TVD Nový příběh – 8. Útěk před osudem

Tohle je poslední díl,co tu již byl zveřejněn!Příští,už bude úplně nový. Staré díly jsem pospojovala,aby jich bylo míň.Jenom aby jste se nedivili ,že je jich tak málo. :-) A chci slyšet váš názor!Líbí se vám povídka?

Celý následující měsíc jsem se Damonovi vyhýbala a nezdálo se,že on by po mé přítomnosti  prahl.Ignorovala jsem ho a on mi to s náklonností oplácel.Duben uběhl podobně.Nic zajímavého se neudálo,připadalo mi,že můj život se stal nudným filmem.Na hodinách jsem někdy ujížděla do svých vlastních představ za které mohl hlavně můj sen,který se mi zdál každou sobotu.Vrtalo mi to hlavou.Přišla jsme do domu,kde jsem naposledy bydlela s tetou,sedla jsem si do křesla  a když někdo otevíral dveře vzbudila jsem se.Začátek května mě moc nepotěšil.Čekala jsem krásné počasí a na místo toho v neděli večer pršelo.Ale v pondělí se na obloze rozzářilo slunce.Oblékla jsem si bílou sukni.Po dlouhé době jsme se dobře vyspala.Na obědě jsem si sedla k ostatním.Probírali nějáký film.Nevěnovala jsem tomu pozornost.Vzala jsem do ruky láhev s Colou.Otočila víčkem a pití na mě vystříklo.Samozřejmě na mojí sukni.“Kruci“ snažila jsem se setřít to ubrouskem.“Musím jít domů se převléct.“ „Mám tě odvést?“ nabídla se Caroline.“Ne v poho.Já se projdu.“ Vyšlapovala jsem pomalu určenou cestu.Když jsem byla u domu nadechla jsem se čerstvého vzduchu a odemkla.CO to je? Zatvářila jsem se nejistě,když jsem uslyšela rozbít se sklo.Na zemi ležel dřevěný kolík.Bez váhání jsme ho uchopila.“Kde je?“ řval neznámí hlas.“Zeptám se tě ještě jednou ,kde je,než tě zabiju.A ty bys mi měl radši odpovědět.Kde je tam malá čarodějka?“ „Chceš vědět kde je? …Tak já ti řeknu to,že je tam ,kde tys nikdy nebyl!“ zaslechla jsem Damona.Těžce jsem polkla.Musím něco udělat….Musím já musím mu pomoct.“To má být chyták?“ zeptal se neznámý hlas.“No…menší hádanka.“odvětil mu s klidem Damon.

 

Došla jsem tam,odkud hlasy vycházely.Byl to obývák.Skrčila jsem se za roh a opatrně vykoukla.Damon na mě vytřeštil oči,ale okamžitě se vzpamatoval a koukl se jinam.Viděla jsem jenom záda toho násilníka.Měl medově hnědé vlasy.Byl oblečen do riflí a černého trička.Co mám teď udělat.Pohlédla jsem na konec chodby.Ležel tam Stefan se zabodnutým dřevem v noze a v rukou na které si nedosáhl.Neslyšně jsme k němu vystartovala a vytáhla je.“Takže ne?“ ozval se ten nepříjemný hlas.Teď nebo nikdy.Neváhala jsem ani vteřinu a vrazila do místnosti.Neznámý upír na mě hodil pohled.Projel mnou strach,ale také odhodlání,že nesmím dovolit ,aby někdo z mých přátel zemřel.Nikdo,až na mě pokud to bude nutné.“ÁÁ tady jí máme.Musíme vyrazit.“ stiskl mi paži upír s obličejem chladu z kterého se nedalo nic vyčíst.Stiskla jsem kolík v ruce,abych zjistila,že ho stále mám.Zpozorovala jsme jak si Damon mezitím vytáhl kolík z břicha.Vláčel mě pryč.A na prahu jsem mu vrazila kolík do ruky.Mělo to být do zad,jenže on mi jaksi unikl.Mezitím,co se on vzpamatovával jsem běžela nahoru po schodech do mého pokoje.Chtěla jsem otevřít dveře,když mi zaterasil  cestu.“Já myslím,že naše cesta je jinudy.“ „Co po mě chceš?“vzlykala jsem strachem.“Já nic jsem jen poslíček.Teď jsi mi ,ale ublížila a já potřebuji ..“zakousl se mi přímo do krku,hned jak dokončil větu.Strašlivě to bolelo.Trvalo to asi pouhé tři vteřiny,než do něj Stefan zabodl zezadu kolík.Po té mi podpírající Damon vnutil jeho krev.Stefan mezitím přitlačil protivníka ke zdi.Damon to po pár sekundách převzal.“Tak teď si to obrátíme…Já budu klást otázky tobě…a ty mi na ně odpovíš..“.Po dlouhých deseti minutách ho Damon stejně zabil,protože nic neprozradil.Z kapsy mu Stefan vytáhl nějakou rostlinu.“Nevíš co to je?“ otočil se na mě.Zakroutila jsem hlavou.“Není to Hermiona brácho neví všechno.“ zdůraznil mu Damon.Ještě zmatená jsem si sama pro sebe nahlas opakovala „On chtěl mě?“.“Jsi v pohodě?“nachomýtla se ke mě do pokoje Elena hned jak skončila škola.“Jo..jo..“.Celou noc jsem o tom uvažovala.
Když jsem mrkla do kalendáře zarazila jsme se.Zítra je16,května.17 let od smého narození.Vzbudila jsem se a než jsem vstala rozhlížela jsem kolem sebe.Jistě,že nikdo by o mých narozeninách vědět neměl.Zvedla jsem se líně z postele.Oblékla si černé šaty přes červené legíny.Dole v kuchyni se na mě Damon ušklíbl“Dneska je 16…..16 května.Aby jste všichni věděli.“ informoval Elenu se Stefanem.Hodila jsem na něj naštvaný pohled ,ale on pokračoval.“Někdo má 16 narozeniny ne?Nevíte kdo?Já to asi zapomněl.Nevíš kdo Meredith?“ Jak on o tom ví.No je to Damon,takže jistě strkal nos kam nemá.“Nemám páru.“ odbyla jsme ho.“No jo já už vím to..“ „Damone!“ varovala jsem ho.“Fájn před tím než vám to vyžvaní on vám to řeknu já.Já mám dneska narozeniny,ale nechci o tom slyšet ani slovo.Díky.“ Elena mi ale cestu zaterasila“Proč jsi nám to neřekla?Musíme to oslavit!“ „Prosím Eleno.Já nechci…prosím.“ Zamkla jsem se ve svém pokoji s tím,že do školy se mi dnes nechce.Lehla jsem si zpět do postele, a ihned usnula.
Sedím znovu v tom křesle.Otočila jsem se a v tom jsem byla ve svém pokoji v penzionu u Salvatorů a do mého pokoje vcházela moje teta „Ahoj Meredit:“oslovila mě.“Teto!“ vyhrkla jsem zděšením.Vyskočila jsem na nohy a ona mě prstem zastavila.Ukázala na starý batoh.“Musíš odjet!Hned!“ „Cože?Proč?“ „Můj deník holčičko.Utíkej.“
Probudila jsem se celá vyděšená.Byla jedna hodina ráno.To jsem prospala celý den.UŽ bylo 17 května.17 let od smrti mých rodičů a rok od smrti tety.Rozeběhla jsem se k místu na které ukazovala ve snu teta.Vytáhla jsme starý batoh,který mi zachránili hasiči z pokoje,což jsem zjistila,až po týdnu.Měla jsem tam svou jedinou fotku s rodiči a také fotku s tetou.Dívala jsem se na ně jako na zázrak.Potom jsme vytáhla malou krabičku z níž jsem vylovila stříbrný řetízek s přívěskem.Přívěsek byl z jekéhosi kamene ,ale neměla jsme ani ponětí,kterého,i když jsem se to miliónkrát pokoušela zjistit.Uvnitř jsem cítila sporýš společně ještě s jednou květinou.Připnula jsme si přívěšek.To bylo to jediné, co mi po mamince zbylo.Nevím proč,ale ani teta ani rodiče nejsou nikde pohřbení.Teta nikdy o smrti mých rodičů nemluvila.A když umřela ona oznámila mi to pouze policie.Musela jsem se zašít ,co nejrychleji jsem dokázala,aby mě někam nestrčili,takže jsem jenom popadla peníze,co jsem uviděla a deník tety.Ten jsem neměla odvahu otevřít.Ale teď byl čas.Otevřela jsem první stránku a z ní vypadl papír.Bylo na něm napsáno „Meredith“ rozložila jsme ho a začala číst.  „Moje Meredith,pokud toto čteš znamená to,že jsem pryč.Vím ,že je to pro tebe těžké broučku.“ vehnalo mi to slzy do očí.Ona mi nechala dopis!Slzy se mi jako perly rozkutálely po tvářích. „Už když jsem si tě vzala do opatrovnictví,tak jsem si byla vědoma toho,co mě může postihnout.Ale jako tvůj  jediný opatrovník jsme neměla na výběr.A také silné pouto s mou sestrou – tvou matkou ,to uvádělo jako mou povinnost.Chránit tě před tím,co se tě snaží dostat.Před něčím ,co tvoje rodiče připravilo o život,při snaze udržet ten tvůj.Řetízek po své matce nos stále na krku a nikdy za žádných okolností ho neodkládej.Nejsou to jednoduché věty k pochopení.Je příliš nebezpečné,aby jsi věděla mnoho ,stejně jako je nebezpečné,abys věděla málo.Jistě si pamatuješ příběhy o čarodejnicích,které jsem ti vyprávěla před spaním.Nebyly to pouhé báchorky,ale historie naší rodiny.Věřím,že se pro tebe vrátí,ba stále doufám v opak.Nikdy se nevracej na stará místa.A ať se stane cokoliv jsem si jistá,že to zvládneš.           S láskou tvoje teta Helena.“ utřela jsem si slzy a neurvale začala číst deník.Stálo v něm vše od mého narození.Do posledního dne ráno „Je to tu.Nemůžu před tím utéct.Musím ji chránit.A také budu.“ končily deník tyto věty.Báchorky staré povídky před spaním.Lovila jsem je v paměti.Ale bylo zrovna v tu chvíli jsem si je nebyla schopna vybavit.V dopise stálo,že mě chtěli rodiče chránit.A stejně tak i teta.Zemřeli pro mě.Lapala jsem po dechu.Nejednou mi v hlavě zablýsklo.Ten požár první noc,to jak se mě napadli ti opilí chlapi,viděla jsem za rohem někoho stát ,ale nechávala jsem to plavat.To auto ,co se náhle objevilo tenkrát jak jsem jeli s Bonnie na mejdan u jezera.Upír v tom lese.Toma někdo ovlivnil,aby mě zabil.A naposledy ten upír v domě,co mě chtěl někam odvézt.Všechno mi to došlo.Něco ,co mě chce nebo ,co mě chce zabít,už ví kde jsem.A už tehdy se mohlo něco stát Bonnie a nebo teĎ Damonovi se Stefanem.Mohli zemřít.Kvůli mě! Znovu by někdo kvůli mně přišel o život!To ne! To nemůžu dovolit! To nedovolím!Položili za mě život všichni mí blízcí,celá má rodina.A teĎ když  mám svou rodinu přátel.NEdovolím,aby i oni zemřeli kvůli mě.Už se to nebude opakovat.Chopila jsem se tužky a papíru.“ Nastal čas se pohnout jinam.Ráda jsem vás poznala,ale prosím,aby jste mě už dál nehledali.Díky za všechno! Meredith.“ rozvzlykala jsem se a kapky slz padali na onen papír.Pohotově jsem si zabalila věci.Přehodila si tašku přes rameno.Sice byla těžká,ale jinak bych se nemohla neslyšně vyplížit ven.Papír jsem hodila na postel.Vzala svůj starý batoh.Venku jsem se naposledy zahleděla do oken a po té rychle prchala k nejbližšímu autobusovému nástupišti.Autobus jel do sousedního města.Snad to bude pro zatím stačit.o
V penzionu.
Proč včera tak Meredith vylítla?“ptala se Elena Stefana,když se připravoval do školy.“Nevím.Budeme se jí muset zeptat.“ ….Do pokoje v tu ránu vtrhl neurvale Damon.V ruce držel kus papíru „Co to má k sakru znamenat?“.Stefan mu ho vytrhl z ruky a přečetl na hlas“ Nastal čas se pohnout jinam.Ráda jsem vás poznala,ale prosím,aby jste mě už dál nehledali.Díky za všechno! Meredith.“ „Je rozmazaný od slz“dodal Damon.Elena vykulila oči“PRoč by někam jezdila ….vždyť říkala,že jsme její rodina.Nikdy by nás neopustila,sama od sebe ne!a vy to oba víte!“: Běžela do jejího pokoje a začala prohledávat věci,ale nebyla tam  cestovní taška.Potom se shýbla a zvedajíc se četla papír.
V půlce cesty moje odhodlání ustupovalo.Přicházela úzkost.Cítila jsem se jako kdybych stála uprostřed temného lesa a měla kolem sebe vlky,kteří mě chtějí sežrat.Tak nechráněná.Ale nepřipadalo úvahu se vrátit zpět.Nudou jsem otevřela deník.A listovala v něm.Jak to stálo v tom dopise.Musím se na to kouknout.Začal jsem prohledávat věci,ale nikde nebyl.“Sakra.“Já ho tam zapomněla.TeĎ jsem na tebe naštvaná.Autobus zastavil a já z něj vylítla jako blesk,Došla jsme k pochybnému motellu a zapsala se.Na pokoji jsem si lehla na postel.Nedokázala jsem nic dělat,jen tam ležet.Zazvonil telefon.Ignorovala jsem to.Po chvíli začali chodit esemesky. Zvědavě jsem se zahleděla na displey.Psali a volali mi snad všichni.“Damon“ povzdychla jsem nad příchozím hovorem.Nemám na vybranou.Stiskla jsem zelené tlačítko.“Kde jsi?Víš co…“ „Meredith ,co zase blbneš?“ „Kde jsi?“ míchali se tam hlasy jeden přes druhý.“Ticho!Damone můžu s tebou mluvit o samotě?“ Damon pochopil a já uslyšela zavření dveří.“Hele mě stačí ,když mi řekneš,kde tě mám vyzvednout.“ „Damone …Prosím.Ten dopis tam neměl zůstat byla to chyba.Poslouchej!Nechci,aby jste mě kdokoliv hledal.“ „Víš..“ „NE!Já nedovolím,aby někdo další koho mám ráda přišel kvůli mně o život!“ skočila jsem mu do řeči.“Dokázali jsme zabít i Klause…“ „Jo ale s něčí pomocí…Damone..“ potlačovala jsem slzy, i když se mi to nepodařilo.Rozplakala jsem se.Rozechvěným hlasem jsem ze sebe vydrala „Mám vás ráda.“ Položila jsem telefon a sesypala se na zem.Vzala do ruky naší společnou fotografii.Pohlédla jsem na všechny ,abych věděla ,že dělám správnou věc.
Prudce jsem vstala.Byl to jenom sen?Ne, nebyl!Okamžitě jsem se koukla na mobil,abych získala přehled, kolik je hodin.Pět hodin odpoledne.Mám zaplaceno do zítřka,potom musím zmizet.Stal se ze mě uprchlík před něčím, co neznám.Tolik bych si tu teď přála mít Caroline,Elenu nebo Bonnie,aby mi řekli „vše bude v pořádku“,aby tu byl Damon a utahoval si ze mě nebo Stefan se svým poučováním.Byla jsme sama.Úplně sama.Koukajíc se do zdi jsem očekávala ,až se něco odehraje.Nevěděla jsem,co dělat a ani kam jít.Během toho přemýšlení, jsem si přehrávala příběhy,které mi vypravovala teta.Nakonec jsme došla ,až k úplnému konci,k poslednímu dílu, který mi teta vypravila.Vlastně začátek byl o tom ,jak se jedna ,nejspíš z mých předchůdkyň,připojila k ochraně jakéhosi kamene,který někde ukryla společně s dalšími čarodějkami. A příběh končil slovy „Můj potomek,kterému bude v roce 2000 šest let ,bude klíčem k jeho otevření.“A zavírající otvor potřísnila svou krví. Teta mi po skončení,ale vyzradila ještě něco „I když se stane pouhou strážkyní a klíčem k onomu pokladu.Její rodiče jí při narození darovali takové silné schopnosti,že by se ubránila i největšímu zlu.“.Mě bylo v roce 2000 šest let!Takže to jsem já.Ale proč mě chtěli zabít?Pokud mám být klíč, musím to udělat já!Nebo mi snad teta něco zapomněla sdělit?A taky, k čemu je ten kámen?Proč je tak důležitý?Tolik otázek a žádná odpověď.Večer kolem osmé mě hlad dohnal ven.Z obchodu jsem šla rovnou domů.Zapnula jsem telefon a četla smsky,kterém mi ostatní posílali.Dvacet zmeškaných hovorů.U poslední smsky se mi roztřásly kolena,pocházela od Eleny a stálo v ní „Mer.Znovu tu někdo byl.Sháněl se po tobě.Nechtěl nám nic říct a Damon to sním skoncoval.Vrať se prosím.Máme o tebe strach.“.Okamžitě jsem vytočila její číslo.Co kdyby se jim tam něco stalo? Myslela jsem ,že když odejdu nechají je být,ale evidentně jsem se zmýlila.“Mer.Kde jsi..jsi v pořádku?“ „,Ano jsem.Jsem v sousedním městě kousek od Mistic Falls.A co vy? Nestalo se vám  nic?Moc mě to mrzí.Ale já nevím ,co mám dělat,aby…“ “ V pohodě Damon pro tebe jede.“ „Co? NE!“ „Hele Mer zvládneme to společně.“ Okamžitě jsem zavěsila a vytočila Damona.“Damone?“ vyhrkla jsem,ale v tu ránu mi mobil vypadl z ruky.Do mého pokoje někdo vtrhl.“Á né další upír?“ řekla jsem trochu klidně,až mě to překvapilo,jelikož jsme měla strach.“MM …představoval jsem si strážkyni trochu jinak!Ne jako malou holku.No, ale i tak ..Jdeme!“ „Já s tebou nikam nepůjdu“ zakřičela jsem.“Víš…Já se tě na nic neptal.“ v klidu ke mě kráčel, natáhla jsem ruku a on se skácel k zemi.To bylo jednodušší ,než jsem si myslela.Popadla jsem svojí tašku a mobil z postele, a utíkala pryč ze dveří.“Meredith???“ ozývalo se z telefonu.Přitiskla jsme ho k uchu „Damone?Hele já teď…“Někdo mě popadl za ruku ,až mi telefon znovu vyletěl z ruky.Vyděšeně jsme pohlédla na onen obličej,který mě již před chvílí napadl.V očích mu plála zlost.Pohotově jsem si vzpomněla ,co mě učila Bonnie a zopakovala jsem to.Upír se skácel k zemi s rukama na hlavě.Rozhlížela jsme se kolem sebe.Nikde nikdo.Opatrně jsem doběhla pro telefon,který k mému neštěstí to měl už za sebou.Vyběhla jsem do ulice dál a zahlédla Damonovo auto.Mířilo ke mě.Užuž jsem se chtěla rozeběhnout,ale někdo mi zachytil nohu,takže jsem se rozplácla na zem.Otočila jsem se,abych zjistila příčinu problému.Pohlédla jsem na násilníka.Zděsila jsme se, a zoufale se snažila vyprostit z jeho spárů.Náhle mě,ale pustil stejně tak rychle,jak mě chytil.Teď ,mě ze země zvedal Damon.“Běž do auta!“ rozkázal mi.Odklopýtala jsem poslušně tedy tam, kam řekl.Hodila jsem si věci na zadní sedačku,mezitím, co já jsem si sedla na sedačku spolujezdce.Spatřila jsem, jak Damon odtáhl pryč tělo se zabodnutým kolíkem v hrudníku.Pět minut jsem sedíc v autě ani nedutala.Dveře se otevřely a já nadskočila.“TY ses pomátla nebo, co sis myslela?“ osočil se na mě Damon.Ale jakkoliv na mě křičel, objala jsme ho.Nikdy jsme neměla větší radost,že ho vidím.Jeho výraz přešel z rozčílení do zmatenosti.Ihned se však vzpamatoval a nastartoval auto.“Odehrálo se něco nového?“ prolomila jsem hrobové ticho v půlce cesty.“No když nepočítám to,že si chtěla počkat,až tě někdo příjde zabít,tak ne“.“Víš ,nikdo se tě neprosil,aby  si za mnou jezdil.Zvládla bych to i bez tvojí pomoci.“ pronesla jsem.Začínalo mě popadat zoufalství kvůli tomu ,co teď bude.“Jo to jsem viděl.“ „Damone.Já …já vás chtěla…Já jsem chtěla …“ „Jo chtěla si všechny zachránit.Aby nikdo z nás neriskoval život kvůli tomu tvýmu.“ skočil mi do řeči sarkasticky.Vlastně ano chtěla.“Zastav to auto!“ vyjekla jsem.“Co?“ „Máš pravdu tohle jsem chtěla udělat,takže zastav to auto!“.Ignoroval mě.Otevřela jsem tedy dvířka a on zabrzdil.Vyskočila jsem, popadla pouze batůžek a naštvaně šla.Okolo se roztírali velké louky.Kráčela jsme ,aniž bych měla sebemenší ponětí kam.Damon stál náhle přede mnou a blokoval mi cestu.“Uhni!“  chytil mě za paži,aby mě zarazil „Přestaň se chovat jako malý dítě!“ „Já se chovám jako malý dítě?Já?To spíš ty!“Zadíval se na mě kamenným pohledem.“Já jenom nechci,aby se to stalo i vám.Abych ztratila i vás.“ křičela jsme se slzami na krajíčku.“A nevím ,co mám dělat nebo jak!Protože tohle všechno se na mě vyvalilo najednou.Smrt tety,upíři,vlkodlaci,čarodějnice a já sama.Já nejsme připravená“pomalu jsem tišila hlas.“Já vím“pohladil mě Damon po rameni s nynějším výrazem porozumění.“Pojď vrátíme se“ popostrkával mě k autu.Usadila jsme se zpět na místo.Otřela jsem si rychle slzy ,když Damon nastoupil.Pak už jsme nerušeně jeli dál.Přímo domů.



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„O chytré ženské je nouze. Konečně o chytré mužské zrovna tak.“ Jan Werich