„Tma“ (minipovídka)-Prolog a 1.část

Ahoj, všichni! Jelikož je dnes Silvestr a zítra Nový rok, mám tu pro všechny ty, kteří čtou mé povídky takový malý novoroční dárek v podobě krátké minipovídky s názvem „Tma“.  Doufám, že se vám bude líbit (protože je taková trošičku „jiná“) a že si ji užijete. Celkem bude mít jen prolog, tři části a epilog, přičemž prolog a první část zveřejňuji dnes, druhou část zítra a třetí část s epilogem čekejte pozítří. Takže ještě jednou přeji pěkné počtení, budu hrozně moc vděčná za komentáře a všem přeji pěkného Silvestra a krásný Nový rok! :-) PS: Na Volbě IV už pracuju, první kapitolka bude snad brzy :-)

Prolog

Marně se snažil otevřít oči, ale bylo mu tak zle, že to nedokázal… Ach ne, co se stalo? Kde to ksakru je a proč mu hlava třeští tak, jako by právě absolvoval týden nekončící flám?! Marně tápal v paměti a pokoušel se vzpomenout alespoň na něco… Na cokoliv! Ale bylo mu, jako by mu někdo z hlavy vymazal úplně všechno a jediné, na co se dokázala jeho zmučená mysl soustředit, byla tupá bolest ve všech svalech a podivná závrať, která se ho zmocnila pokaždé, když se pokusil pohnout. Alespoň že už se mu konečně podařilo rozlepit víčka, ale nijak zásadně mu to stejně nepomohlo… Tma, která ho obklopovala, byla totiž naprosto neproniknutelná a on v ní neviděl vůbec nic! Jako by mu někdo zavázal oči hustým, indigově černým šátkem! Sakra… Co se to děje? Podobné problémy se zrakem přeci neměl už téměř stopadesát let! Tak proč teď? Co to s ním je? Bylo mu, jako by ho někdo zmlátil, a přitom… A přitom se přeci se Stefanem vydali hledat nějakou tu zatracenou jižanskou čarodějku, která jim měla poradit, jak použít ten lék pro Elenu, co se jim konečně podařilo objevit! Blesklo mu hlavou a on se té chabé vzpomínky chytil, jako tonoucí stébla. Ano, přesně tak to bylo!

Jenže… To pořád nevysvětlovalo kde teď je, jak se tu ocitl a hlavně proč! A kde je Stefan? Napadlo ho najednou a myšlenka na bratra ho donutila konečně zmobilizovat všechny síly a alespoň trochu se pohnout. Omámeně se pokusil posadit, což mu sice tak docela nevyšlo, ale když zatápal rukama kolem sebe, narazil na cosi pevného… Na hrubou, kamennou stěnu, která se tyčila vedle něj a o kterou se mohl s trochou úsilí docela dobře opřít. Byla sice studená a vlhká, ale alespoň něco!

„Stefane!“ Zašeptal přiškrceně a zvuk vlastního hlasu ho vyděsil. Zněl příšerně! „Stefane!“ Zkusil to znovu a v duchu se modlil, aby mu bratr odpověděl, jenže žádné odpovědi se nedočkal. Možná tu vůbec není? Napadlo ho zoufale, ale pak tu myšlenku rázně zaplašil! Ne, musí tu být! Byli přeci pořád spolu! No jistě, spolu…  Při další myšlence na bratra, se mu v hlavě konečně trochu rozsvítilo a on si vzpomněl na další podrobnosti. Ano, mluvili s tou čarodějkou po telefonu a pak s ní měli mít schůzku někde na okraji města. Přesnou adresu si sice nevybavoval, ale jedno věděl jistě. Byla to velká oprýskaná budova, která se mu ani trochu nelíbila! Jenže oni neměli na výběr, takže šli dovnitř a pak…

Pak už nic! Na nic dalšího už si, ani při velké snaze, vzpomenout nedokázal, ale stoprocentně věděl, že když vstupovali do toho zatraceného baráku, byl Stefan jen půl kroku za ním. Takže ať už jsou teď kdekoliv, jeho bráška tu musí někde být! „Stefane!“ Zkusil to znovu a konečně se mu podařilo promluvit nahlas, za což byl odměněn slabým zasténání někde vlevo od něj. „Stefane…“  vztáhl ruce daným směrem a po chvilce pátrání v neproniknutelné tmě konečně našel, co hledal. Jeho dlaně se dotkly Stefanovy kožené bundy a on s úlevou přitáhl bratrovo bezvládné tělo k sobě. „Jsi v pořádku?“ Vyhrkl prudce, ale Stefan byl ještě příliš omámený na souvislejší odpověď. „Hm…“ „No tak, brácho vzpamatuj se. Není ti nic?“ „Damone?“ Znělo to dost zoufale. „Pšt, jo, jsem to já, jen klid. „Co se stalo…? Kde to jsme?“ Napadaly Stefana naprosto stejné otázky, se kterými se před chvílí trápil i jeho starší sourozenec, jenže ten mu na ně odpovědět bohužel nedokázal. „Nemám tušení. Jak se cítíš?“ „Příšerně mi třeští hlava…“ „Jo, mě taky, ale už je to lepší.“ „A vůbec nic nevidím!“ Stěžoval si Stefan a marně se snažil posadit. „Tak to jsme dva.“ „Ale kde to vlastně jsme, šli jsme přeci do toho domu na předměstí, ne?“ Zdálo se, že Stefanova paměť utrpěla menší újmu, než Damonova, ale ani on netušil, co se jim přesně stalo.

„Sakra, Stefane, já vážně nevím! Nevidím vůbec nic a jediné co vím, je to, že je tu nějaké vlhká kamenná stěna a místo podlahy udusaná hlína!“ Ohradil se Damon o něco ostřeji, než měl v úmyslu a Stefan raději zmlkl. Momentálně vážně neměl chuť ani sílu se hádat. Ale Damon o hádku taktéž dvakrát nestál, takže ho vlastní prudký tón ihned zamrzel. Stefan přeci nemohl za to, v jak prekérní situaci se ocitli. Měl by svůj neomalený výbuch napravit. „Ale zkusím to zjistit…“ Dodal smířlivě a dokonce se mu podařilo vrávoravě vstát. Sice se musel přidržovat té vlhké, zatuchlinou páchnoucí stěny, ale na nohou už se udržel. Opatrně prozkoumával místo, kde se se Stefanem ocitli a velmi brzy mu došla mrazivá pravda. Doteď si myslel, že jsou v nějakém vlhkém skladišti, nebo možná kdesi v tom zanedbaném stavení, ale tohle na dům ani sklad nevypadalo… Byl to malá nepravidelná kobka bez oken a podle vlhka a chladu musela být někde hodně hluboko. Možná v nějakém sklepení, ale spíš někde…Ve skále! Stěny totiž nebyly postavené z kamenných kvádrů, jak se doteď mylně domníval, ale tvořil je celistvý kus kamene, takže nebylo možné se skrze ně nijak dostat! A nejhorší bylo, že ať se Damon snažil sebevíc, nedokázal objevit žádný vchod! Pokud tu nějaký byl, byl velice dobře zamaskovaný a tudíž bylo nemožné odtud vlastními silami uprchnout. „Sakra!“ Zasyčel vztekle a po paměti dovrávoral zpět ke Stefanovi. „Tak co?“ „Nic, asi jsme v nějaké podzemní jeskyně, nebo v něčem podobném.“ „Ale jak… jsme se sem dostali?“ „To nevím, ale ta tma se mi vůbec nelíbí!“ „Mě taky ne…“ Povzdechl si Stefan, ale Damonovi už dávno došlo, že tohle je mnohem horší, než se na první pohled zdá. „Ne, Stefane, ty to nechápeš. Upíři jsou přeci na temnotu stavění! I kdybychom uvízli v nejhlubší jeskyni světa, neměla by tam být taková tma, abychom alespoň něco málo neviděli, takže tohle…“ „Je zlé!“ Dořekl za něj Stefan, kterému už mozek zase fungoval natolik, aby dospěl k podobnému závěru, jako jeho starší bratr a dobře mu z toho zjištění zrovna nebylo.

Ano, takhle to dopadá, když má člověk pletky s čarodějkami! Protože kdo jiný, než ony by dokázal omráčit, oslepit a uvěznit dva velmi silné upíry? Musela to být od začátku past! Sice neměl nejmenší tušení, kdo by jí na ně mohl nastražit, ale pravdou bylo, že nepřátel měli až moc! Konec konců to mohly naplánovat i sami služebnice přírody, znal jejich temné spády. „Mrchy!“ Ulevil si navíc Damon a tím Stefanovi potvrdil, že myslí oba na totéž, ale to jim ve skutečnosti nijak nepomohlo. Byli v pasti! „Co budeme dělat?“ Zamumlal přiškrceně Stefan, ale Damon neměl tušení. „Nevím… Budeme muset čekat.“ „Ale na co?“ „Na záchranu. Neboj, bráško. Někdo nás dřív nebo později začne hledat. Elena, nebo Bonnie… A Klausovi budeme určitě taky chybět, nebo spíš informace od nás!“ „Ale co když…Nás nenajdou?“ „Najdou, uvidíš… Určitě!“…

1.

…„Jak dlouho myslíš, že už jsme tady?“ „Nevím, Stefane. Kvůli té zatracené tmě nevidím ani na hodinky!“ „Tak alespoň přibližně…“ „Fakt nevím… Pár hodin…Asi.“ „Hm… Zdá se mi to spíš jako několik dní!“ „Tak dlouho to ještě není, neboj. Jak se cítíš? Už je to líp?“ „O něco. Ale…“ „Ale co?“ „Ale nic. Vážně si myslíš, že nás tu někdo najde, Damone?“ „Samozřejmě, že ano. Určitě už nás hledají.“ „To nejspíš ano, ale… můžeme být kdekoliv.“ „To sice jo, jenže nezapomeň na to, že Klaus potřebuje vědět, jak zacházet s tím lékem pro Elenu. Bude nás chtít najít za každou cenu!“ „Jenže… My se to přeci nedozvěděli.“ „Co?“ „To s tím lékem přeci!“ „No jo, ale Klaus to neví. Myslí si, že to víme. Bude nás hledat, neboj. Možná to chvíli potrvá, ale bude.“ „Když myslíš…“ „Vím to!“…

…“Ach bože, musí to být už víc než čtyřiadvacet hodin. Jak dlouho ještě…?“ „Určitě už moc dlouho ne.“ „To doufám!“ „Nemusíš… Klaus má přeci kontakty po celém světě…“ „Jo, já vím! Najít Katherine mu trvalo víc, než 500 let!“ „Stefane! Přestaň sýčkovat!“ „Ale je to pravda…“ „To je, jenže mezi námi a Katherine je jeden podstatný rozdíl. Ona před ním utíkala a snažila se schovávat, což my rozhodně neděláme!“ „Ne, my na něj naopak čekáme, jako na smilování boží.“ „Ano…Teda ne. No, vlastně jo. Ale teď bys měl zkusit trochu spát.“ „Nechce se mi spát.“ „Já vím, ale nic jiného se tu dělat nedá a já už na ty tvoje řeči nemá náladu!“ „Tak promiň, že mám strach!“ „Ne…Ty promiň, ale vážně se nemáme čeho bát…“ „Vážně tomu věříš?“ „Věřím!“…

…„Damone?“ „No…“ „Spíš?“ „Ne…“ „Můžu se na něco zeptat?“ „Pokud to nebude, jak dlouho jsme tady, což nevím, tak ano.“ „Slyšíš něco? Myslím zvenku…“ „Ne, ty jo?“ „Ne… Ale… není to zvláštní? Nemůžeme být přeci tak moc hluboko, aby sem nedolehl vůbec žádný zvuk. Něco bysme zvenku slyšet měli, ne?“ „Ne nezbytně. Nejspíš je to součást toho kouzla. Stejně, jako ta protivná tma všude kolem! Proč se na to vůbec ptáš?“ „Jen mě tak napadá, jestli nejsme třeba někde daleko od civilizace…“ „Možné to je, ale… To neznamená, že nás nenajdou, jasné?“ „Jo, já vím, Klaus nás hledá…“ „Neříkej to tak, jako bys tomu nevěřil!“ „Damone, já se tomu snažím věřit. Fakt! Jenže už jsme tu hrozně dlouho, a nic! Jen ticho a tma! Copak tobě to neleze na mozek?“ „Ne!“ „Teď lžeš…“ „Nelžu. A není to zase tak hrozně dlouho!“ „Mě to tak připadá… Nebude to víc, než den a něco.“ „A to ti nepřijde dost?“ „Ani ne…“ „Ale já…“ „Co?“ „Mám žízeň.“ „Hm… Já vím, brácho, ale musíš to vydržet. Ještě pár hodin, víc určitě ne.“…

…„Stefane…? Stefane!“ „No jo…jsem tady, nekřič tolik.“ „Promiň, myslel jsem, že ti něco je.“ „Vždyť je! Bolí mě… úplně celé tělo, jako by mě někdo… zmlátil a mám příšernou žízeň!“ „Já taky bráško, ale musíme vydržet.“ „Já vím…“… …. „Stefane?“ „Ano?“ „Jen… Jsem chtěl…Ale ne, nic. Vlastně něco ano, snaž se moc nehýbat. Čím víc energie vydáš, tím ti bude hůř, věř mi.“ „Jak to ty… můžeš tak přesně vědět?“ „No, řekněme, že to není zase tak dlouho, co jsem tak nějak na pár dní uvízl ve sklepě penzionu bez přísunu krve. Myslím, že jsi v tom taky hrál jistou roli.“ „Ach…No jo, jasně. Promiň.“ „To nic, zapomeň na to.“ „Ne, mě to vážně…mrzí. Omlouvám se.“ „To je v pořádku, zasloužil jsem si to. A teď už radši nemluv, ano?“ „Dobře.“…

…„Damone?“ „Hm… Co se děje? Říkal jsem ti, že nemáš mluvit, vyčerpává tě to.“ „Já vím…, ale já… nemůžu vstát. Zkoušel jsem to…, ale…nejde to. Cítím se naprosto…příšerně.“ „Tak nevstávej a lež. Já jdu k tobě.“ „Divím se, že to…ještě zvládneš.“ „Mě není tak zle. Neboj.“ „Už zase lžeš.“ „Nelžu.“ „Lžeš, ale to… je fuk.“ „No jak myslíš, ale už jsem u tebe. Tak… Pojď sem.“ „Au!“ „Promiň, bolí to moc?“ „Ani ne…“ „Teď lžeš ty!“ „Hm… Slyšels to?“ „Ne, co?“ „Měl jsem pocit, že slyším… Ale to se mi asi jen zdálo.“ „Asi…“ „Jasně! Sluchové halucinace… jsou to poslední, co mi chybělo!“ „Neboj, to přejde. To se jen tvé tělo brání nedostatku krve. Proto ty závratě, bolesti a zmatené vnímání.“ „Díky za…vysvětlení. Ale myslím, že to… jen tak nepřejde, protože je mi… hrozně!“ „Já vím, bráško. Jestli chceš…Můžeš se napít ze mě. Já vím, že upíří krev není nic moc, ale alespoň něco…“ „Damone, neblázni! Tím si nijak…nepomůžu!“ „Ale bude ti líp.“ „A tobě hůř!“ „Já to zvládnu.“ „Ne!“ „Dobře, jak chceš, tak lež a odpočívej. Držím tě…“ „Zůstaň u mě…“ „Jasně, neboj. Jsem tady..“…

…„Já…nemůžu…dýchat. Bolí to…!“ „Pššt, já vím.“ „Proč…nás ještě…nikdo…nenašel, Damone? Říkal jsi, že…nás… brzy najdou!“ „Já nevím, Stefane. Je mi to líto. Spletl jsem se. Ale oni nás najdou, uvidíš.“ „Myslím, že už…asi ne.“ „Přestaň! Tohle neříkej! Zvládneme to! Musíš jen…vydržet při vědomí.“ „Ale to…bolí!“ „Já vím, že to bolí, bráško, ale nesmíš ztratit vědomí. Teď už ne! Víš přeci, jak to je.“ „Já vím…Katherine mi to…řekla. Bolí to a pak…To bolí ještě víc…a trvá to strašně dlouho!“ „Katherine ti lhala, znáš ji! Nebude to tak zlé. Prostě tu budeme ležet a čekat.“ „Ale co když…Nikdo nikdy nepřijde!“ „Přijde, uvidíš… Asi to bude trvat déle, než jsem myslel, ale to…zvládneme. Spolu to zvládneme, slyšíš mě?“ „Hm…“ „Stefane, nespi! Slyšíš mě?!“ „Jasně, nekřič…“

…„Stefane, prosím… prober se! No tak…Nesmíš mě tady nechat samotného…Prosím! Prosím, probuď se!“ „Hm…“ „Stefane, prosím, nesmíš spát… No tak, brácho poslechni mě!“ „Já….nemůžu. Mrzí mě…to.“ „Ne!“ „Promiň…“ „Ne!“ „Je mi to všechno…tak líto… Je to moje vina…že jsme tady. To já na ten lék…tak moc spěchal. Tys říkal… že se ti to nelíbí, že té čarodějce… nevěříš. Odpusť mi to, prosím…“ „Není co odpouštět, bráško. Není to tvoje vina!“ Ale je…všechno je moje vina. Vždycky, je to moje vina…“ „Stefane, ne. Tohle neříkej! Slyšíš!“ „Mám tě rád a…mrzí mě to.“ „Já tebe přeci taky! Stefane… Stefane!“ „Sakra ne, prober se! Prosím…“

…Sakra, to bolí! Copak ta bolest nikdy neskončí? Možná by se tomu měl poddat, jako Stefan, ale to…Nesmí! Jeden z nich musí zůstat při vědomí! Určitě je tu už brzy někdo najde! Klaus je určitě hledá! A Elena taky! Nenechala by je tu pohřbené zaživa! Ona ne! Miluje je…Tedy Stefana miluje rozhodně a jeho…možná taky. A kdyby ne, tak si to alespoň myslí! Bonnie jí s tím hledáním určitě pomáhá a až je konečně objeví, všechno bude v pořádku! Bude to dobré… Musí být…

Damonovy myšlenky plynuly tak hrozně pomalu… Ale pořád se ještě snažil vnímat. Vnímat a tisknout k sobě bezvládné tělo svého bratra, který s ním přestal komunikovat už před mnoha hodinami. A pak…

 Kruci, co to bylo za zvuk? Znělo to jako skřípání… Nebo se mu to jen zdá? Ne, nezdá, teď se to ozvalo znovu! A někde blízko! Jako by tu někdo byl…Jako by někdo vstoupil do té jejich zatracené kopky, ale proč tedy pořád nic nevidí? Že by to otravné kouzlo? Kdyby alespoň mohl zavolat…Nebo se pohnout, ale na to ten někdo přišel moc pozdě. Nedokáže už ani zvednout hlavu. Ale určitě tu někdo je… Krev! Je to člověk!  A je pořád blíž a blíž… Pomůže jim! Musí jim přeci pomoct, nebo… Ach ne, tohle na pomoc nevypadá! Ne!

Damon už vlastní tělo skoro vůbec nevnímal a jediné, co mu z něj zbylo, byla bolest, ale tohle cítil zcela jasně! Ten někdo, se totiž snažil uvolnit jeho sevření kolem Stefanova těla.

Ne! Tohle jim nedovolí! Nesmí mu bratra vzít! Prosím, ne! Neberte mi ho!  Ne!!!

Ale bránit se bohužel nedokázal… Na to mu bylo až moc zle. Neviděl vůbec nic a najednou byl sám. Sám ve tmě! Pokusil se zatápat kolem sebe, ale ani to už mu nevyšlo… A pak…Definitivně ztratil kontakt s vnějším světem a jediné co mu zbylo, byl strach, bolest a nejistota! Všechny ty pocity se střídaly pořád dokola a znovu…A znovu…A znovu… Do nekonečna!



3 reakce na „Tma“ (minipovídka)-Prolog a 1.část

  1. Osteo napsal:

    Děkuji za povídku. Je také zajímavá :-) a těším se na druhou. A velice mě potěšilo,že už se chystá Volba IV. Také přeji vše něj do Nového roku.

  2. elisa napsal:

    taky děkuju za peknej dáreček :) jsem zvědavá jak to dapadne :) mam velkou radost že bude další část Volby :)
    užij si Silvestra a hlavně ti přeju šťastný Nový rok :)

  3. terulka napsal:

    Krásný dáreček:) je to napínavý, těším se na další..:) mám radost že už brzo bude volba :D a taky šťastný Nový rok..:)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„O chytré ženské je nouze. Konečně o chytré mužské zrovna tak.“ Jan Werich