…“ Vydechla prosebně a on na ní jen vykulil oči. Ona se omlouvá jemu? Po tom všem… „To nic.“ Odvětil překvapeně a pevněji jí k sobě přitáhl. Elena se samozřejmě nebránila a omámeně schovala obličej do záhybů jeho tmavé košile. Damon by takhle klidně zůstal navěky, ale ona po chvíli vyslovila něco, co ho totálně šokovalo. „Řekni to znovu.“ Zaprosila z ničeho nic a on nějak nechápal o čem to mluví. „Co mám říct?“ Zeptal se překvapeně a ona pomalu odtáhla obličej od jeho hrudi a vážně mu pohlédla do očí. „Řekni mi znovu, že mě miluješ.“ Zašeptala tak nějak podivně toužebně a Damon jen šokovaně zvedl obočí. Co že to po něm chtěla? Opravdu po něm chtěla aby jí zopakoval… „Miluju tě.“ Řekl mechanicky, protože byl zvyklý splnit cokoliv, co si Elena zamanula a ona jen vážně přikývla. „A slibuješ, že to tak bude napořád?“ Pokračovala tichým, vemlouvavým hlasem a Damona najednou napadlo že by možná neměl odpovídat. Byl to jen mžik… Jakési neplánované procitnutí jeho opět pohřbeného upířího instinktu, který mu velel aby mlčel, ale on nemohl! Chtěl jí to říct! A tak… to udělal! „Slibuju….“ Šeptl odhodlaně a na okamžik měl pocit jako by se někde v hlouby těch oříškových očí, které se na něj vážně dívaly, mihlo nepříjemné, nebezpečné světlo. Ale to se mu určitě jen zdálo! „Věřím ti.“ Usmála se na něj Elena, než o tom mohl začít hlouběji přemýšlet a bez zábran mu položila hlavu na rameno. Tiskla se k němu a přesto, že z ní vyzařoval nepříjemný chlad, který předčil dokonce i jeho vlastní nízkou upíří teplotu, bylo mu krásně…
Tak krásně jak jen mu v dané chvíli mohlo být…
Jen ta kontrolka vzadu v hlavě se opět ozvala. Ale on jí ignoroval!

„Mám ti jít udělat ten čaj?“ Napadlo Damona, když už tam seděli dost dlouho, ale Elena jen zavrtěla hlavou. „Ne. Já… Nemám žízeň. A hlad taky ne.“ Řekla to tak nějak plačtivě a jemu došlo, že to nejspíš bude další vedlejší efekt toho, jaká teď byla. Ale to opravdu nebude jíst? Nikdy?
Na okamžik ho polila ledová hrůza aniž přesně věděl proč, ale pak se vzpamatoval a maličko se od ní odtáhl, aby jí viděl do očí. „Dobře, co kdyby ses tedy šla konečně osprchovat a převléct a já půjdu dolů uklidit a zapnout to topení?“ Nabídl jí a ona po chvilce přemýšlení přikývla. Jenže v okamžiku, kdy chtěl vstát, mu náhle s nečekanou silou stiskla paži a v očích se jí znovu objevil takový zvláštní, neznámý výraz. Výraz, který se však v zápětí změnil ve strach a Damon sám sebe opět přesvědčil, že nic jiného tam určitě neviděl.
„A přijdeš pak za mnou?“ Zašeptala prosebně, jako by na tom závisel její život a Damona její požadavek znovu překvapil. Ale nezmohl se na nic jiného, než na: „Jistě.“ a ona ho konečně pustila. Jako v mrákotách opustil Stefanovu ložnici a vydal se zpátky do kuchyně, kde pomocí dálkového ovladače zapnul plynový kotel ve skepě. Pro jistotu ho ještě nastavil na vyšší výkon a ovladač vrátil na své místo. Pak popadl balík pytlů na odpadky, který měl pečlivě uklizený pod dřezem a vrátil se do salonu. Bez rozmyslu jeden pytel roztáhl a začal do něj skládat všechno, co tu zbylo po rituálu. Na dně plastového vaku tak skončily všechny svíčky, bylinky, i slaměná panna, kterou už stejně nemohl znovu použít. A ani nechtěl! Jedno osobní setkání se Smrtí mu bohatě stačilo! Pečlivě uvedl místo rituálu do původního stavu a už už se chystal pustit do stále neuklizených trosek nábytku, když sebou náhle poplašeně škubl.
„Damone?“ Ozvalo se totiž za ním tiše a on se prudce otočil. Ve dveřích do salonu stála Elena a smutně se na něj usmívala. Kruci! Vůbec jí neslyšel přijít! A to byl na upíra opravdu mizerný výkon! Jenže… Když o tom tak přemýšlel, vlastně jí ani slyšet nemohl. Přišla bosa, takže její kroky utlumil perský koberec v hale a jinak tu nebylo nic, co by mohly jeho citlivé uši zaslechnout.
Žádný tep, dech, nebo šumění krve pod kůží…Nic! Damon si však podobné myšlenky raději okamžitě zakázal a úsměv jí nesměle oplatil. „Přijdeš už?“ Pokračovala prosebně, ale on jí nemohl hned odpovědět. Zaujalo ho totiž něco jiného.
Už několikrát viděl Elenu večer před spaním, nebo brzy ráno, kdy byla ještě v posteli (a když na to přijde, někdy jí sledoval i během toho spánku, že), ale pokaždé měla na sobě obyčejné tílko a pyžamové kraťásky. Nevzpomínal si, že by to někdy bylo jinak (pokud jí tedy nepřekvapil v té posteli se Stefanem, to pak byla většinou nahá, ale na to teď myslet rozhodně nechtěl!). Jenže teď měla na sobě kraťoučkou, saténovou noční košilku, kterou ani netušil, že tu někde v penzionu mají a vypadala v ní prostě úchvatně. Sakra, na co to myslí! Okřikl se v duchu. Měl by takovéhle nemístné myšlenky okamžitě pustit z hlavy! Přesto se ale nemohl nezmínit.
„Hezká košilka.“ Poznamenal se svým typickým úsměvem, doufaje že když se bude chovat jako vždycky, to podivné napětí mezi nimi postupně zmizí, ale Elena místo toho, aby zvedla oči vsloup a poslala ho do háje (což by nejspíš normálně udělala), jen nepřítomně pokrčila rameny.
„Nic jiného jsem nenašla.“ Řekla nevýrazně a natáhla k Damonovi ruku v jasném prosebném gestu. Její oči přitom říkaly: „Pojď už prosím.“ A on vzdal veškeré pokusy o normálnost. Snad zítra…
„Za minutku jsem u tebe.“ Odvětil s pytlem v ruce a protáhl se kolem ní ke kuchyni. Musel se tady toho co nejdřív zbavit. Opravdu nestál o to aby to u něj někdo našel. Stejně bude mít co vysvětlovat! Elena se tedy vydala zpátky nahoru a on naposledy vklouzl do kuchyně. Tam schoval plastový pytel spolu s ostatními prázdnými zpátky pod dřez a skřínku pro jistotu zajistil klíčkem. Zítra to někam odklidí. Ještě zkontroloval ovladač topení, který mu hlásil, že všechno je v pořádku a s povzdechem se vydal nahoru do patra.
Ne, že by se mu za Elenou nechtělo, ale někde vzadu v hlavě mu pořád nepříjemně problikávala ta varovná kontrolka a on ať se snažil jakkoliv, nedokázal jí zastavit! Musel totiž chtě nechtě uznat, že se Elena chovala poněkud podivně. Ty náhlé změny nálad, zmatenost, to jak se na něj dívala, jak se oblékla… Ne, to se jí vůbec nepodobalo! Jenže nesměl takhle přemýšlet! Musel jí dát čas, aby se vzpamatovala. Mají přeci všechen čas na světě! Zvládnou to! Silou vůle se donutil přestat přemýšlet o podobných věcech a co nejrychleji vyběhl schody.
Čekal, že Elenu najde ve Stefanově pokoji, ale překvapeně si uvědomil, že dveře do jeho ložnice jsou otevřené dokořán. Nahlédl dovnitř a nejistě zamrkal. Ne, opravdu se mu to nezdálo! Elena skutečně ležela v jeho posteli a zírala do stropu. Zdálo se, že absolutně nevnímá své okolí, ale pak ho nejspíš zaslechla a okamžitě se k němu otočila. V očích měla zase ten zvláštní výraz a na rtech nepřítomný úsměv. Damon se jí chtěl zeptat, proč není ve Stefanově ložnici, ale při pohledu na její unavenou tvář to neudělal. Bylo vlastně jedno, kde je, ne? Oba se musí hlavně vyspat a to můžou tady stejně dobře jako tam! Zhluboka se proto nadechl a vstoupil do místnosti. Elena se na jeho lůžku zatím posadila a pořád se ně něj usmívala, ale on se přesto cítil trochu nesvůj. Nebyl zvyklý mít jí ve své vlastní ložnici! A rozhodně ne v téhle situaci. Samozřejmě to nebylo tak, že by se mu to nelíbilo… Za jakýchkoliv jiných okolností by byl štěstím bez sebe, ale dnes netoužil po ničem jiném než zalézt pod deku a usnout! I když nic jiného ho stejně nečekala, ať už tu byla, nebo ne! To si okamžitě slíbil a byl ochotný to za každou cenu dodržet! Elena není sama sebou a on toho nemínil využít. Mohl by, ale nechtěl! Dřív nebo později to jistě zase bude ona a on nechtěl aby se to mezi nimi znovu pokazilo. Dnes v noci tu k ničemu nedojde! Přísahal v duchu sám sobě i jí a potichu za sebou zavřel dveře. Pomalu přistoupil k lůžku a čekal co Elena udělá. Když ale neudělal nic, rozhodl se chopit iniciativy sám. „Mám si lehnout na zem?“ Začal nesměle, přesto že by to nebylo poprvé, co by vedle sebe usínali, ale ona jen prudce zavrtěla hlavu a znovu k němu natáhla ruku. V tom gestu nebylo vůbec nic nevhodného. Z jejích očí vyčetl, že prostě jen chce aby byl s ní a on nikdy nedokázal odolat jejímu přání. A ani teď tomu nebylo jinak. Sice nevěděl, co si má o tom všem myslet a znovu mu v mysli vytanulo to, o čem přemýšlel na schodišti, ale nakonec to prostě svedl na šok z návratu mezi živé a lehce Eleninu nabízenou dlaň sevřel ve své. Pak vklouzl vedle ní pod přikrývku a s myšlenkou na svůj slib i na to, co si přečetl v jejích očích se vůbec nebránil, když se k němu s viditelnou úlevou přitiskla. A ona opravdu víc nechtěla. Jen ho cítit vedle sebe. Pro Damona to sice nebylo fyzicky moc příjemné, protože Elena byla spíš nahá, než oblečená a její kůže měla stěží pár stupňů nad nulou, ale na druhou stranu si nedovadl představit krásnější chvíli, než byla tahle. Dokázal to! Dostal ji zpět a teď mu ležela v náručí a tiskla se k němu! Co víc si mohl přát? Nic! Snad jen jedno… Přes své předsevzetí, že se jí dnes v noci ani nedotkne, se k ní sklonil a něžně jí políbil do vlasů. Alespoň tohle si snad dovolit mohl, ne? Elena na to ale nic neřekla jen se k němu těsněji přivinula. „Dobrou noc.“ zašeptala mu navíc po chvíli do ucha, čímž mu dala definitivně najevo, že už nechce nic víc než usnout a on raději jen přikývl. Nebyl si totiž jistý jestli by mu neselhal hlas, kdyby se jí pokusil odpovědět. Byl tak šťastný a zároveň vyděšený, jako nikdy v životě! Nečekala je rozhodně lehká budoucnost, ale on si o tom zakázal přemýšlet. Důležité bylo, že Elena žila! A zbytek se nějak vyřeší. Určitě se vyřeší…
Než ale mohl začít přemýšlet o tom jak se to všechno vlastně vyřeší, přepadla ho příšerná únava a on usnul tak rychle, že si to ani nestihl uvědomit.
Propadl se do nevědomí a jeho ruce kolem Elenina těla maličko povolily své sevření. Jí to ale bylo jedno. Ležela vedle něj. Tiše, se zavřenýma očima ale nespala… Nemohla!
I když se moc snažila nedokázala usnout! Možná proto, že poslední tři dny v podstatě celé „prospala“. Nebo možná proto, že někdo jako ona spát prostě nepotřeboval…
Nebo spíš… Něco, jako ona?



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Láska vdaných žen je nejcennější na světě, manželé o tom ovšem nevědí.“ Oscar Wilde