TVD Nový příběh – 11.Kmotřička

Probudila jsem se ve měkkých peřinách,jako by to bylo normální,že nevím,jak jsem se tam ocitla. „Dobré ráno“ polekal mě Damon. Vzpomněla jsme si na to,co se odehrálo a trochu jsem se začervenala. Damon si sedl na kraj postele,pohlédl na mě a trochu se usmál „ Ty si prostě nemůžeš pomoct viĎ? Nemůžeš mě prostě ani jednou poslechnout….Musím si nutně někam zajet,budu pryč ani né půlhodinku,a doufám,že ty zůstaneš tady.Nesehnal jsme hlídání bohužel.“. „Fajn“ zvedla jsem se z postele a zamířila ke skříni.

 

Vytáhla jsme z ní oblečení a zamířila do koupelny.Když jsem přišla dolů Damon už byl pryč.V kuchyni jsem zaslechla klepání.Rozeběhla jsem se ke dveřím a prudce je otevřela.Ve dveřích stála postarší žena a usmívala se „ Meredith?“zeptala se. „ A-ano“vykoktala jsem ze sebe. „Ach …ty jsi,tak podobná své matce.“. „Prosím? O čem to mluvíte?Znám vás?“ „Jak bys mohla?Byla si ještě miminko,když jsem tě viděla naposledy.Jsem tvoje kmotra.“ „Já nemám kmotřičku“ opáčila jsem. „Ale ano máš.“.Náhle jsem si vzpomněla,že po mně někdo jde a ,jak se DAmon bude zlobit. „Promiňte,ale asi jste se spletla!“ chtěla jsem zabouchnout dveře,jenže ona mě zarazila. „Jsme tu abych ti pomohla.Věř mi!“. „Důvěra se získává ,až po zásluze!“ zabouchla jsem prudce dveře a běžela do pokoje.

Po pěti minutách  znovu někdo zaklepal,po chvilce rozvažování jsem dveře otevřela a spatřila  pět postav mužů.Jeden se skláněl v křečích k zemi,ihned jsem poznala ,že je to Damon. Dva ho drželi a dva stáli vedle nich.Zpanikařila jsem a vykřikla „Damone!“. Ten největší ke mně promluvil „Meredith pojď s námi  a tvůj přítel může žít.A ani se nepokoušej čarovat!“. „Dobře ,ale pustíte ho do domu a já s vámi půjdu a nebudu nic zkoušet.“ Uklidnila jsem se trochu. „Meredith!Ne!“ zavrčel Damon. „A jak víme,že ti můžeme věřit?“ „Můžete.“.Vymrštili Damona dovnitř.Vytáhla jsem z něj kolík a klekla si k němu. Pohlédl na mě a já se usmála se slzami v očích. „Meredith“ vydechl. „Jinak to nejde.“ Řekla jsem a pohladila ho po tváři.Vyběhla jsme ven a pronesla zaříkadlo,které Damona na deset minut zadrží uvnitř. Ti čtyři mi omotali něco kolem rukou a posypali mě práškem.Odvedli mě do auta a já ani neodporovala.Po asi tříhodinové jízdě jsem zastavili před temným lesem. Vytáhli mě ven a pešky jsme  šli asi půl hodiny,než jsme se dostali k velkému domu. Šourala jsem se jako zvíře na porážku.Jakmile jsme vlezli dovnitř ,ten vysoký mě zavedl do velké místnosti s hořícím krbem.

Posadila jsem se na pohovku a čekala.Za nedlouho byl u mě muž v šedě košile.Stoupl si přede mě a pečlivě si mě prohlížel. „Hmm…takové tintítko ,že má na starost ten kámen.Pche.“ odfrkl si. „Jsem Prave“. Mlčíc jsem bořila pohled do země. „ Jen aby bylo jasno. Chci jenom to čeho se ty chceš zbavit.Takže to uděláme takhle.Ty mi ten kámen dáš a já tě nechám na pokoji!CO říkáš?“.Přece mu ho nemohu dát,vždyť ani nevím ,kde je. „Copak jsi hluchá?Nebo němá?!“ okřikl mě. Nepohnula jsem se ani o píď.Hrubě mě vzal za bradu a donutil mě se na něj kouknout.Moje svázané ruce nemohli nic udělat.Koukla jsem se na něj a s klidem odpověděla  „Ani mě nehne!“.Rozzuřil se ,uchopil mě za ruku a táhl po schodech nahoru,vhodil mě do jednoho pokoje „Nemáš na výběr.“

Po pěti hodinách koukání do zdi jsme se zvedla a zamířila do malé koupelny.Potřebovala jsme sprchu,ale váhala jsem.Nakonec jsem usoudila,proč ne.Venku se začínalo stmívat a já jsem se zamyslela,co asi dělá Damon nebo Elena.  Z mého tranzu mě vyrušila rána,která otevřela dveře.Stál v ní Prave.  „Tak jak si se rozhodla?“. „Proč si na mě posílal upíry,aby mě zabili?“  „CHtěl jsem vědět jestli jsi to vážně ty.“ „Když se nevrátil ten třetí byl jsem si jist.“  „Na co chceš ten kámen?“ .Jeho oči se zaleskly steskem,byl tak pronikavý „Chci dokončit ,co ona začala.“.Opět odešel a nechal mě tam samotnou.Uběhli asi tři dny a já začala vyšilovat.Nejspíš o to usiloval.Ruce už jsem měla volné a z toho všeho zmatku se ve mně probudili lidské pudy v boji o přežití.Otevřela jsem okno ,a stoupla si na rám.Trochu jsem se zakymácela.Pod mým oknem,o jedno patro níž byl strom. „Teď nebo nikdy“ opakovala jsem si pro sebe.

Skočila jsem a chytila se za větev.Po stromě jsem lehce sešplhala dolů.Běžela jsem lesem,jenže nejsem nejlepší běžec,takže jsem několikrát chytila zajíce a dávala si oddychové pauzy. Zahlédla jsem silnici a mé srdce tepalo největší možnou rychlostí.Zakopla jsem a nedokázala jsem se zvednout.Projíždějící auto zastavilo a vystoupila z něj ta postarší žena,která mi tvrdila,že je moje kmotřička.Pusu jsem měla otevřenou ,jakmile jsem se vzchopila.  „Honem ..nastup!..Nemáme už moc času.“.Bez váhání jsem naskočila na sedadlo spolujezdce.Auto se rozjelo plnou rychlostí. „Jak jste..“ nedokázal jsem dokončit větu. „Kmotra tě může vyhledat kdykoliv a kdekoliv .“ usmála se na mě. „Proč o vás nic nevím.“ „Protože to tak chtěli tvoji rodiče.Byla jsem záložná ochrana.Kdyby někdo věděl,že tě můžu najít,snažili by mě donutit tě vyhledat. Ale před časem jsem zahlédla tvůj obraz.Byla si vyděšená.A tak jsme se tě snažila najít.“  „MM…A kam teď jedeme?“  „Zpět do Mistic Falls.“ „Ne tam mě budou hledat jako první.“ „Omyl.Tam tě tentokrát hledat nebudou.“



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Mít rád lidi a milovat lidi to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí.“ Jan Werich